Život Briana

Nechtěl jsem nikoho napodobovat, vážně ne. Ale když se dozvíte, že ten týpek, který místo mě zrovna odešel, byl ten olivohorskej páprda, tak vás to trochu semele. 

Mno, prý zamířil na vyspání opičky někam do jeskyně - normálním lidem ukřižování na vystřízlivění stačí - ale Ježíšovi? Ani omylem. 

Tak teď si říkám, že bych ho konečně trochu napodobil...? Ne moc, prostě bych jenom slezl, vždyť našinec prý umí slézat hezky. 

Ááááh - asi mám vyhráno - přichází tajemní bojovníci - ale i když je vede velšská děvka, snad mne osvobodí! 

Nee, jde o Pracovní ligu Judeje, ta jen kontroluje dobu na kříži. Už jdu! Tadadatadatadatada!

Odmala jako by se něčím odlišoval a nezapadal mezi ostatní, i když nevěděl přesně, čím to je. Až mnohem později poznal důvod. Nepatřil k nim tak docela. Jeho otec patřil k nenáviděným utlačovatelům! K nim nechtěl a ani by ho nepřijali.
Zčistajasna se však jeho osud změnil. Stal se hrdinou, pak dokonce uctívaným prorokem, aniž by o něco takového usiloval. Možná tedy byl jeho úděl opravdu výjimečný. Snad právě on měl svůj národ dovedl ke spáse, ačkoliv ještě netušil, jakým způsobem.
Ovšem když shlížel na své bývalé druhy, jak mu vzdávají na Kalvárii hold, byl by dal přednost obyčejnějšímu údělu.

Byl plný očekávání. Nenáviděl Římany, ještě víc, když mu matka vmetla do tváře pravdu. A Lidová fronta Judeje… nebo Judejská lidová fronta? Dali mu příležitost.

Revoluční! Napsat uzurpátorům do očí bijící vzkaz: Jděte domů! Mohlo to být lepší? Rozplýval se, když červená písmena zasvítila do tmy.

Pak se objevil ten Říman. Ucho měl vytahané, jak musel skloňovat příšerné latinské patvary, ale velitele uspokojil. Potrestal ho originálně: Opsat stokrát!

Ne, že by se s chlapíky na stráži nepokusil smlouvat. Vrčeli, ale sehnali dokonce žebřík. Funěl, když dopisoval poslední větu. Ale rozkaz zněl jasně. Graffiti pokrylo celou zeď. To zajisté nikdo nepřehlédne!

„Nechcete si to rozmyslet? Opravdu to není nutné. Dcerka je taková mladá, hezká …“
„Sexistické prase! Jmenuji se Martyria a svému jménu chci dostát.“
„Když myslíte. Vyplňte dotazník. Upozorňuji, že zvířata se zamlouvají nejméně měsíc dopředu, víte, všichni se hlásí, jsme plně vytíženi. Pokud si však objednáte balíček – třeba „pálení – odřezávání údů – zavěšení na strom“ a nakonec klasické stětí - to nezapomeňte, jinak bývá celý proces často neúčinný - můžeme vám nějaké to zvíře na chvilku zajistit. Koukám, popříští středu jsou tuleni volní. Dobře, píšu si vás. Kdyby někdo dříve odvolal, dám vědět. Ale to se bohužel moc nestává. A nezapomeňte informovaný souhlas!“

Slíbil jsem si, že to vydržím. Do konce života. Sedět tady. Nahý. Zírat na kamení. Jíst bobule jalovce. Jenom bobule jalovce. Izolovat se od lidí. Neslyšet, nevidět a hlavně NEŘÍCT jedinou špatnost, vlastně radši neříct vůbec nic, aby se to nepletlo. Mlčet jak hrob.
Takže vám něco řeknu. Sliby jsou na dvě věci. Protože když vám osmnáct let nepřejde přes rty jediný artikulovaný zvuk, a pak vám nějaký hovado skočí přímo na nohu, stejně začnete nadávat jak špaček. Pšššt? To tak! Ale hlavně – víte co? Po osmnácti letech je tak krásný prostě si od plic zařvat! Hava Nadžíla! Hava Nadžíla!

"Pánové..."
"Ehm."
"Pánové a dámy, je načase přiznat si dílčí porážku," zahájil konečně schůzi Reg, "nesmíme se ale nechat drobným neúspěchem zviklat, my, Lidová fronta Judeje, se nevzdáme a budeme dále bojovat."
"Ehm," přerušila ho opět Stan, "nesmíme ale zapomenout na naše zásady, a já, jako zástupce něžného pohlaví nedopustím, aby v nové, osvobozené, Judeji, lidé byli připravováni o ženská práva, jen proto, že jsou muži!"
"Stane, takovými drobnostmi se teď nemůžeme zabývat, musíme se zaměřit na boj proti největšímu nepříteli!"
"Judejské lidové frontě!" vykřikli spiklenci jako jeden muž, i když spíš jako dva muži, jedna žena a jeden hermafrodit.