Obdarujte Owese! Vyzkoušejte drabble!

Trevora probudilo ticho vyvolené absencí uklidňujícího oddychování.
Neville už vstal, uvědomil si, ale jemu se z vyhřátého pelíšku ještě nechtělo. Holt léta v obojživelníkově těle v něm vyvolaly nepřetrvávající touhu po teple.

Nehověl si však dlouho. Cinkání nádobí a vůně kávy zaplašily zbytky spánku. Klika kmitala nahoru dolů, někdo s plnýma rukama se pokoušel otevřít. Trevor se natáhl pro hůlku, kterou v bitvě zabavil mrtvému Smrtijedovi.
„Alohomora!“
Za dveřmi stál Neville, v rukou tác s hrnky a talířem s čerstvými croissanty, nad tím obličej rudý jak rak.
„Co se děje?“
„Babička, prý jestli jsme se ve škole učili tišící kouzla.“

Žily, byly tři rampouchy. Nebavilo je viset ze střechy dolů, a tak se rozhodly, že se půjdou podívat, jaké to je, když takový rampouch nevidí svět vzhůru nohama.

Ulomily se a vrhly se do světa.

První se díval oknem do domu. Tisknul se tak silně, že se přilepil o okenní tabuli a začal tát.

Druhý využil příležitosti, když majitel šel venčit psa a vklouzl dovnitř. Bylo tam příjemně teploučko. To však pro rampouch nevěstilo nic dobrého – za chvíli zbyla po něm jen loužička.

Zato ten třetí se provětral na dvorku a vrátil se raději pěkně viset na své útulné místečko.

Byla to první zima, kterou strávili společně v Kaer Morhen.
Jednou večer si Jaskier umínil, že udělá tradiční kořeněné vánoční pečivo. Mouku z vlasů dostával ještě týden, značně mu ujela ruka s hřebíčkem a půlka postaviček, které z těsta vytvaroval, měla připálenou hlavu. Nikomu to ale vlastně nevadilo.
Následující ráno ho Geralt vzal na projížďku na Klepně. Cválali spolu třpytivou zasněženou krajinou a ledový vítr je šlehal do tváří. Když se vrátili, Jaskier se s loutnou stulil v kožešinách u sálajícího ohně. Geralt seděl opodál, ukusoval perníkové postavičky a pobaveně poslouchal barda broukajícího něco o silném zaklínači a o jmelí.

Pověřen úkolem, cítil se povzneseně. Proslov si během letu několikrát zopakoval.
„Buď zdráva, milostí zahrnutá, požehnaná …“
„Fujtajbl, potvoro opeřená, tys mne vyděsil! Málem jsem dostala infarkt! Vono to sem vlítne, nezaklepe … a ještě se to na mne sápe s lilií!“
Anděl, vyhnuvší se hozenému hrnci, se ve snaze zachránit důstojnost vrátil k připravenému. „Neboj se …“ Vzápětí si uvědomil bezpředmětnost ujišťování. „Hle, počneš a porodíš syna. Dáš mu jméno …“
„Co mi kecáš do soukromí! Celí vy, chlapi, vo všem rozhodujete … počkej, jak se bude menovat?“
Azirafal ale už byl vysoko na obloze. „Pro mne za mne, říkej si mu třeba Brian …“

"Zatrecenej bílej sajrajt," zahudral Gregory a setřásl ze sebe sníh. Kalendář možná tvrdil, že je polovina října, ale Aljaška měla na počasí dost svérázné názory. Naštěstí měla tahle díra krb.
Krb, v němž plápolal oheň a u něhož hlasitě chrápal James zabalený do nejkýčovitější deky pod sluncem. Greg při pohledu na něj roztál jako ty zbytky sněhu, co před chvíli setřepal z bot. Potichu přisedl, vsunul se pod Jamesonovu paži a vychutnával si chvíli blaženého souznění.
***
"Neseš drogy?" ozvalo se o něco později rozespale nad jeho hlavou.
"Jsem přece tvůj hodnej kovboj, ne?" usmál se Greg a zachrastil krabičkou s vicodinem. "Navíc měli v místní sámošce vaječňák a strejda House nám jeden pořídil."
Wilson chtěl něco namítat, ale trochu se mu točila hlava a navíc, žijeme jenom jednou. V jeho případě se to jednou povážlivě krátilo.
***
Zachumlaní leželi pod teplou přikrývkou a střešním oknem sledovali obrazce, které na něm stihl vykouzlit mráz.
"Jako Vánoce, co?" porušil James zadýchané ticho.
"Mhm," zafuněl Greg. Potlačil trudomyslnost a jen si vychutnával vůni Jamesova zpoceného těla.
***
"Prý jaro," zahuhlal James a přitisknul se pevněji na Gregoryho záda. Wilsonova motorka už skončila prodaná v místním bazaru, sám jet nedokázal. Ale tenhle způsob cestování mu vlastně vyhovoval.

Vzduch je plný vůně jehličí a John by přísahal, že mu v ústrety zavanulo teplo z krbu. Seklepal ze sebe hotovou závěj. Pohlédl na sebe do odrazu ve dveřích. Nový šedý vlas. Určitě. Možná z té hororové cesty z metra zešedivěl.
Ne, to nejsou šediny. To se mu ve vlasech tvoří rampouchy.

S každým krokem víc a víc rozmrzal. Teplo! Ráj!
Ještě to chce vychlazené pivo...
"SHERLOCKU!"
"Ano?" ozvalo se líně z pohovky.
"Cos tady zas vyváděl? V lednici jsou lidská játra!"
"Počkej, játra...? Aha, tohle! Johne, nejsi přepracovaný? Jak ti může moje těsto na vánoční koláč připomínat lidská játra?"

Celý rok se jeden druhému vyhýbali. Ale ne ten den.

Hospoda U Prasečí hlavy měla zavřeno. Na parapety padal sníh a za oknem byl vidět plápolající krb. U krbu stál stolek s maličkým stromečkem, pod kterým byl položen talíř s cukrovím a sklenky máslového ležáku.

Oba dobře věděli, jak Ariana milovala Vánoce. Ne pro dárky, ale pro rodinnou pohodu, která zavládla u Brumbálů. A přestože již nežila, nedokázal ani jeden z bratrů porušit tradici.

Jen tehdy, na Štědrý den, oba zapomněli na minulost a neshody a opět byli rodina.
Byť by to nepřiznali nahlas. Oba se na ten den těšili.