DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

Daniel Vraspírův výklad neposlouchal. Spokojený s poklidným tempem se loudal za svými kolegy a rozhlížel se.
Stěny tunelů zářily slabým zeleným přísvitem vytvářeným místními mechy. Zelenou protkávaly modré žilky a spolu s izolovanými skvrnami červené a žluté vytvářely abstraktní tapiserii. Modré ještěřičky pobíhaly sem a tam. Malí žlutí motýlci se třepotali kolem.
Zhluboka nasál vlhký vzduch; v barevných tunelech, kde žily ještěřičky a tunelové žáby, bylo vždy vlhko.
Neodolal a u jedné žáby se zastavil. Sameček tunelové rosničky energicky nafukoval rezonanční vaky, aby je vzápětí znovu vyprázdnil. Jeho rezonátory vypadaly jako malé bubny a přesně tak i zněly. Vábily samičku.

Přemíra pití piva přivedla mě k hudbě.
Kapelník skupiny Tlučte a bude vám otevřeno totiž hledal další nástroj a vida můj březí břuch, zaplesal. Zkouška dopadla na výbornou, linul se ze mě libý ruch.
„Na cizí kůži snadno bubnovati,“ vyučoval mě v muzikologii, „hlavně nesmíte přestat chlastat!“
Zaslzel jsem; toť žádost, která se nedá odmítnout! Splněný sen, vyslyšená modlitba. Tělo dostalo smysl.
Jezdil jsem vzadu v dodávce, mezi nejrůznějšími pokličkami, dřezy, konvemi, kbelíky a kyblíky, jedna stará pračka tam byla, dvě lebky a radiátor.
„Zpevnit břišní zpěv!“ velel kapelník před koncertem a já dal pár kousků.
Jen uf, uvázat uzel.

Biskup Vojtěch je prvním lamentačem nad divokými sveřepy v opohořelém kardiu kontinentu: co je to, Sundanci Kide, za lidi?! Tluče bubeníček, tluče na buben: svých model drží se jak alkáč sklínky, chlastají nad duhu, celibát kněžím nevoní, světským zas jedna málo (utnout cizoložničí hlavu jim však nezabrání ani církevní azyl!), bez otroků ani ránu. Povoláván znechuceně odcházel. Žehnaje zvedá po jonášovsku vyčítavě zrak vzhůru: To jsou snad ještě zatvrzelejší šíje než Tvůj vyvolený národ! Jak nepochopitelně Tě jímá lítost nad každým zlem! − Zmizel včas, Slavníkovec, ale stáří nedočkal: šahej Prusům na jejich duby a dostaneš pádlem po hlavě, patrone vodáků...

"Vot Tamara pasmatri
i igrušky nazavi.
Kukla Lora, miška Byška,
zájčik, dáže knížka,
kúbiky i mjač,
barabán, mašína,
kóška i kartína."
Josip Kleczek si básničku přeříkává už po desáté. Dobré každé slovíčko, které si uloží do hlavy. Baraban. Buben. Bum-ta-ra-ta, ba-ra-ban. Zájčik, kóška, miška, knížka. Ostatní nepůjdou tak snadno, ale on se nevzdá.
Vzpomíná na den, kdy pocítil touhu umět rusky. Na jeviště vystoupil Pjatnického soubor. Začal písní Svatá válka. Mráz z toho basového dunění běhal po zádech. A on tak chtěl rozumět slovům...
Fascinace ruštinou ho neopustila. Po roce složil univerznitní zkoušku a vedl celkem osm kurzů tohoto jazyka.

„Stále je to lepší než šoupě,“ sporně porovnává Filcin.
„Prozpěvujte žalmy, bijte v buben!“ drží basu Thea, „Jednaosmdesátka!“
„Máme pušky a bodáky...“ mlýnově troškaří Apolo.
„Umět se podívat do očí průšvihu,“ kašle na těšínské ovoce Linkva, „je ctnost!“
„Já bych dodal,“ páře Sikar na dvě party, „už tak blbý duben, k tomu ještě buben!“
„Nejen krteček je v háji,“ vejde a odbočí Taura, „Viktorka nacpala leporelo do bubnu pračky a ta se ucpala!“
„Hlavně že to nebyl Hrubín,“ nezapře svůj vztah k zahradnímu škůdci otec.
„Řešíte téma, že jo? Tak copak máme? Jako fakt? O tom bych mohla něco vyprávět!“

