Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Smútiaci členovia vyšetrovacieho tímu,
sme jediní, kto sa môže deliť o tento žiaľ. Kto vlastne zomrel? L. Rjúzaki. Hideki Rjúga. Nepoznali sme jeho meno. Spoznal ho niekto iný, ten nám ho vzal.
Mávam problém prejaviť emócie. Ale Rjúzaki bol môj jediný priateľ. Dvojča môjho intelektu. Založil mi putá a sám mi ich zložil. Občas som sa cítil poctený, že ma považuje za geniálneho zločinca.
Pripime dnes večer na jeho pamiatku. Zjedzme koláčik. Rjúzaki, prisahám, urobím všetko, aby som chytil Kiru!
(Iz 58:8) Vtedy zažiari tvoje svetlo a rany sa rýchlo zahoja. Za tebou pôjde spravodlivosť, pred tebou sláva Božia.
Téma je dúfam jasná, hoci nie je explicitne vyjadrená. Napovedať by malo, kto je autorom nekrológu.
Římané, dopřejte mi sluchu!
Deváteho Junia zemřel, uštván senátorskými psy, nenáviděný tyran a šílený diktátor, milovaný Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, nechť je přijat mezi bohy.
Zemřel mlád, za svou dlouhou krutovládu potlačil mnohé povstání ohrožující říši a vystavěl mnoho skvělých budov za peníze dobrých lidí.
Nero Augustus zemřel smrtí reků, čele porážce nalehl na svůj meč, když mu osvobozenec ukázal jak.
Domníváte se, že se imperátor kál? Ne, vzpomněl si na svou nemužnou posedlost hudbou. Ptal se, jaký umělec v něm hyne.
Římané, rozejděte se v pokoji, hrůzná vláda vznešeného Nerona je za námi.
Kéž nás čekají lepší léta.
Už ode dne své smrti se názory na Nerona ostře lišily. Nižší vrstvy, většinou nedotčené jeho nepředvídatelnou povahou ho pro jeho populismus postrádaly. Vrstvy vyšší, zatížené jeho daňovými reformami a občasnými vraždami.
Vyjádřit se o Neronovi příliš vyhraněně mohlo způsobit vážnou újmu na zdraví, zejména proto, že v roce jeho smrti se za císaře prohlásili čtyři různí muži.
21. října odešel muž, který zcela pozměnil tvář dětské psychologie.
Lékař, pediatr, psychiatr.
Mnoho se zabýval dětskými poruchami chování a jinými abnormalitami.
Jeho děti na něj vzpomínají s bolestí v srdci.
Byl to výjimečný muž.
***********************************************************************************
Ten pán byl moc hezký a hodný. Měl brýle a uměl toho spoustu povídat. O zdravých dětech. (Ne jako ty.) O čistém Rakousku. (Nevěděla jsem, že jsem špinavá.) Byl hrozně chytrý. Poslal mě pryč. (Do zrcadla.) Znala jsem ho chvilku. Pak jsem umřela.
On taky umřel. Nemrzí mě to. Ale to se asi do mrtvologu (?) nepíše, pardon.
CITACE Z ČLÁNKU NA WIKI:
"Rakouský historik lékařství Herwig Czech na základě nově objevených dokumentů a lékařských záznamů z doby nacismu zveřejnil studii, dle které Hans Asperger údajně posílal své pacienty do nechvalně známé vídeňské kliniky Am Spiegelgrund, kde byly metodicky zabíjeny duševně nebo fyzicky postižené děti podle teorie, že pro rasově čistou společnost nemají žádnou cenu. Na klinice bylo zabito dohromady 789 dětí. Sám Asperger, který nebyl členem nacistické strany NSDAP, přitom ještě v roce 1980 v projevu na Vídeňské univerzitě krátce před svou smrtí tvrdil, že předávat děti nacistům odmítal, za což ho prý stíhala tajná policie Gestapo. Akademici univerzity v anglickém Cambridge v úvodníku aktuálního vydání časopisu Molecular Autism poznamenali, že Asperger „se vědomě stal zubem v soukolí nacistické vraždící mašinerie“ a také „součástí očí a uší Třetí říše“.[4]
**********************************************************************************
By the way, holčička je dochovaná (našla se její fotografie a její mozek...), a zemřela ve třech letech na jeho klinice Am Spiegelgrund. Stejně jako dalších 789 dětí. Téma je ukryté v tom, že Hans Asperger až do konce života popíral, že by měl kdy co do činění s nepřátelským režimem a že by praktikoval nacistické principy eugeniky, sterilizace a "vědecké eutanázie" v lékařství. Bohužel se ukazuje, že to asi byly kecy. Bohužel nejen proto, že každý nacista je fuj, ale taky proto, že Hans Asperger se v dětské psychologii - především v tématu autismu - opravdu zasloužil o hodně. Jasně, nic není dokázané stoprocentně, ale... :(
"Nepřátelé ... tedy přátelé, Římani, občani! Děkuji! Ani nevíte, jakou mám radost, že mohu dnes mezi vámi vystoupit a mluvit jako první. Určitě to bude sukces. Když jsem se dozvěděl, že je po Caesarovi, tak povídám, Trubadixi, to je příležitost pro tebe, napíšeš na něj ódu, bude strašlivě smutná, pojedeš do Říma, všechny rozbrečíš, proslavíš se. A u Teutatise, moji přátelé mne neodrazovali - naopak mne doprovodili do římského tábora a strčili do prvního spřežení! Jo, asi bych taky měl říct pár slov o něm - byl fajn, posílal stále nové a nové Římany, abychom se nenudili ... Tak jo, jdu na to.
