DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Dokázal neodkladnou schůzku odkládat týden. Dál Patricijova trpělivost nesahala.
“Tvrdí, že je to trpaslická záležitost," objasňoval Elánius. "Prý je jedno, kdo držel zbraň.”
“Naši spoluobčané si přisvojili koncept kolektivní viny," odtušil Patricij. "Zrovna teď, když je čas na nové myšlenky... Koncept obětního beránka, řekněme...”
Z Elániova výrazu bylo patrné, že je mu tahle novinka po chuti stejně jako sendvič bez slaniny.
“Nezatknu někoho jen proto, že je jeden z nich! To nemyslíte vážně!”
Patricij složil ruce do stříšky. Myslel na jiný koncept. Město jako stroj, který funguje efektivněji, když se tu a tam na to správné místo přikápne trocha oleje.

Nad čistou myslí společnosti bdí klerikové. Barva jejich sutan je šedá, barva stěn metra. Připomíná věrnost útočišti, připomíná neutralitu. Oni bdí nad jedinou danou cestou. Podporují správnost, potírají zvrácené ideologie. Ochraňují dobré, odstraňují zlé, jako dobrý hospodář vykořeňují odpadlictví. Pečují a chrání.

Soudí a trestají.
Soudní systém je sofistikovaný.
Ctí presumpci neviny.
Ctí spravedlivý proces.
Ctí korektní zacházení s obviněnými.

Tak je psáno.
Tak je stanoveno.
To je pevné.

Dokonce i hereze nejhrubšího zrna jsou vždy posuzovány individuálně.
Nejhorlivější zastánce principu kolektivní viny pak Vrchní klerik uklidňuje okřídlenou větou: Důležité je mít člověka a trestný čin už se vždycky najde.

Kryl volný bez udidla
Pláč štípe do očí

Mladý muž s kytarou, hlas chvíli burcující, chvíli zkreslený emocemi. Kusem křídy kreslí propast, přes kterou se jako most klene houslový klíč. Místo lidí odtržených od přátel a blízkých se po něm však vydávají tanky. Dětská kresba. Hluboké poselství.

A jaro karty míchá
pro záda shrbená
a těm se to nelíbí, jejich svět se hroutí. Budou jednat. Hloupě, zaslepeně a pro vlastní pocit moci jednat.

Je známo čí je vina
To hraní s kostrami
Má jméno
Alois Indra,
A deska přeskočí
Drahomír Kolder,
Přeskočí
Oldřich Švestka,
Přeskočí
Antonín Kapek
Přeskočí
Vasil Biľak

Česťa přišel jednoho dne domů ustaraný. A takřka bez jídla, pro které se ten den vypravil. Ztěžka se posadil na židli a složil hlavu do dlaní. Karl nenašel dost odvahy, aby se zeptal. Jen se posadil naproti a čekal. Česťa sám poví, co se děje.
"Jožka už nám nic neprodá. Aspoň ne pod rukou." povzdechl si Česťa nahlas.
"Co se stalo?" Karla okamžitě napadlo, že se Jožkovi něco stalo.
"Řekl mi, že nácka krmit nebude, Karle. Představ si to. Měl ještě tu drzost mi připomenout, co mi udělali."
"Jsem Němec, Česťo. A vrah."
"On je Čech. Ale ne lepší člověk."

Jak mu tohle mohli dělat?!
Chtěl přece pro všechny to nejlepší. A nejenom to! Pořád by pracoval, od rána do večera, a nepožadoval za to nic. Jenom radost z povedeného díla. Jenom trochu vděčnosti. A samozřejmě aspoň nějakou snahu!!!
Ale kdepak oni. Přiložit taky ruku k dílu, jen to ne. Pořád ty jejich kyselé výrazy přehlížel, všechno odpouštěl, snažil se dál. Až jednou uslyšel, jak se o něm baví!
„Kdoví, s čím ten otrapa zas přijde.“
„Furt by nás komandoval, mravenečník ho vem!“
To bylo moc. Ferda si okamžitě sbalil ranec a opustil mraveniště. Někde ve světě ho určitě ocení!

