DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

„Hej, nech to.“
„Já chci taky mlíko.“
„Teď ho mám já.“
„Pitomečku.“
„Kozo hloupá.“
Křach.
„Jejda!“
„Co se tu děje?“ Vcelku zbytečná otázka, vzhledem ke střepům misky, rozhozeným mezi zbytky sladkých křupinek s mlékem.
„Za to může Vilda.“
„Nene. Tys to shodila.“
„Chtěla jsem mlíko.“
„Já ho měl první.“
„A dost!“ Hádka překvapeně ztichne. „Nechci slyšet žádné další dohady. Koukejte to uklidit. A na sladké zapomeňte! Oba! Dejte si chleba.“
„S nutelou?“ sonduje Vilda.
„S máslem.“ zazní nekompromisně. Tilda tiše pofňukává.
„Nebul,“ zabručí Vilda a skloní se k spoušti na podlaze. „Mám ještě schovanou sušenku. Můžeme si ji potom rozdělit.“

Krajinu přikryla tma.
Gellert sevřel Albusovy prsty a zašeptal: „Máš ledové ruce.“
Pak vytáhl hůlku a udělal tři rychlé pohyby. Čára, kruh, trojúhelník. Znamení nakreslené ohněm zastínilo hvězdy.
„Potřebujeme je,“ vydechl Albus a snad to znělo jako otázka.
„Potřebujeme je,“ potvrdil Gellert. „A potřebujeme jeden druhého.“
Albus otřel nos o Gellertovu tvář, zhluboka se nadechl a zavřel oči.
„A co bude pak?“
„Budeme zářit, Albusi. Vyjdeme ze stínu. Budou nás ctít a budou se nás bát.“
„Zaslouží si to,“ opět to znělo jako otázka.
„Zaslouží. Vzpomeň si, co udělali tvojí sestře.“
„Všichni ale takoví nejs…“
Slova se ztratila v polibku.

„Nemám pro vás dobré zprávy. Všechny výsledky vyšetření krve jsou pozitivní.“
„Ale přece vypadají zdravě!“
„Právě že jen vypadají. Je otázka času, kdy se objeví klinické příznaky.“
„Může za to ten kůň, kterého jsem si přivezl ze zahraničí? Moc se mi nezdál, ale byl krásný…“
„S největší pravděpodobností. Onemocněl jako první, nákaza se potvrdila, proto musel být utracen. Bohužel stihl nakazit i ostatní u vás ve stáji.“
„Takže díky jednomu to odnesou ostatní. Jeho vina padne i na ně.“
„Zvířata jsou vždy nevinná. Chyba je v chovatelích, v jejich nezodpovědnosti.“
„Ano, rozumím. Neměl jsem si kupovat zvíře, když jsem pochyboval.“

„Ne, nikoho sem neviděl. Mám spoustu práce se stánkem.“
„Který smrdí!“
„Zopakuj to…!“
„Tvoje ryby smrdí!“
*
„ŽLoděj? Šem š ním! Rožmlátím mu všecky košti!“
„Klid, miláčku, prosím tě!“
„Dej mi pokoj!“
*
„Hmm, krádež v naší vesnici za bílého dne? To je velmi nemilé… Že by neblahá konstelace hvězd? Musím to ověřit…“
*
„Až toho zloděje najdeš, můžu si s ním hrát, Asterixi?“
*
„Takhle moje krásné zrcadlo nikdy nenajdeme!“ sténá bard.
„Nikdo z nás nemůže za to, že si neumíš dávat pozor na majetek!“ dme se náčelník.
„Právě naopak,“ odporuje vážně Asterix. „Můžou za to všichni, protože se starají jen o sebe.“

Klaus pevně zatnul ruce v pěst, aby se mu tolik netřásly. Stál nastoupený v řadě svých sourozenců. Jako vojáci. „Jestli se nikdo nepřizná, potrestáni budou všichni." Hlas jeho otce byl přísný, avšak bez jakéhokoliv hněvu. Zněl daleko víc mechanicky než ten jeho matky, paradoxně.

Věděl, že udělal chybu. Vypít otcovu dvacetiletou whiskey byla hloupost. Netušil ale, co jiného dělat. Chtěl jenom chvíli klidu, bez hlasů, bez duchů. Chtěl být jenom chvíli sám. Alkohol by měl tupit smysly. Tak třeba i ty jeho "schopnosti". A nemýlil se, opravdu to fungovalo.