ÓÓÓÚÚÚ ..."
Tak se stalo, že všichni římští občané z Caesarova pohřbu utekli. Marcus Antonius neměl ke komu mluvit; Brutus a Kassius byli oslavováni jako osvoboditelé; jenom básník Cinna byl stejně omylem roztrhán.
Dne 12. března tohoto roku, jsme se rozloučili s naším vždy věrným sourostlým.
Odešel nám náhle.
Byl s námi v dobrém i zlém. V časech hubených i bohatých.
Miloval cestování a krajů nových poznávání.
Nade vše však byl světový gurmán. Uměl ocenit dobrou kuchyni, nic nelenil ochutnat. Výtečnou krmi s potěšením vychválil až do nebes, jak by nebeskou hudbu na housle hrál.
Léta odolával osudu a trápení ze strany druhých.
Nenechal se zdolat žádnými módními výstřelky, vždy pevně seděl na svém místě.
Však rozhodnutím hubnoucím zmařila jsem jeho plány na další v žití setrvání.
Buď ti navždy vzpomínka zachována. Špetu můj.
Špet - krásný libozvučný název v naší rodině označující "špeku trošku".
Ať již na prkýnku krájený a do úst dávaný, či umě tvarovaný, s našim tělem sourostlý.
„Vážené kolegyně a kolegové, rád bych uctil památku jedinečného člověka.“ (Zas takový ideál nebyl.)
„Vždy jsem si ho vážil a nyní mi připadl smutný úkol se s ním rozloučit. Znali jsme ho dlouhá léta a jeho náhlá smrt nás všechny zasáhla.“ (No, jak koho, třeba mně se docela šikla.)
„Smutek mi nedovolí si na všechno vzpomenout, proto zmíním zejména jeho působení ve funkci vedoucího katedry.“ (A na to místo teď nastoupím já.)
„Drahý kolego, děkujeme. Zůstanete navždy v našich vzpomínkách.“ (Nezapomenu, jak jsem tě strčil ze schodů. Ale co. Mě, tichého a nenápadného, nikdo nepodezřívá. Byla to přece nešťastná náhoda.)
Nejsem si jistá, jak moc splňuje zadání, ale prostě mi to nedalo.
Se slovy mi to nejde, moc toho nenamluvím. Ne, že by se mnou někdo kromě nebožtíka mluvit chtěl. A teď na mě padla povinnost o něm napsat, protože jej nikdo neznal tak jako já.
S politováním musím říci, že neměl nijak báječné dětství. Jeho rozhodnutí by jej jistě vedla jiným směrem, než jaký mu předurčili rodiče.
Snoubila se v něm ctnost a slušnost, oplýval inteligencí a důvtipem. Vedl ale i vnitřní boj s tím, kdo nebyl a kdo by mohl být. Dnes dobojoval a mě nezbývá, než vdát čest poraženému. Vyhrál ten lepší z nás. S bolavým srdcem, Edward Hyde.
A pokud by někdo z poslední věty cítil odkapávat ironii, tak se mu to určitě jen zdálo...
Ztište prosím svůj hlahol a smích a ctěte pietu okamžiku! Svolali jsme se, abychom vzpomenuli našeho drahého kamaráda Krtečka, zapomeňte na chvíli, co si o zahradních škůdcích myslí strýc Karel! Zemřel v strašných mukách, Krteček, ne strejda!, v útrobách bubnu naší pračky, že, Viktorko, netvař se, že ty nic, ty muzikant! Prosím Sikara, ať přestane tleskat! Možná jste Krtečkův leporelní život už nesledovali, ač nestárl, zestárl, ale svou dobou jste ho všichni vláčeli. A budeme i nadále: jako památku nám zanechal spousty žmolků na spoluvypraných šatech. Vemte si příklad z vražednice, jak srdceryvně pláče, už končím, dítě, dám ti najíst…
Milá a krásná, loučíme se s tebou v tomto smutném okamžiku. Kolik radosti jsi přinášela, dokud jsi byla živa. Zářivá barva tvých hebkých chloupků rozzařovala Meganiny oči den co den. Oči Severuse tě sice sledovaly zkoumavým pohledem, prozrazujícím, jak moc by se mu tvé srdce hodilo do lektvaru, leč vztah k dceři zvítězil a tím ses stala symbolem lásky otcovské.
I já tě miloval. Výrok, že nic odpornějšího jsem v životě neviděl, byl jen přátelským škádlením.
(Ne, Megan, opravdu jsem ji nezašlápl schválně. Byla to nešťastná náhoda. A nezapomeň, že jsem tvému otci zabránil použít evanesco, takže ji můžeme pohřbít.)
Zhasla navždy. Sloužila věrně, prozařovala temnotu, vedla kroky nejistých, odhalovala skrytá tajemství, neúnavně rozlévala vlídné světlo, těšila v tísni, vnášela klid a pokoj do tiché samoty, vedla oči čtenářů po moudrých řádcích.
Sycená vsazeným kouzlem nikdy nezhasínala. Až do osudového okamžiku, kdy uprostřed černých lesů její netrpělivý uživatel zakopl a křísnul s lampou o tvrdý kámen.
Její schopnost vyprchala navždy, v žalozpěvu střepů se skončila její služba, melodický cinkot ji doprovodil na onen svět.
Těžko se smířit s jejím koncem u vědomí toho, že patřila otci a na svou poslední pouť se vydala bez jeho svolení.
Jirka jistě nikdy nezapomene.
