DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Již je tomu dávno, kdy do země vpadl krutý útočník, dobyl ji a většinu obyvatel pobil.
Ti, co zbyli, uprchli daleko do hlubokých lesů, kde bohužel postupem času zdivočeli, zhoupli a oněměli.
Stromy upadly do hlubokého spánku. Z něj se budí jen občas a jen napůl, když jimi náhle pohne dávná vzpomínka na nekonečné tance pod hvězdami, na udatné činy a zašlé časy. Tiše si šeptají staré příběhy.
Stromy si pamatují. A čekají.
...
Jednoho rána (stejně obyčejného jako každé jiné, ale zároveň tak neobyčejného jak to
jen jde), se právě s rozbřeskem rozlehl Narnií Lví řev. Hluboký, mohutný a nádherný.

Drahá Evansová, škrtl.
Milá Lily, to už znělo o něco líp. James se zhluboka nadechl a pokračoval ve psaní. Až si tohle Lily přečte, stoprocentně se do něj zamiluje. Nakonec k podpisu dopsal srdíčko.
Černý pes se mu opřel o rameno, jako by si dopis četl.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se hrdě James. Pes jen naklonil hlavu na stranu. Líbíš se jí. Ten dopis ani nepotřebuješ – ale je skvělej, četl James v jeho pohledu. Než stačil mrknout, o ramena se mu opíral Sirius, teď už v lidské podobě.
„Sorry kamaráde, ale tohle je totální hrůza. Evansová tě zabije.“

Nic neříkala. Už několik dní. Ty poslední dva raději mlčel taky. Služebná každý den vynášela popel, ačkoli byl horký srpen. V jejich ložnici už nikdo nespal. On nesměl a ona... nemohla. Jednoho rána strhala závěsy kolem postele a přihodila je k doutnajícím papírům. Když přijela její sestra, doufal, že ho konečně někdo pochopí. Jenže ona přivezla sekeru a... Prostě se rozhodl přespávat v kanceláři. Ten den shořelo povlečení. Postupně oheň strávil skříň, toaletní stolek a potom i masivní postel.
Nakonec dala místnost nově vytapetovat. V odstínech burgundské.
Poradil jí to Aaron Burr. Věděl, jak moc Alexander nenávidí barvu Jeffersonova kabátu...

Do you hate me, my northern light?
Stop being paranoid.
I could never hate you.
Can I spend the night?
Oh yeah, I’m cured, thanks, let’s go.
.....
I’m afraid of the curious eyes
I don’t care, love.
I don’t care about people.
For you, there are better guys.
Oh yeah, I chose you, let’s go.
.....
I’m afraid of the unspoken words, they know.
I don’t mind, love.
It’s nothing anyway.
You deserve better, I’m too low.
Oh yeah, good one, let’s go
.....
I’m afraid, my northern light.
I love you.
I don’t know.
Let’s not fight.
Oh yeah, let’s go.

Slunce se prodíralo korunami, aby tiše přihlíželo.
Ležely spolu líně v nedávno uválené trávě. Úplně samy a naprosto šťastné. Hrála si s Lenčinými vlasy a nemyslela. Na všechny ty zmijozelské, kteří by nepochopili.
Byly to ty nejkrásnější letní prázdniny. I když hodiny trávily hledáním vymyšleného magického hmyzu. Když se dívala jejíma očima, viděla i neviditelné.
Večer se domů vracela pozdě, za uchem kopretinu a snění vepsané do úsměvu. Myslela jen na ni, na polibky a doteky, na motýly a škrkny. Svět byl skoro dokonalý.
Té noci od ministra odešel pokyn k zatčení Xenofilia Láskoráda. Někdy němí svědci jako záruka nestačí.

Uvědomil jsem si to těsně po probuzení. Jak už je škaredej. Na hlavě mu zbejvalo pár trsů hnědožlutýho, zježenýho porostu - jeho barva mi pokaždý evokovala suchej trávník za naší základkou. Ležel nakřivo. I levý oko jako by mu někam ujíždělo. Věkem. A trpělivostí.
Byl se mnou dlouho. Všechno viděl. Vysvětlování, provázený strachem, protože některý věci se nevysvětlujou nejsnáz. Úlevu, když se táta jen zeptal: "Budeš se tak cejtit líp?" A máma mě objala.
První medikaci. Boj o to, abych já byl konečně já.
Jsem dospělej, dávno ho nepotřebuju, ale stejně si ho nechám. Plyšoví medvědi, němí svědci, totiž vydržej nejdýl.

Stařecký pot chladl v duchnách na posteli.
"Je tu a přitom není, co se stalo?" napadlo polštáře Mojmíra. To jméno mu kdysi dala Ona, černou barvou ho vyšila do lemu.
V peří leželo něco jako Ona, vonělo to jinak a přitom stejně. "Co s námi bude," napadlo Elvíru, nejmladší peřinu, které však už také táhlo na pětapadesát.
Za chviličku přišla vůně pečeného kuřete. Po chvíli se proměnila ve strach a zmizela.
Zápach psa. Ona/cosi bylo vytaženo ven.
Po několika hodinách si Ona znovu lehla do postele.
"My se toho stáří snad nezbavíme," poplakal si Mojmír.
A doma Karkulku přivítala maminka.

Simon seděl mezi převrácenými barovými stoličkami a strnule upíjel pálenky. V salónu to bzučelo veselým hovorem, opodál břinkal klavír. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tu před okamžikem odehrálo peklo.
Ke stolu si přisedl muž v černém.
„Jste jeden z nich?“ zeptal se Simon nervózně.
Muži zacukaly koutky.
„Ty jsi tu poprvé, že?“
Simon přikývl, oči upřené ke stropu. Seshora se ozývaly výkřiky.
„Viděl jste, co udělal? Je tohle normální?“
Muž se sehnul pod stůl a přeměřil si bezvládné tělo.
„Nelam si s tím hlavu. Ta už to nikomu nevyžvaní.“
„Copak mi nerozumíte? Právě jsem viděl, jak můj bratr někoho zabil.“

,,Rakovina. Jedno z nejzákeřnějších onemocnění minulosti, minimálně do doby, než byl vynalezen antikarcin," ujal se výkladu doktor Zrzavý.
,,Ten zkoušíte na těch dobrovolnících z bé čtyřky?" na to zvídavý student.
Profesor ho umlčel mávnutím ruky.
,,Spočívá v tom, že přirozená buněčná smrt - odborně apoptóza - je neúčinná
a buňky se počnou nekontrolovatelně dělit.
Stačí jedna pilulka a je po chorobě.
Enzym v ní obsažený vyhledá všechny nádorové buňky a upraví jejich genetickou informaci zpět do optimální podoby! Jak vidno i na zmíněných pacientech z oddělení B4!"
Na obrazovce naproti však byla vidět jen mrtvá těla.
Němí svědci si zapomněli vzít dávku.

Jmenoval se Dobrota, ze svého místa měl rozhled do šíře a do dáli. Stál s kamennýma rukama široce rozpaženýma, jakoby chtěl obejmout veškerou vodu v Labi, každý dům a jednoho posledního človíčka hluboko pod ním. Stál na svém místě dlouho a celou dobu se usmíval na všechno živé tam dole. Viděl časy dobré i zlé.
Pak přiletěla letadla. Každé z nich pod sebe nakreslilo tlustou čáru, která smazala domy i lidi a přinesla zkázu všemu, čeho se byť jen letmo dotkla. Hořely ohně a ječely sirény. Zůstalo jen Labe a Dobrota.
S kamennýma rukama široce rozhozenýma v údivu a zoufalství.