DMD Bonus č. 5 pro 21. 4. 2017. Téma: Péče kterou si zasloužíme – Parodie

Nikdo o ní nemohl prohlásit, že by se oddávala zahálce. Dokonce i teď, když jí křížky táhly hřbet k zemi, nedokázala jen tak zbůhdarma nicnedělat a vypravila se s vnoučaty do lesa.
Jan s Vilíkem sice místo sběru šišek jen pobíhali a hráli si, ale nechala je, aspoň se vydovádí. Zato děvčátka se činila jedna radost. A tak přinesli plný koš otopu a bandasku lesních jahod. Ale ten nejdůležitější úlovek schovávala v kapsáři.
Opatrně ho vytáhla a uhladila. Pak otevřela dveře komůrky, která skrývala její největší poklad. Co se jen naskákala přes plot, aby ho nashromáždila dost pro všechna vnoučata.

Christian Hrdobec Brown byl nejmajetnějším chrobákem v okresu. Měl atletickou postavu, lesklé krovky a na kontě tolik trusu, že ho nebylo možné přepočítat. Měl však temné tajemství: Liboval si v sadomasochismu.
Stázička Ocelová byla malá nenápadná muška. Od rána se plahočila od výkalu k výkalu, až jednoho dne potkala pana Browna.
Hrdobec se do ní zamiloval a začal ji systematicky týrat, což Stázičce působilo nevýslovnou rozkoš. Byla vzrušená dokonce víc, než když se jí parta kluků pokoušela utrhnout nožičky a křidýlka.
Po několika dnech vydatných prasáren Christian řekl: "Teď si oba zasloužíme wellness. Pojď, do JZD navezli novou kupu hnoje."

Vila, interiér. Noc. Do pokoje vchází Sova a rozsvěcí. Překvapeně se dívá na všechny, kteří na něj čekají.
Sova: Co to má znamenat?
Ema: Už nebudete primář.
Cvach: Nejlepší jsem stejně já.
Blažej: Správně! Kolega je nejerudovanější, všechno zastane. Odcházíme s ženou do hor, kde nebudu více pronásledován smečkou sexuchtivých sester.
Čeňková: Budu kustodem. Rezek mi uniká příliš dlouho.
Ema: Nezůstanete ani tady. Pijete. Chcete, aby začal pít i Karel?
Kateřina: Ještě to tak. Nestačí, že já fetuji?
Ema: Nebojte se, budete mít péči, kterou si zasloužíte. Štrosmajer tam na vás čeká.
Exteriér. Noc. Před vilou tiše zastavuje černá sanitka.

Lucius si prohrábl vlasy. Mohl na ně být opravdu pyšný – hebké, jemné, v nejčistším odstínu platinově blonďaté, elegantně splývající, vždy pečlivě upravené.
Severus ho napodobil. Jeho účes byl jiný, přesto neméně elegantní. Havraní čerň dávala vyniknout rysům jeho tváře, které dominoval výrazný nos.
Byli jako den a noc. Nádherní a dokonalí.
„Skutečně jdeme k mudlovskému kadeřníkovi?“ podivil se Severus.
„Mám na něho ty nejlepší reference,“ usmál se Lucius. „Zasloužíme si přeci nechat se trochu opečovávat, nemyslíš?“
„Uvědomuješ si, že potom už nám žádná žena neodolá?“
„Máš s tím snad problém?“
„Ani v nejmenším,“ řekl a nasadil svůj proslulý svůdnický výraz.

„Jak můžeš být tak zlý, tak krutý, tak necitelný?“ zaznělo plačtivě.
„Nechápu, o čem to mluvíš…“
„Tys ho zabil! Slíbil jsi, že ho necháš žít… To ti nikdy neodpustím. Nikdo ti to nikdy neodpustí!“ přidaly se výhrůžky.
„Silná slova…“
„Myslel jsem, že ho máš rád…“ následovala trocha citového vydírání.
„Jistě že ano. Byl jeden z mých nejoblíbenějších.“
„Jasně… proto jsi mu na krk našil vlčí hlavu,“ vládu převzal cynik.
George R. R. Martin si povzdechl. Copak skutečně nikdo nechápe, že on své postavy má rád? Právě proto o ně tolik pečuje a každou z nich nechá umřít zcela originální smrtí.

