DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Pověsila na Instagram fotku z dovči u vody,
pak exnula jednu vodku, zde jsou k tomu důvody...

Komentáře zněly zhruba:
"Ty jsi děsná matka, nechat takhle blízko vody lítat svého spratka."

"Já bych se spíš bála toho, že je váš pes sežere."
- "Krmíte ho vůbec něčím? Mně se zdá, že nežere."

"To líčení zestaršuje, kdo vás takhle navádí?"
- "Paní zřejmě oplakává, že ji manžel podvádí."
- "Ten? Vždyť to je děs, hezčí je ten pes."
- "Cvičte a ta kila zničte."

Kdyby si to hodila, tak kolektivní vinou,
tahle žena zvolila však variantu jinou.

Poslala je do řitě
a zanevřela na sítě.

„Já čekám,“ pronesla madam Bittnerová hrozivě tichým tónem.
Tři provinilci statečně mlčí, klopí oči a skoro nedýchají, aby na sebe náhodou neupozornili. Madam Bittnerová čte ve studentech jako v knize.
„Kdo z vás dostal tak neskonale pošetilý nápad oživit toho koně? A kdo to provedl?“
Odpovědí je znovu mlčení.
Ředitelce je celkem jasné, kdo z těch tří celou věc vymyslel. Zrovna tak ví, že jedině Bára je dostatečně vyzrálá a silná čarodějka, aby takové náročné kouzlo zvládla.
Bez problémů by mohla každého potrestat podle míry provinění. Ale soudržnost spolužáků oceňuje. Nenaléhá. Dostanou stejný trest. Koneckonců u toho taky všichni byli.

Toho dne dostali žáci za úkol nakreslit obrázek svojí rodiny.
Mael chvíli čučel na prázdnou čtvrtku a pak se pustil do díla, které by mohlo nést epický název 'Souboj démonů'. Měl pocit, že se mu obrázek vcelku povedl.
Slečna Schmelhorz byla jiného názoru.
Roztrhala malůvku, třískla na lavici před Maela čistou čtvrtku a vyhlásila, že nikdo nepůjde domů, dokud Mael nesplní zadání.
Odmítl.
Celá třída zůstala hodinu po škole.
Před školou si na něj počkali.
Domů došel špinavý, domlácený a s krvácejícím nosem.
Někteří rodiče si stěžovali.
Slečna Schmelhorz dostala napomenutí a srážku z platu.
Stálo jí to za to.

Plameny stoupaly k nebesům a vzduch se zabarvoval do černa.
Spálily stovky myšlenek. Umlčely stovky nepohodlných.
Víru však nikdy zničit nemohly.

Krok.
Nic nemá smysl.
Otevření dveří.
Ale pokud tu máme všichni zdechnout.
V jedné ruce pevně sevřený dopis od rodiny a zbraň v druhé.
Tak alespoň ne sami!
Prásk.

Cesta byla nekonečná. Nohy bolely a svaly naříkaly. Lidé padali. Jedinou skutečnou motivací byly výstřely ozývající se v dáli za nimi. A občas si říkala, jestli by přece jenom nebylo lepší zůstat na místě a počkat si na ně.

Přišel uprostřed modlitby.
Přišel, aby se někteří jiní už nikdy nevrátili.

Májové slunce má nečekanou sílu.
Stíny jsou krátké a ostré.
Nad prašnou cestou se tetelí marné naděje.

Přijedou na korbě náklaďáku,
opilý křik roztříští ospalý klid.
Velitel po husitsku odsvětí Boží muka močí.
Není nač čekat.
Povely jsou krátké a ostré.
Degermanizovat!
Deratizovat!
Jen rázně!
Ven!

Bagančata zaskřípou v průjezdu.
Pes se rozštěká, pak náhle zmlkne.
Hospodyně utře ruce do zástěry,
popadne kastrol s erteply a peřinu.
Nač čekáš?
Ven!

Dědouška vezou na tragači,
směje se bezzubou dásní.
Nemluvňata křičí strachy.
Ženské drmolí modlitby, chlapi klejí.
Modlitby jsou krátké, nadávky ostré.
A marné.
Amen.

Ven!

Na věži umíráček odbíjí poledne.