„Nikdo tedy? Dobrá. Všichni tedy od teď trénujeme o hodinu déle."

Skřivánek se s každou mílí vzdaloval chladu zimy. Šědí se prodralo slunce. Zprvu nesmělé jako mladá debutantka. Vlídnou tvář halilo do mraků. Muži odložili pršipláště.
Lodníci nastavovali křivé úsměvy váhavým paprskům.
Pan Keith se neusmíval.
„Zdá se, že jsme tu slotu nechali za zády.“
„Zdá se,“ přitakala Frances.

Stoupající rtuť barometru. Dobré znamení. Posel tišících se bouří. Stoupala příliš brzy. A příliš rychle. Svrchníky vystřídaly slamáky. Šmolka se táhla od obzoru k obzoru. Hladina oceánu zmrtvěla zlatem. Plachty zplihly.

Když vyplouvali vyzývali zimní vichry. Koňské šířky přinesly trest za troufalost. Trest, který nečekali.
A nehybnost bude tím nejmenším. Zaplatí všichni.

Sedím tu sama, obklopena cizími objekty. Sama objekt vydírání.
Dej, nebo trp!
Můj svět se náhle decentralizuje. Kdo jsou ti, k nimž odtéká?
Prodej, nebo trp!
Bůh starého světa zmizel, stará pravidla se rozpadají, nemůžu, nesmím už poslouchat.
Vydej, nebo trp!
Jediné slovo, jediné tajemné volání, prostupuje námi – ne, Ne, NE!
Udej, nebo trp!
A hned za ním zarputilost, zoufalá zarputilost hledající slabá místa, drtící mezi zuby – vydržte! Mlčení, které dává tváři ztvrdnout v křemen.
Vzdoruji tváři milované učitelky pro tvář nenáviděného spolužáka. Já, my, všichni.
Sedím tu mnohá, obklopena druhými subjekty. Tváře jsou jasné stejně jako jejich imperativ – „nezradíš“.

Třikrát klepněte hůlkou na označené místo a otevřete víčko. Mlha, která následně vystoupá z plechovky, spolehlivě zahubí všechen obtížný hmyz v okruhu padesáti metrů. Účinek přetrvává až sedm dní.
Hagrid zamračeně dočetl návod k použití, a pozorně si prohlédl naturalistický obrázek komára s vyvalenýma očima, ležícího strnule na zádech.
Pak se podíval na hřbet své ruky, na kterém se červenaly čtyři pořádné štípance. Namířil, a plechovka vzápětí s rachotem dopadla do kbelíku na odpadky.
Tesák leknutím zavyl.
„Klid, psisko jedno pitomý. Ty štyry potvory co mě kously, sem přeci zamáčk. Nemusí to za ně vodnýst i všici vostatní, no ne?“

Když už se smrákalo, rybáři se začali pomalu sbírat. Nad splavem zůstal pouze jediný, setrval dlouho do noci, občas se už zdálo, že usnul, ale měl otevřené oci, ve kterých se zrcadlila hladina. Ze svého pokojíku jsem na něj dobře viděl, pečlivě jsem si ho ukládal do paměti, kdyby se náhodou ukázal důležitým. Měl holínky a když v jedenáct zhasla jediná lampa ve vesnici, zmizel mi v černé tmě. Ještě dlouho jsem se převaloval. Zítra bude výlov, mluví se o tom dlouho, ale teď ten den konečně přišel.
Nazítří v sítích soudruzi našli pár ošoupaných holínek. Ryby sebou němě pleskaly.

Zdálo by se, že když v machistickém Mexiku je jediný muž v naší skupince zároveň tím, který umí nejlépe španělsky, bude zařizovat všechny zásadní věci. Omyl…

Takže když nám v La Paz oznámí, že do Chihuahuy neodletíme, neboť rezervace byla stornovaná a letadlo je plné, jsem to já s kamarádkou, které běháme a zařizujeme – zrušení auta čekajícího v Chihuahuvě, koupení nových letenek, nocleh v Guadalajaře, kam se neplánovaně podíváme, protože jinudy se do Chihuahuy nedostaneme.

A náš malý velký muž nám na konci řekne, že je to naše vina, protože všechno děláme zbrkle a ten původní let jsme zarezervovaly špatně…