DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

Bůh moří Susanoo rozzlobil svou sestru Amaterasu, bohyni Slunce. Ta zašla do jeskyně a zasunula za sebou kamenné dveře. Svět se rázem ocitl v hluboké noci. Zlí duchové řádili neslýchaným způsobem. Ostatní bohové se snažili Amaterasu vylákat ven, ale bez úspěchu.
Až bohyně Ame-no-uzume popadla velký sud se saké, nápoj vylila a na obrácený sud začala vší silou dupat. Strhující rytmus chodidel byl natolik silný, že způsobil sesuv kamení a odkryl vchod do jeskyně.
Amaterasu, vylákána hlukem, vykoukla, bůh Tadžikarao ji chytil za vznešenou ruku a vytáhl ven.
Tak se vrátilo Slunce do Japonska.
Tanec Ame-no-uzume připomíná dodnes buben taiko.

Doma muselo být po jeho. Je hospodář, pán domu? Je. Buch do stolu, ať každý dělá, co mu poručí.
Mezi přáteli a příbuznými byl oblíbený. Veselá kopa, vždycky ochotný pomoci. Kdykoli a s čímkoli.
„Ty, kamaráde,“ přišel jednou bratranec z pátého kolene, „něco bych potřeboval. Pořizuju traktor, chci si na něj půjčit. Ale oni, že mi prý musí někdo ručit. Nemohl bys?“
Samozřejmě, že mohl a podepsal. A několika dalším. Přátelům se neodmítá.
Brzy dlužníci neměli na splátky. Ručiteli, ukaž se!
Ukázal. Slovo dodrží.
Jen pak nějakou dobu žili s rodinou o chlebu a vodě. Splácení cizích dluhů není zadarmo.

Natálie s Věrou se obejmou, vše bylo vyřčeno, vše nevyslovené pochopeno. Pak se Naty jemně vyvine: "Vrať se domů".
"Ani náhodou," vyhrkne Věra, "jdu s tebou. Chci zpátky svýho chlapa. Chci ti pomoct. Až budu po vsi chodit s bubnem, nechci poslouchat, že čekám dítě s cvokem. A pokud budu muset, chci vědět, že jsem udělala všechno, abych tomu zabránila. Chci, aby moje dítě mělo tátu. A už ani slovo!"
Skřítčí dveře jsou zavřené kouzlem. Sotva začne Naty rozmotávat první vlákna, ucítí Věřinu ruku a příval síly. Není magická, je ženská, dospělá, mateřská.
Lupnutím zlomí kouzlo a dveře se otevřou.

Dají se na útěk. Prchají vzhůru do stráně, jediná možnost. Přeskakují kořeny, proplétají se mlázím, zachytávají se drsných kmenů, aby získali oporu. Lapají po dechu, srdce buší až v krku, tepny ve spáncích div neprasknou, ale hrůza dává nohám křídla, strach napomáhá obratnosti, děsem rozšířené oči včas varují před překážkami. Rychle, rychle! Přidejte, leťte!
Ještě kousek a budou nahoře, tam se ztratí v houštině.
Vzadu hrozivé funění, hněvivé brblání. Těžké tlápy dusají po jehličí, pravidelně, neúprosně, temný zvuk kroků překrývá dokonce i šumění stromů, rozechvívá zemi.
Jirka se na okamžik ohlédne. Vykřikne zděšením.
Babizna je stěží krok pozadu. Rozmachuje se.

Když se dozvěděl, že bývalý majitel se rozhodl skončit s živností, okamžitě po příležitosti skočil. Byl ovšem ve městě relativně nový, takže i když tušil, že ho nečeká snadná práce, skutečnost předčila jeho nejhorší představy.
Vymlácená okna (pozeptá se u alchymistů, jestli nepřijdou na něco trvanlivějšího*), vyvrácené dveře (stále se zabodnutým nožem), veškeré zařízení naprosto zdemolované, prkna z podlahy vytrhaná (zatím tam nastele slámu, pak se uvidí).
Na protější straně ulice si všiml utrženého vývěsního štítu. Chvilku přemýšlel, a pak se rozhodl pro drobnou změnu.
Po dvou týdnech prací otevřel zbrusu nový podnik. Buben zůstal, ale od teď byl Zašitý.

Bože ženo.
Ty bláznivá...
Tak úžasně roztržitá, popletená, zapomnětlivá, šíleně zmatkářská.
Zas hledá klíče či včerejší den.
Mě z tebe narostou fousky a budu jimi mrskat na všechny strany.
Ach ženo.
Ty úžasná...
Pro všechny tak laskavá, milující, pomáhající, bolístku ošetřující.
Běhá, přenáší, spravuje a útěchu přináší.
Na sebe myslí málo, na druhé moc.
Já vidět chci tvé srdce, zní pro mne jako varhany.
Ty ženo.
Unavená, ztichlá, navždy spící.
Náruč zůstane prázdná, srdce ztiší svůj kvap.
Spolu smát se již nikdy hloupostem nebudem.
Nespravedlnost dostala svého dílu kus.
Poslední zrnko přesýpacích hodin tiše spadlo,
jak palička němá na buben.

Každé první zaměstnání bývá hodně na hovno, ale absolvent je rád, že existuje místo, kde mu dávají peníze.
Nastoupila jsem na soukromou střední školu. Měla specifický kolorit, naprosto vadnou ředitelku (na schodišti nápis EVA JE PÍČA) a ty naprosto nejzoufalejší studenty, které si začínající učitel může přát. Dokázali svou hloupostí překvapit i v okamžicích, kdy mě ani nenapadlo, že by mohl problém nastat.
Téma pranostiky se zdálo neškodné.
"Březen - za kamna vlezem!" Čekám pokračování. "No jak je to dál? Duben...?"
Dvacetiletý prvák v zadní lavici v odpověď zařval: "Duben - kupte mi buben."
Přesto jsem tam vydržela ještě celý další měsíc.

"Věž?" echnul vrápo. "Tam přece žádná věž není!"
"Slýchal jsi pořádně?" rýpla si večerka.
Zahleděli jsme se na mapu.
"To je schodiště. Chodí po něm lidi. Vchod do něj by měl být někde... támhle?"
Kout a starý buben s přetrženým provázkem a povolenou kůží.
"To je divný vchod," zamyslel se drobek. "Tímhle projde možná tady rezoun, ale ne člověk."
Zvědavě jsme přilétli blíž. Buben nevrčel ani nekousal. Vypadal bezpečně.
My netopýři netrpíme klaustrofobií. Ostatně zimujeme v jeskyních. A taky velmi rádi prolézáme úzkými prostorami.
"To by chtělo prozkoumat," děla parkuše.
"Tak na co čekáme?" pronesl jsem otázku velmi řečnickou. "Jdeme!"