DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

„Původně vodní hrad, postavený kolem roku 1250 Oldřichem z Březnice z rodu Buziců.“
Rožmitálsko na starých fotografiích a pohlednicích
Nad starým zámkem přelétl čáp. Veveruška pozorovala jak nad Kuchyňkou, nejmenším z rožmitálských rybníků, klesá níž.
Stopař s Ministrantem obraceli svůj zrak k nedalekému farnímu chrámu. Světec však a Kněz hleděli do zpustlé zámecké zahrady.
„Tohle býval blatný hrad. Jeden ze dvou, o kterých vím, že patřily Lvům z Rožmitálu,“ řekla Lovec.
„A komu patří teď?“ ptal se Světec, který měl rád historii.
„Nějakému američanovi. A on to tu nechal zpustnout,“ řekla trpce Lovec. „I když vinu asi nese víc lidí.“

Jsou krásní. Hebcí. Velké kulaté oči. Pastelově růžoví, modří, fialoví. Nevelcí tlustí poníci. Radostně vyhazují a peláší lesíkem.
Letnice, svátek zamilovaných. Milostné špitání snad za každým keřem.
Ghrongové se pasou – olizují lásku, jež prýští z milenců.

„Musí pryč, dřív, než bude zle.“ Gonny vytáhne wigitor.
„Všichni nejsou zlí, koukej…“ ukazuje Sheila.
Maličký fialový očichává květiny.
„Všichni. Netušíš, co dokážou. Lásku vystřídá odpor.“

„Pokuta a služby navíc,“ zuří Riaggon. „Proto, žes neposlechla a toho mrňouse vzala k sobě. Ta čina u vás ve vsi… Tolik opuštěných samodruhých… Těch rodinných rozepří!“
„Ale proč i ty?“ pípne Sheila.
„Jsme tým,“ ušklíbne se Riaggon.

Když Tabitha přijde k sobě, má nad sebou krevní konzervu a monitor se spoustou klikatých čar a na rukou úhledný obvaz. Na malou chvíli si oddechne. Pak zahlédne okovy a náramek na nadloktí.
„Jsi vzhůru,“ promluví někdo angličtinou s lehkým přízvukem. „To je dobře. Už tě podruhé málem zabili. Byla by tě škoda. Jsi velmi cenná. Polapit zasvěcenou prázdnotu se jen tak nepodaří.“
Tabitha se nevěřícně obrátí za hlasem. Nevidí tvář, ale ta žena se určitě usmívá.
"Proč?" hlesne.
"Protože se musíme bránit. Proti vám všem. Já jsem sestra Jolana. Není ti zima? Chceš další deku?“
Tabitha beze slova zírá.

„Co dělá?“
„Chodí sem a tam. Tváří se vyplašeně.“
„On?“
„Podívej se sám.“
„Neměli bychom za ním?“
„Nebeskou branou musí projít sám.“
„Ale do psí nohy. Půjč mi plášť.“

Kousne se do rtu, najednou stejně nejistý jako ten, komu jde pomoci.
„Henry… Na co čekáš?“
„Nevím. Smím vůbec vstoupit? Dědictví po otci, mé hloupé srdce, všichni ti vojáci padlí v mém jménu… Co když se přede mnou ta brána zavře? Mít navěky jistotu...“
„Jen klid. Zaposlouchej se. Taky čekáme. Uvnitř.“

Má vina.
Za sebe si ručím sám.
Jen má vina.
Měl jsem se vyzpovídat.
Jenom má vina.
Bůh ochraňuj krále.

"Tak se na to, mláďata, podíváme. Kdo..."
Ani nedokončím větu a už vidím, jak oči klesají k zemi a prstíčky začínají pátrat, na koho by ukázaly.
Co jsem si taky myslela, udělat si doma tábor pro prďata.
Jenže, co by s těma děckama bylo.
Rodiče v práci a drobotina doma. Tak jsme je sezvali. Náš "malej" a potomci našich kamarádů.
Dobrodrůžo spaní ve spacáku na seně nad hospodárkou, lítání po zahradě a okolí, opékání buřtů a večerní honičky pod hvězdami.
"No nic. Tak tu rozbitou mísu ukliďte a přijďte pro novou. Ty maliny se musí posbírat."
Veselý smích vystřídal napětí.