Dvě tůně se v roztřeseném parnu ovívají pavími vějíři. Ve vodopádu okolo se perou a proplétají vlny, která z nich je klikatější. Pták vyletí zpoza obzoru a oblouky křídel rozvlní hladinu nebe. Úpatí tak dlouhých, tak vysokých hor se srazí v průsmyku pod čupřinou osamělé lípy. Někde vzadu podpírá jeden kopec druhý, až splynou v jablko bez šťopky.
Jsi nebeská krajina, má, má, má ženo!
Růže vzdychne, jak šroub zachytí závit matky.

„Proč jsem na světě?“ hartusí o patnáct let a devět měsíců později syn. „Čí je to vina?“
„Pána Boha,“ díme, „my jsme jen prostředníci.“
„Takže kolektivní,“ má jasno.

„Školil jsem už různý týpky,“ řekne bodře Dobrý, „ale velebníčka jako fakt ne!“
„Budu se snažit,“ pípne Jeroným.
„Na snahu vám kálí ratlík,“ odbude instruktor, „tady jde o drzost a pevné nervy! Jako autobusák jste král silnic, nehledíte na lidi, na provoz, na auta, na nic, jen dvě věci jsou svatý – dojezdový čas a krávy železný na kolejích!“
Jeroným zbledne.
„Proto to jako nemůžou dělat ženský, že jo.“
„Proč?“
„A to vy byste měl vědět, padre!,“ luskne prsty hřmoťas, „přece ta kolektivní vina, ne? Jak utrhly jabko – od tý doby se jen cpou a řídit neumí! No není to tak?“

„Tak nějak bych řekla,“ řekne Thea, „že na kolektivní vinu nám zadělali už Adam s Evou.“
„Ó šťastná vina,“ tiše zanotuje Linkva, „pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“
„Felix culpa,“ překládá pro nepřítomné latinské mnichy Sikar. „Svatý Hugo z Cluny nesouhlasil!“
„Husiti byli taky dost hrozný kolchozníci,“ doplňuje Apolo, „plenili vpravo vlevo napříč všechno.“
„Lalalá, amé,“ křižuje Viktorka nejprve sebe, pak panenku, medvídka a dýni.
„Jestli jsme z nich trochu nevychovali náboženské fanatiky?!“ obrátí se Filcin na Tauru.
„Nech si to mykání,“ vrtí hlavou matka, „a neschovávej se za sdílenou vinu! V tomhle máš prsty jenom ty osobně!“

Modré záblesky majáků.
Sirény.
Uniformy a bílé pláště.
Žlutá páska okolo rudého cákance na trávníku.
Rodiče v panice. Šokované děti.
Vulpesovi vtrhnou do zmateného hloučku:
„Kde je Evženka?“
Holčička vletí matce do náruče.
Kratičký okamžik úlevy.
Reportér: „Zdá se, že jedinou smrtelnou obětí útoku je učitelka. Několik dětí utrpělo lehčí zranění. Naštěstí byly nachystané na znamení utíkat. To jim patrně zachránilo život. Šlo o bombový útok?“
Policista: „Vyšetřování sotva začalo.“
Ředitelka v slzách: „Pěkně si hrály, chodily v kroužku, recitovaly říkanku a vtom… vtom se to stalo…“
„Co to bylo za hru?“ vpadne Evžen ostře.
Vzlyk: „Krvavé koleno.“
Evžen zbledne.

Rozmlácená střecha, krovy vytrhané
Hned se nastěhujte, to je barák, pane!
Z rudých cihel komín napůl pokácený
Kam byste šel jinam, mám nejnižší ceny!

Sklíčka oken lepí, dveře - škrábanice
Neváhejte, o ten bude tahanice!
Na zdi nápis 'Luder', 'verrick' a 'Deutsche Hure'
Tohle zkuste škrábnout, třeba Jarem Pure.

V prachu hostiovém kapky vína s mákem
Kdo tu kdysi bejval? Děvka se Skopčákem.
Kříž je odlomený, kaple slabě dýchá
Furt ta stejná verbež, enom fašoun vzdychá.

Nic se nezměnilo, každý Čech je Židem
Tak se rozmyslete, zejtra zase přídem.
Mrtvé duše sklepa pláčou v odpuštění
Helejte, dyť Skopčák stejně člověk není.