DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Kostelík na kopci, kousek za vesnicí. Vede k němu strmá cesta, kráčím po ní nanejvýš opatrně. Když neselžu, dostane tohle místo druhou šanci. Místní sem občas přijdou zapálit svíčku. Já se o něm dozvěděla z nepatrné zmínky v zažloutlém časopise. Takový je úděl zapálených historiků. Hledají, až se dopídí k něčemu, co dávno smetl čas. Příběhy neznámých odvážlivců, místa, kde dýchá historie.
Vcházím do kaple. Chladné lavice, rozpadající se oltář, obrazy pokryté prachem. Seshora shlížejí mlčky patroni, němí svědci radostných i žalostných událostí. Nutí mě pečlivě vkládat slova na papír. Neznámý kostelíku. Zasloužíš si obživnout, nebo tě mám přenechat osudu?

Věděly o kameni v zrcadle. Věděly o tvorovi putujícím potrubím a spícím po staletí v hlubinách. Věděly o tajných chodbách. Věděly o muži, který tak úplně nebyl mužem, stejně jako o psu, který tak úplně nebyl psem. Věděly o truhle se sedmi zámky a o jejím nešťastném obyvateli. Věděly o schůzkách v komnatě, kterou najde jen ten, kdo ji potřebuje. Věděly o lahvičkách se stříbřitým obsahem a prstenu v zásuvce stolu. Věděly o meči za obrazem.
Věděly o zoufalství, o zlu i o naději. Možná by byla blíž, kdyby promluvily, ale kamenné zdi nemluví ani v kouzelnickém světě. Jen naslouchají.

Strhla som sa. Spoza stromov sa náhle vynoril ryšavý muž zahalený do staromódneho plášťa. Čo ak počul moju... ehm... konverzáciu s balvanom?
Zadívala som sa do zošita, ale muž mi nevenoval pozornosť. Prišiel priamo k balvanu a položil naň ruky. Vtedy som si všimla, že mu jeden prst chýba.
„Pochází zdaleka,” povedal po chvíli. „Z malého ostrůvku v Baltském moři. Urazil dlouhou cestu v sevření ledu... pomalou a vleklou, dokonce i na takový balvan...”
Otočil sa a mrkol na mňa. „Ale raději to nikomu neříkejte. Stejně by vám nevěřili.”
A zmizol v lese skôr, než som sa zmohla na odpoveď.

Zase sedí pod oknem Mlátiččiny kuchyně.
Zevnitř se ozývají dva hlasy, jeden temný jako Karpatské lesy, druhý patří chlupáči v tygrovaných trenýrkách.
"Tarzan," sykne Brajgl, na rtech mu přistanou Pepankovy packy.
Mrmla odfoukává stranou kouř ze Sidolova žvára.
Jetej nechává nezvučne kvílet vzdušnou kytaru.
"Oddělený ložnice znamená oddělený DOMY!"
"Jasně, Knedlí-"
Z výhřadu pod oknem se neozve uchechtnutí.
"Ještě jednou mi řekneš... víš jak, a wrestling nebude jen v televizi, rozumíš?!"
"Cokoli, Kne-"
Svorné zajíknutí pod oknem, zvuk severské vichřice z kuchyně.
"Jdu do toho, jen abych se zbavila-"
"Jdeš do toho?"
"Jo!"
A tentokrát zůstanou svědci venku dokonale němí.

Casso rychlým krokem mířil k lodi. Sice byli ve městě už dost dlouho, ale otroka si nikdo nevšímal, takže se nemusel bát, že by ho někdo poznal. V kapse mu cinkaly těžce nashromážděné mince - v nejhorším si lidé pomyslí, že obchoduje na vlastní pěst.
Přikrčil se za vyloženými sudy a potichu sykl na námořníka, čekajícího ve stínu. Oba muži poodešli ještě kousek dál a Casso vytáhl peníze.
"Pro koho?" zeptal se muž a otrok poklepal na papír.
"Vážně?"
Mladík mlčky přikývl a podal drobné.
Za svítání loď odrazila od břehu a Cassovo mlčenlivé svědectví se vydalo do těch správných rukou.