Je to dávno. Rozpačitě jsem přijala pozvání na koncert Japonské bubny.
„Mám jít? Nedovedla jsem si představit poslouchat je celý večer.
Pohyby bubeníků připomínaly atletické vystoupení s tanečními prvky a četnými výpady. Bubnováním nebylo nepříjemné. Ve vlnách prostupovalo sál. Návštěvníci ho vnímali sluchem, ale také celým povrchem těla. Dolehlo až k srdci. Doslova rozvířilo krev.
Neobyčejně rytmické bubnování různé intenzity se chvílemi dramaticky ztišilo.
Bubny překvapily rozsahem tónů. Zvuky se spolu elegantně mísily. Mezi nimi prostupovaly různé rytmy. Bubeníci rozdělení do skupin, byli dokonale synchronizovaní. Nebubnovali všichni najednou. Silou úderů a rytmem předali nezapomenutelný zážitek. Vzpomínka dosud vybubnovává vnitřní vibrace.

„Vlajkonoši a bubeníci?“ zatvářila se nevěřícně. „K čemu to?“
„No… bubeníci udávají rytmus, aby pěchota držela krok,“ vysvětloval Jon a samotnému to znělo směšně.
„Jižanští bojovníci neumí chodit? Nic složitýho, prostě dáváš nohu před nohu. Asi takhle…“¨
Pozoroval ji, jak zuřivě dupe a děsivě falešně si u toho brouká. Bavil se…
„Je to tradice. Upevnění disciplíny,“ řekl jakoby proti své vůli, věděl, že tím zničí pohodový okamžik.
„Tsss. Nepotřebuju nějakýho kašpara, aby mi říkal, kdy se mám pohnout. Svobodný lid jde, kdy chce a kam chce.“
„Jenže právě proto jste prohráli všechny bitvy, které jste na jih ode Zdi svedli…“

BUM! RATATATATA!
Zavřel oči.
BUM! BUM!
Nedalo se uniknout. Ty zvuky otřásaly celým sídlem.
TATATA! BUM! TŘÍSK!
Pochopil, že to byl špatný nápad. Jenže těm prosebným očím jeho syna se nedalo odolat!
TŘÍSK! TŘÍSK! TŘÍSK!
Ten buben vypadal tak neškodně!
V hlavě ho třeštilo. Ani magické špunty do uší nepomáhaly.
Zmučeně si lehl na pohovku.
Zvuky se přibližovaly.
TŘÍSK! TŘÍSK!
Astoria se pobaveně usmívala. Sledovala svého zmučeného manžela.
„Mami, vymyslel jsem novou písničku!“ hlásil se malý blonďáček hrdě.
„Jsi šikovný! Pojď ji zahrát tatínkovi.“
Všimla si otcova vyděšeného pohledu.
Vytratila se.
RATATATATA! TŘÍSK!
Možná to Draca naučí nekupovat každou blbost!

Housle plakaly, prosily a kvílely, ale nadarmo. Malý klučina je urputně a soustředěně týral a v jejich nářku by nikdo nepoznal písničku Skákal pes přes oves.
Otec se ustrnul nad houslemi, chlapci je sebral a zakázal, aby se jich ještě někdy dotknul.
Časem hoch přinesl domů trubku.
„Nu což, hudba zušlechťuje duši,“ zastal se vnuka nahluchlý dědeček.
Chlapec pilně cvičil a nožkou si podupával do rytmu.
„Dej to sem, ty kluku pitomá, místo sluchu máš hudební hluch a ty tlapy - darmo mluvit!“ nevydržel záhy nářek trubky ani dědeček.
Nakonec si hudbymilovný chlapec donesl domů nástroj, u kterého nedostatek muzikálnosti nevadil.

Stává se to. Někdy večer. Někdy už ráno.
Člověk tvrdí, že nám dává jídla pro šest samic. Ale my jsme tři pořádní chlapáci! Sice ne nejmladší, ale stále jurové. Někdy máme elánu víc než mladí! A když se dáme do jídla, jsme srdnatí a vytrváme!
Někdy jsme tak srdnatí, že přijdeme na buben, držíme hladovku a vymýšlíme, jak člověka co nejrychleji přimět, aby nám dosypala.
Nakonec se osvědčila tato strategie:
Jeden z nás leží ve visacím domečku.
Druhý se opře předními packami o misku.
Třetí se umístí kamkoliv.
A všichni soustředěně koukáme.
Reakční doma člověka je přesně 1,6248954 minuty.