DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Pozorujeme je od počátku jejich věků.
Někdy chodí v hájích, někdy v alejích, i když pak se většinou omezují na nanejvýš krátká stromořadí. Sem tam před sebou tlačí přerostlé skořápky nebo stíhají jiné tvory, menší, nebo podstatně vybavenější po stránce kořenového systému.
Byli jsme svědky toho, jak objevili letokruhy. Většinou se po nich plazí, po dvou, nebo po čtyřech, a jejich divoký pohyb se jen zrychlil.
Občas přijdou s vyndavacími zuby a zakusují nás.
Naštěstí už jsme na prahu objevu chemické zbraně, kterou je jednou provždy zneškodníme.
Ale nejdřív vyřídíme akáty.
A břízy. Co ty si o sobě vůbec myslí?

Doma unavená.
Příchozí manžel vařil, ona spala. Kutil v dílně, spala.
Desátou oči otevřít, provětrat klávesy.
(Syn v posteli, manžel na půdě.)
Farářovy návštěvy a pravidelné nadšení v kostele.
Tři týdny a dva listy žákovské, pak teprve chlapec ve třídě vytáhl křídovou tabulku.
Stály.
Stály. Dospělý chlapec, opovrženíhodná budoucí snacha. Rozvedená, nevěřící!
Narozenou vnučku měla ráda. (Co, že pro ni odmítla dát rohlík.)
Farář chodil na čaj dál, manželé s dcerou se před deštěm schovali do garáže.
A dítě pamatovalo.
Desítky Jeho figurek přihlížely vykoupení, jenže děvčeti na střepech zaprášeného křišťálu nezáleželo. Když Jim znechuceně hleděla do očí, věděly; nevěří.

Cesta z nádraží ji unavila. Zatímco manžel vařil čaj, seděla a oddechovala. Byt byl náhle tak prázdný. I když...
Na jídelním stole Adama přebalovala. Smál se, když se tam počůral.
Prádelník v rohu pokoje poškrábal, když se učil chodit
Z polštářů pohovky stavěl pevnosti a vesmírné lodě.
A tady seděli, když zjistil, do jaké školy ho přijali. Internátní školy. Nechtěl jít, ale přesvědčila ho. Přesvědčila ho, že musí využít příležitost. Přestože v ní všechno křičelo: “Zůstaň!”
Nechtěla, aby jí to někdy vyčetl.
Manžel přišel s šálkem čaje.
Usmála se.
Jejich byt nebyl prázdný, byl plný vzpomínek.
A venku byla budoucnost.

Celý svůj život nic nevidím. Proto mám svého opičího společníka, stejně jako vy máte slepecké psy.
Kdysi jsem se vydala pro bájnou látku, která by mě uzdravila - Bílou krev. Ale můj bratr, mocný čaroděj, ji potřeboval taky. Chtěl zachránit svou milovanou ženu. Jenže jsem věštkyně a viděla jsem, že to nestihne včas.
K vysněné lahvičce jsem se dostala první. Čelila jsem rozhodnutí. Zachránit švagrovou, svůj zrak anebo svého zraněného společníka?
Od té doby není jen obyčejný. Žije tak dlouho jako já a my věštkyně žijeme (skoro) věčně. Je částí mé mysli, prodlouženou rukou a němým svědkem všeho v mém životě.

Jsou to už celé věky, co mlčky shlížíme dolů. Mnoho jsme viděli, ale jedno nám utkvělo v paměti nejvíc.
Pohled na tu dívku ozdobenou břečťanovým věncem. Na její úsměv, svižné krůčky.
Na toho, jemuž ten úsměv platil.
Na jeho náhlý, nevysvětlitelný krutý čin.
Jsme z kamene, a přece naše srdce nejsou tak tvrdá jako jeho. Nevíme, proč to udělal.
Zločin na nebohé dívce nezůstal beze svědků.
Jenže sochy na katedrále nemohou mluvit.
Přešla dlouhá staletí a zločin zůstal nepotrestán, neodhalen.
Až dnes nám čaroděj daroval řeč a můžeme podat svědectví. A druhý muž nám naslouchal.
Ať pravda vyjde konečně najevo.