Léčitel má dva úkoly. Uzdravit tělo a zadržet duši. U vážných zranění a nemocí je obojí obzvláště obtížné. Muž na lůžku byl bez šance.
„Stejně je to vaše vina,“ ozvalo z rohu místnosti.
Nechápavě se otočil za hlasem.
„To zemětřesení... Nebylo přirozené,“ pokračovala stařena, „bylo jiné. Znělo jinak. Jako by se někdo pokoušel roztrhnout zemi. Zvenčí, ne zevnitř jako pravá zemětřesení. Musel to být čaroděj.“
Nevěděl, co říct. Ohradit se proti nespravedlivému obvinění? Připustit, že i Rada se domnívá, že otřesy způsobila magie?
Vysvobodil ho nečekaný pohyb za zády.
Muž na lůžku se posadil a překvapeně se rozhlížel kolem sebe.

Když se v životě stanete rodičem dvou a více dětí, zcela automaticky se k již stávajícím rolím připojí i role soudce. Takže několikrát denně řešíte otázky typu: kdo to udělal, kdo komu ubližuje, kdo si začal. Dříve či později vás z toho bude bolet minimálně hlava a často zjistíte, že se provokují navzájem, případně nelze spolehlivě zjistit, kdo za to může.

V takovém případě obvykle následuje předpoklad kolektivní viny. Dalším stupněm je kolektivní trest. Funguje to. I do té doby na smrt soupeřící děti začnou spolupracovat, aby kolektivní trest nevešel v platnost a máte klid.

Aspoň minutu.

Jsou to děti.

Čtvrtá denní hodina nastupuje s velikou pompou za zvuku tříštícího se skla. Blankytný přízrak splaskává do původní velikosti, ba co víc, snaží se učinit ještě menším. Marně. Do uličky v okamžiku vletí rozzuřený strážný duch.
Popadne provinilého poltergeista a natáhne ho jako žvýkačku. Následně na žvýkačce udělá uzel a hodí. Síla úderu pošle Poplašňáka skrz několik uliček. Exponáty proletí, aniž by je poškodil.
Na konci vyhlídkového letu však čeká bdělá náruč Zikmundova. Kostlivec přízrak zachytí a poválí ho mezi kostičkami dlaně. Vzniklou kouli hodí Matějovi.
Rozházené části skeletů, a strážný duch, ráno prozradí správci sbírek kolektivní vinu zápasu ve vybíjené.

„Tak dětinské chování bych nečekala ani od vás. Kdo to byl?“
Elisa Nimanová prohlížela tři tváře před sebou a hledala sebemenší náznak viny.
„Někdo z vás tří natřel Lamanovo sedlo sazemi. Laman pak jel pomáhat otci s výběrem daní. Kdo to udělal?“
Ryko, Samuel a Camilla nehnuli ani brvou a mlčeli jako hrob.
„Jak myslíte. Je mi jedno, že už jste skoro dospělí. Pokud se nikdo z vás nechce přiznat, budete ode dneška celý týden umývat v hradní kuchyni nádobí. Všichni tři.“
Svorně pokrčili rameny. Stejně se toho žertíku účastnili všichni, takže i kdyby se přiznali, vyšlo by to nastejno.

"Pánové, čeká nás povyražení," oznámil profesor Bláha studentům. "Jdeme na lékařskou fakultu, k profesoru Herčíkovi. Obhlédnout elektronový mikroskop."

Delong, Drahoš, Zobač a Speciálný se na sebe podívali. Bylo jim jasné, že nápad postavit československý elektronový mikroskop právě postoupil do další fáze.
"Prospěje vám to všem. Jste mladý, perspektivní kolektiv. Nemůžete jen ležet v Zworykinově knize, Zobači. Vyměníte ji za instrukční manuál. Dokonce obrázkový."

...

Kolem roku 1950 skupina fyziků opravdu sestavila funkční prototyp elektronového mikroskopu. O rok později začala výroba, 1958 získal zlatou medaili na světové výstavě. I díky nim je dnes Brno městem, odkud pochází třetina světové produkce elektronových mikroskopů.