DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Napjatě jsme ho sledovali.
„To ustojí,“ konstatoval Čeněk.
„Jen aby,“ váhala jsem.
„Drží? Drží. Mluvit neumí, tak co. Nepoznají nic.“
Barbucha si oddechl. „To bylo! Nestačilas zírat, Rozáro, jak jsem tě hnal!“
„Tssk,“ prskla jsem pohrdavě. „Nebýt toho, že mi uklouzla packa, neměl bys šanci.“
„Chceš si to zopakovat? Dohoním tě, kdy si vzpomenu! Koukej, jak jsi po zimě tlustá!“
„Cože?“ rozpřáhla jsem se a takovou mu jednu ubalila, až vzal druhou o okno.
Květináč s křehkou orchidejí, odsunutý předchozí honičkou na kraj parapetu, snahu o balanc rezignovaně vzdal. S ohromným třeskem výmluvně rozprskl něžné kvítky po kuchyňské dlažbě.
Zrádce!

Hluk. Zpěv.
Dlouho jsme žily v tichu, nikdo pro nás nepřicházel, nedotýkal se zlehka našich hřbetů. Prý odjel do Paříže. Snad se tedy vrací...
Dusot kroků. Rány.
Rozletí se dveře.
„Podívejte! A všechny pro jediného náfuku.“
„Berte to všecko.“
Shrnují nás z regálů, halabala hážou do beden. Tlapy, co sotva držely kdy knihu, oči, co sotva přelouskají to jejich svoboda, rovnost, bratrství.
Jedeme do Paříže. Stovky vozů a ze všech koutů země.
*
„Tady to máte, šéfe.“
„Máme, nezapomínejte, na každou tu knihu máme všichni stejné právo.“
Když odejdou, rozhlédne se kolem.
„A já povinnost v tom zmatku najít nějaký řád.“

Síň Zvěstovatele byla plná nepřátel.
To jsme čekali.
Stěny síně však byly prošpikovány kusy nějakého kovu.
Jannes si dobře pamatoval, že medúzy dokážou projít kamenem včetně přírodních žil, ale ne opracovaným kovem.
Nepřítel nejenže ví, že jdeme, ví i jak, a je připraven.
Když se vrátím, šlo by telepaticky varovat většinu medúz.
Velitelku však již není jak varovat, vstoupila by sama mezi stovky nepřátel...
Pro Jannese v přízračné podobě nepředstavoval kov žádnou překážku.
Ihned jak se zhmotnil, vrhli se na něj.
Než pronikli jeho magickými štíty, anihiloval všechny kovové střepy v přilehlé stěně.
Pak již jen uvolnil freezlá ničivá kouzla.

Byly jich stovky, možná i tisíce. Nenápadné ve své podstatě. Maličké a lesklé. Pamětníci minulých dob, těch, které byly lidmi nazývány prostě „Staré časy“. Ležely všude. U starých ruin. U zamčených bunkrů. Ve ztracených městech. Na pohřebištích strojů. Byly tu. A mlčely dlouhá staletí. Datadisky.
Někteří je sbírali a vyráběli z nich amulety. Jiní se různými rituály snažili vyvolat hlasy dávných duší. Většinou bez úspěchu. Lidé klanu Nora se jich báli.
Když Aloy poprvé uslyšela mechanický hlas, který se ozval z datadisku, zachovala se jako Nora. Odhodila fokus a schovala se do ticha.
Ale zvědavost byla brzy silnější než strach.

Joachim a Elis se drželi za ruce. Sklepení osvětlovaly jen pomrkávající zářivky u stropu. Ze stěn se odlupovala omítka pokaždé, když hlídkující mech prošel nad jejich úkrytem. Prozatím byli v bezpečí.
Pohlédli si do očí. Celá jednotka v pozoru.
„Bereš si zde přítomného…,“ začal chraplavým hlasem odříkávat seržant. Kaplana v jednotce neměli.
„Ano…,“ vyhrkla Elis příliš brzy. Rozkašlala se při další spršce dusivé suti. „Ano!“
Po obřadu je zavedli do nejvzdálenějšího kouta sklepení, kde jim přichystali improvizovanou zástěnu ze staré celty a několika rezavých trubek. Takové soukromí ještě dlouho poté nezakusili.
„Máte hodinu, hrdličky. Pak musíme jít dál do podzemí.“

Brdy změnily se
Opona nad krajinou
Smutně zatáhla se
Nad skálou nevinnou
Šero vniklo do domů
Šero a tichý hořký smích
Červená vnikla do snů
Červená a každý ztich
Srdce sevřelo se
Srdce odmítlo tlouct
Srdce sevřelo se
Srdce chtělo zahynout
Poklonil se velikán
Na kolena sražený
Dobrý totiž pelikán
Seděl ve vězení
Brdy změnily se
V jarním dešti
Stromy chvěly se
Nepršelo štěstí
Slunce slzy ronilo
Slunce v kalužích
Bez naděje zářilo
Bez naděje trpících
Prach šedivý byl
Prach zkrápěný krví
Prach všude lepil
Prach zkrápěný krví
Nečekaly na zázrak
Slepence Bílé skály
Na poslední odpaďák
Němé smutné skály

Polykal děs. V lese bylo ticho. Odporné ticho, ve kterém slyšel jen vlastní dech a sliny stékající z jejich mord.
„Dryády! Nejsem tu přece sám, pomoc!“ chraptěl a v duchu se smál vlastní bezmocnosti.
Šelmy ho pomalu obklopily.
„Tak pomozte! Ve jménu Aslanově, toto je přece i vaše země!“ oddaloval nevyhnutelné.
Z hrdla nejstaršího vlka zabublal smích.
Vaše země? Lev je pryč, co je v téhle zemi ještě vaše?
Hlas se mu nečekaně vrátil.
„Modlete se, aby byl pryč. Aby byl navěky pryč, protože jinak…“
Dryády beze slova sledovaly, jak ho vlci roztrhali na kusy.
A nikdy si to neodpustily.

Netuší, co ho vytáhlo z postele, nohy ho ale samy donesou k budově nádraží. Těžká vrata průchodu se za ním zabouchnou, protáhne se kolem páchnoucích záchodků, vydá se po pešuňku směrem k budově Telecomu. Něco je tu špatně. Břízy a javory, okupanti dříve holé stráně, nešumí. Nepohne se ani lístek.
Zahne doleva. Rozbité dveře jako by ho přitahovaly. Vstoupí jimi a v nose ho zaštípe.
Zašedlé zdi s malůvkami, díry v podlaze i střeše zlověstně mlčí. Šlápne na zakrvácenou ponožku s kusem nohy. Tělo je na cáry.
Vyběhne, najde louži a pošle po vodě rychlý vzkaz.
Česťa třeba mlčení prolomí.