Drahý otče,

říkal si, že v Roklince se budu cítit jako doma i přesto, že je mi milejší pobyt pod zemí. Nemůžu říct, že by se mi tady nelíbilo. Krajina je tady krásná a Roklinka je nádherné místo.

Nicméně od začátku jsem měl pocit, že nás někdo pozoruje a sleduje každý náš krok a gesto. Ani po týdnech ten pocit nezmizel. Možná se Ti doneslo, že se naše výprava zpozdila.

Obávám se, že jsi mne zapomněl zpravit o jisté hostině, o koupání ve fontáně a o chybějících stříbrných svícnech po vaší minulé návštěvě. Elfové mají vyloženě skvělou paměť.

Tvůj Gimli

Světla na internátě zhasly, a Jim se doplížil ke svému pouzdru na saxofon, a vyndal, ó hříchy moje, propašovaný singl od Sex pistols.
Gramofon jsme překryli peřinou, aby se hudba moc nerozléhala, nasadil jehlu.
"Ti válej," zašeptal, " slyšel jsem že..."
V tu chvíli deka vylétl vzůru, a nás oslnila baterka hlavního vychovatele.
-"Mám vás!"
***
Křupání lámané desky zahájilo další den hodinový přenos školního rozhlasu.
Následovala půlhodinová jazzová improvizace na Theremin, proslov kaplana o škodlivosti rockové hudby, proslov ředitele se zopakováním všech pravidel naší školy, a na závěr deset minut stupnic hraných na xylofon.
***
Kéž by se radši vrátily fyzické tresty.

Pamatuji si, jak jsem bojoval proti kožoměnci, v podobě rysa. Na chvíli mě tím překvapil - s takovým jsem se setkal poprvé. Těch pár vteřin stačilo. Zaútočil jako první a zasekl mně drápy do boku.

Vztekle jsem zavrčel, popadl ho do zubů a trhnutím ho od sebe dostal.

Seš v pohodě? houkl na mě Tomáš a já se zmohl jen zavrčení. Vždyť to měla být snadná operace, pokračoval naštvaně. Fakt by mi zajímalo, kdo si tohle odskáče!

Chtěl jsem mu odpovědět, že to bude jako vždycky, a hodí to na nás všechny. Ale v tu chvíli mě někdo praštil po hlavě.

Jeho vina. Kdyby se tehdy zdvihl, mohli ji jen zatknout. Nepříjemnost, nic víc. Po dvou dnech by ji někdo pustil. Ale on se držel svých přiblblých zásad a nechal tak jednat dav.
Dívka ležela na JIPce, šesťácky tisk ovládaný PARPATem označil trojku za pekelnou říši a každého jejího občana za zrůdu z podsvětí. Princip kolektivní viny? Co na tom, PARPAT na něm fungoval...
Fanatici ze šestky začali lustrovat tramvaje. Kdo neměl důkaz, že nebydlí na trojce, končil před hranicemi. Anebo naskakovaly bandy šestkařů do vozů až na části. Jimi zadržení museli podat důkaz, že nejsou z pekla. A když byli...

Zrodilo se z naděje i zoufalství, úpěnlivého volání i napjatého očekávání. Táhlý tón, jediná slabika, a bylo tu.
Protáhlo se a promnulo oči. Svět okolo byl v mlze, nebo možná byl mlhou. Marně se rozpomínalo, kde je, kdo je a především – proč je.
"Jsem..." zaleklo se vlastního hlasu – protože to nebyl jeden, ale tisíce hlasů, letěly mlhou jako ozvěna a v jediném chóru šeptaly "Jsem, sem..."
"Jsi Kolektivní vina," zacinkalo za ním. Otočilo se a znovu nadskočilo hrůzou, když náhle spatřilo tisíce rukou, nohou, očí, a přece jedinou nestvůrnou, strašlivou bytost - samo sebe.
"A já jsem Zrcadlo, tvůj nejlepší přítel."