„Jste mladý, nádherný!!!“
„No právě!“ Zíral do zrcadla. „Nezasloužím si lepší péči? Ve 25 je každý mladý a krásný. Žádné umění.“
....
„Chci být starý!! ...stárnout tak rychle, že mi budou závidět! Chci do důchodu!"
„Co??“
„Chci ihned zestárnout! Obraz to zařídí, přinést, odhalit!“
...
„Ale ne Vás! Můj obraz, kde jsem tak nechutně mladý. Bože tak zdravý! Nějaká choroba nebyla by? Zasloužím si lepší péči zdravotního systému, než jen prohlídky jako dosud!“
„Obávám se, že pak nebudete tak moc úspěšný ve společnosti, pane.“
„Ne! Copak jsi slepý? Stařešinové vládnou světu! A ženy? Pche! Všichni staří, šediví, nemocní. Mládí? Pryč s ním!“

Daleko, předaleko a dost možná ještě dál (ačkoli někteří by možná nesouhlasili) je mokřad Sýrovník. Ve dne jen trochu zapáchá, ale večer, když krajinu přikryje černočerná tma, začnou se dít věci.
Zažbluňká to, zaprská, nad hladinou se objeví bloudivá světýlka... Nakonec se z vody vypotácí vodník Plivajzníček.
Vodník je to stařičký až běda. Postavu má rachitickou, hlavu bez vlasů, ústa bez zubů. Navíc neslyší. Močálu se proto někdy říká Mokřina hluchého vodníka.
O Plivajzníčka se stará víla Emilie. Je stará, prastará, starší než vodník sám. Jenomže víly stárnou pomaleji, některé navíc mají i na endoprotézu kyčelního kloubu a zubní náhrady.

Praha úpí pod taktovkou mladistvého tyrana! V nebezpečí jsou zejména starší lidé a zvířata.
„Venčila jsem Sofinku a potom přiběhl ON, chytil mě a násilím převedl přes cestu,“ líčí svůj strastiplný příběh důchodkyně K. „A já tam přitom ani nechtěla jít.“
„Ten hulvát mě nazval stařenkou a pustil mě sednout v elektrice. A to mi ještě ne-bylo a-ani papapa-padesáááát,“ podělila se s námi paní I.
Četnictvo je vůči opakujícím se stížnostem i nadále hluché. A přitom dle našich tajných zdrojů patří mezi oběti tohoto mladistvého delikventa i bobříci, které loví, a ptáčci, kteří chcípají díky množství zrní vsypaného do krmítek.

Kancléř Patlanin seděl ve své pracovně a mnul si ruce. Po tom únosu měl Manekýna Swampwalkera okolo prstu omotaného ještě víc. Jediné, co překáželo, byl ten Toby-Jugs Kenobi. Ale to je to nejmenší. Mistra zastřelí vlastní velitel nebo spadne do lávy... galaxie je přece plná nebezpečí.
Byl šťastný, jak se mu všechno daří, když ho vyrušilo zakašlání.
V rohu pokoje stála bledá postava v postoji bezhlavého rytíře.
"Hrabě Sudoku!"
"Přišel jsem si pro pomstu. Slíbil jste mi..."
Sudoku nedopověděl. Patlanin ho sežehl výbojem Temné strany a z hraběte zbyl akorát smrad.
"A slib jsem dodržel. Máš to i s kremací."

,,Já to prostě dokážu!"
Musí se mi to povést, je to přece pro moji rodinu!"
A Peggy drhla podhahu, kuchňskou linku, vyprala, vyžehlila..
,,No nee, i ty okna jsem stihla umýt"
Široce se usmívala.
,,Ještě dopeču tu kachnu a zelí a bude hotovo."
O pár hodin později..
,,To je Backu, to voní viď, neboj dostaneš kosti."
,,Ahoj mami, ježiš no to je paráda."
,,My máme jídlo- kachnu."
,,Zasedly děti ke stolu s krvežíznivým výrazem ve tváři, lačnícím po masu.
,,Ahoj zlato. No to je vůůůně."
Peggy byla šťastná a její rodina také. Než byste stačili oka zamhouřit, byla večeře pryč.