„Nemůžu za to, že si naši nadřízení představují tuhle práci jako nákup v supermarketu,“ zaláteřil policejní komisař Twopence směrem ke svým podřízeným. „Velitel na mě hystericky řval, jestli už máme vyřešenou tu včerejší vraždu, prý kvůli novinářům. A já se teď ptám vás. Jak jsme na tom s vyšetřováním?“
„Nic moc,“ osmělil se strážník Louis. „Se svědky jsme nijak nepokročili. Vyslýcháme je celou noc, nikdo nám nechce nic říct.“
Twopence vyletěl jak čertík z krabičky. „Vy blbci,“ zařval na své podřízené, „nevšimli jste si, že se ta vražda stala v ústavu pro hluchoněmé, tudíž svědci jsou jak hluší, tak němí!“

Susebron viděl zrození bohů i jejich smrt. Stál při nich, když celí zmatení a roztřesení poprvé otevřeli oči. A pozoroval je i o pár let později, když na pokraji zhroucení darovali svůj dech a konečně dosáhli klidu.
Viděl všech sto třicet sedm odstínů červené barvy. Většinu našel v oceánu při západu slunce, sedm měly okvětní lístky růže. Ty nejkrásnější odstíny červené ale spatřil v Siriiných vlasech, když jí na tabulku křídou vyznal lásku.
Susebron viděl lidi bez dechu a lidi, kteří měli dechu až příliš. Viděl, jak jiskří biochroma. Jeho ústa bez jazyku ale o ničem z toho mluvit nebudou.

Advokát obžaloby se naklonil ke svědeckému pultíku: „Já to shrnu – vy jako pediatr můžete potvrdit, že dětská mozková obrna i porucha učení u syna mé klientky byly způsobeny nevhodným vedením porodu v městské nemocnici.“
„No, mohly…“ blekotá svědek.
„Nemám další otázky!“ přeruší ho advokát.
„Obhajoba také nemá otázky. Prosíme povolat našeho svědka.“
Svědek začne rozvážně vykládat: „Na našem oddělení byla vyšetřována placenta z uvedeného porodu. Byly nalezeny těžké známky fetální trombotické vaskulopatie. Při tomto onemocnění vznikají trombózy v placentě i jiných orgánech. Následná ischemie je plně vysvětlujícím podkladem pro uvedené neurologické příznaky, které tedy nemusely nijak souviset s vlastním porodem.“

Kdo obdělá dosud neobělanou zemi a sklidí z ní úrodu, získá ji do vlastnictví.
Tři roky po nocích zúrodňovali pustinu, tři roky hladověli a čekali na první sklizeň.
Poslední rok je v den sklizně přepadli sluhové majitele polností.
Když nechtějí být němými nástroji na polích svého pána, mlčící plátci devadesátiprocentní daně, nepřežijí. Proti holím a dýkám se rolníci nemohli ubránit, ale zkusili to.
Těch pár uprchlých mělo zemřít na útěku v lesích.
Jak se nakonec dostali do hlavního města, ani sami nechápali. To věděla jen Šéfová Boon Yi.
Sam Bongovi jejich svědectví pomohlo k odstranění bývalého spojence - téměř všemocného ministra.

Snaží se, přesvědčují, pomáhají, zachraňují… Ale většinou čekají. Čekají a zadržují svou nesmírnou sílu, protože její jediný výšleh by člověka spálil na prach. Nesmí ubližovat. On to nechce, i když lidé na sílu slyší.
Jsou svědky našich každodenních bojů, potyček a zranění – jež vedeme myšlením, slovy i skutky. Nepláčou, protože jim slzy nebyly dány. Není v nich nenávist, protože se příčí jejich přirozenosti. Ale jejich podstata neustále vystavená zlu se pomalu rozpadá.
Proto andělé milují lidský spánek. Tehdy zlo na chvíli utichá a oni mlčky hledí na Boha, aby v nich spálil vše pokřivené.
A lidé spí čím dál méně.