Ležím na zádech a hledím vzhůru. Nade mnou svítí z tmavé oblohy měsíc.
Kde to vlastně jsem? Snažím se vzpomenout. Oblečení je nasáklé vlhkostí. Pršelo snad a spadl jsem do kaluže? Je to možné, pod prsty cítím drsný asfalt silnice. Ano, tak to bude, zakopl jsem...
Něco nesedí. Pamatuju si, že jsem kráčel po silnici a byla noc, ale určitě nepršelo.
V úleku zvedám hlavu a rozhlížím se. Prázdno. Nikde nikdo, jen ten měsíc mě vidí a mlčí.
Zvedám ruku k obličeji a najednou si vzpomínám. Dvě světla auta, náraz a pak...
To není déšť. Ležím v kaluži vlastní krve.

Nejen na Kashyyyku se říká, že stromy jsou pamětí světů, a o těch na palubě Jolly Jedie to platilo dvojnásob. Měly toho za sebou hodně už v době, kdy je Simbacca na Rori přesazoval do hangáru, a tam byly svědkem hromady dalších událostí – kondiční běhy, symbolické pohřby padlých, oslavy vítězství, pikniky ve volném čase. Byly dokonce i při tom, když se jeden z nich probral, v kritický moment zachránil jednoho z vážně raněných členů posádky a přidal se k boji za lepší zítřky.
Rostly však v centru dění dál a nikdy nikomu nic neřekly, protože byly stromy, ne ukecaní bardové.

Po celodenním putování lesem se Branwen rozhodla, že si dá koupel.
Našla si průzračnou tůňku u skály obklopené ztepilými stromy a počala se svlékat. Sejmula přilbici, kroužkovou zbroj i to co bylo pod ní, až zůstala jen tak, jak ji Ao stvořil, a okolí jako by prozářilo slunce.
Náhle se setmělo. Branwen zvedla hlavu a spatřila, jak se nad ní sklání stromy a vyvalují na ni své dřevěné oči.
„To snad nemyslíte vážně,“ řekla Branwen pohoršeně, zakrývajíc své vnady. „Koukejte se otočit!“
Stromy se zastyděly a poslušně se otočily. Branwen sestoupila do tůňky. „Ještě že ty stromy neumějí mluvit,“ zamumlala.

Pjotru Michailovičovi se na čele objevily hluboké vrásky. Kam jen oko dohlédlo, všude smrt a její stíny. Země byla nasáklá krví, z vesnice trosky, stopy francouzské armády ještě ani nestihl zavát čerstvý sníh. Před třemi měsíci zničil ten proklatý démon, co se dalo, před třemi dny se staženým ocasem utíkal domů po vlastních stopách.
Ale co já? Kdo zaseje, když Michail Petrovič padl? Kdo mi dá dalšího syna, když Nataše Fjodorovně puklo srdce žalem? Car i generálové slaví vítězství nad Francouzem. Lid získal zpět svou zem. Spálenou a mrtvou.
Vešel do trosek svého statku a rozplakal se.
Na jaře zaseje...

Vážení posluchači, začínají pondělní ranní zprávy.
Situace ve vnitřní Praze stále eskaluje. Zatím se ozbrojená komanda schovávají po domech, ale během dopoledních hodin očekáváme jejich razantní postup městem. Příslušnost k jednotlivým lokálním frakcím je v tomto případě snadno poznatelná – podle barvy stužek. Podle dosavadních zkušeností předpokládáme, že útoky budou opět vedeny proti nejslabším – ženám a dětem. Odehrávají se bohužel často za zavřenými dveřmi bytů. Svědci zatím nepochopitelně mlčí, včetně blízkých příbuzných! Někteří, zejména nezletilí, měli ovšem zuby brutálně slepené čokoládou. Největší masakr hrozí na Praze 7, neboť podle hlášení došlo v noci na dnešek ve Stromovce k bezprecedentnímu ořezání vrb.