Lovci (originální fandom)

Každý z nás si nesl jizvy na duši, které bylo třeba postupně zahladit, pokud to bylo možné. Nebo se s nimi naučit žít.

S každým dalším krmením nám to docházelo víc. Oba jsme měli v nitru démony, se kterými jsme se museli poprat. Ale nebyli jsme na ně sami. Byť jsme stále byli dva na stejný počet hrůz, díky společnému sdílení se zdálo, jako by bolest z nich byla poloviční.

Postupně jsme se zase stávali pány svých životů. Museli jsme si opět projít výběrovým řízením, abychom obhájili pozice u Lovců.

Společně jsme loňský rok zvládli.
Společně vždy vše zvládneme.
Společně!

Každá skupina Lovců má své tradice a zvyky, které mají spojené s každou akcí. Naše měla přípitek koňakem na chatě, když jeden z nás padl v boji.

I když jsme byli všichni, měla Nela pocit, že ten přípitek je nutný. Jirka se sice vrátil, ale něco v něm i Tomášovi umřelo. Už to nebyli ti smíšci, které jsme znali.

Pozoroval jsem je přicházet chatovou osadou až k nám. Krápník jim nadšeně skákal kolem nohou.

Je mi záhadou, jak to zvládli. Jak to, že jsou pořád spolu? zaslechl jsem Neliny myšlenky.

"Je to stejná záhada jako vznik vesmíru," odpověděl jsem nahlas.

Pro Jirku i mě bylo první krmení od jeho návratu divné. Opět jsem si připadal jako to dítě, které se bojí, že tomu klukovi ublíží. Z Jirkovo pohledu jsem poznal, že i on má strach.

Když jsem se mu jemně zakousl do krku, lehce sebou cukl, ale zůstal stát. Zaplavila mě vlna jeho pocitů - strach, nenávist, bolest, zrada. Naopak z mé strany k němu připlouval smutek, zoufalství a pocit bezmocnosti.

Naštěstí jsme měli Krápníka. Stačilo aby si před nás sedl, naklonil hlavu do strany a nechápavě nás sledoval. Byl to okouzlující pohled přitroublého štěněte. Pokaždé nám tím dokázal zvednout náladu.

Když mi Tomáš navrhl, že si zažádá o nového Kožoměnce, zarazilo mě, že jsem hned nesouhlasil. Požádal jsem o čas na rozmyšlenou.

Jenže rozhodnutí nešlo odkládat donekonečna. Vyrazil jsem do našeho bytu přesvědčen, že si sbalím své věci a odstěhuji se. Odemkl jsem dveře a přivítal mě nadšený štěkot.

"Krápníku, ztichni. Víš, že sousedi nesnášejí, když štěkáš!" ozval se Tomáš, jen co vešel na chodbu.

"Krápníku?" zeptal jsem se.

"Je z Koněpruských jeskyní. Nela říkala, že se tě držel jak klíště," pronesl Tomáš. "Přeci bych ho nedal do útulku."

"My máme psa?" zeptal jsem se. Najednou se mi nechtělo odejít.

Několik měsíců jsem musel chodit na sezení. Prý abych se vypořádal s posttraumatickým stresem. A vyléčil se ze závislosti na drogách. Celou dobu jsem si myslel, že to zvládnu. Ale pak přišlo na řadu sezení v páru.

Seděl jsem u cvokaře a čekal, až Tomáš dorazí. Ozvalo se tiché zaklepání a najednou byl uvnitř. Letmo jsem po něm hodil pohled a hned ho stočil zpět k podlaze.

"Pánové, je na čase, abyste si promluvili," pronesl cvokař.

"Nikdo neví, žes to byl ty," začal Tomáš. "Ale jestli se mě chceš zbavit, požádám o nového kožoměnce. Řekni si a dám ti svobodu."

Nevěřil jsem tomu, že Mirek bude mít dostatek sil. Celou cestu jsem si říkal, že v další minutě omdlí, Tomáš vykrvácí.

Filip se ale řítil po dálnici a jak jsme vjeli do Prahy, spustil houkačku. Jindy bych mu za takový styl jízdy vynadal, ale teď jsem ho pobízel, aby přidal.

Když jsme konečně dojeli na Hradčanské náměstí, dovolil jsem si oddychnout. Začal jsem věřit, že má Tomáš naději.

V klášteře si Tomáše převzaly karmelitky a daly se do práce. Nám se jejich počínání zdálo zmatečné, ale evidentně věděly, co dělají.

"Bude v pořádku," pronesl jsem nahlas a sám tomu věřil.

Když Nela vystřelila, nedokázal jsem uvěřit vlastním očím. V tu chvíli jsem ani nebyl schopný pochytit její myšlenky. Pochopil jsem ve chvíli, kdy Tomáš vlivem nárazu střely zakolísal a Jiřího útok se tak minul cílem.

Jiří se však nevzdával.
Nela vyrazila, aby Tomáše zachránila. Bez zaváhání udeřila Jiřího do hlavy. Ozvalo se zakňučení a pád těla na zem.

Doufal jsem, že bude po všem. V tu chvíli mě zasáhla Nelina panika.

"MIRKU!" ječela zatímco se snažila Tomášovi zastavit krvácení.

Během chvíle byl u ní a vyměnil si s ní místo. Pomocí magie spoutal čas. Krev nadále tekla. Ale velice pomalu.

Tomáš stál a měl pocit jako by se zpomalil čas. Věděl, že Mirek tu schopnost ovládá. Ale ten bojoval.

Jiří ve své vlčí podobě vycenil zuby, zavrčel a připravil se ke skoku.

Tomášovi došlo, že hodlá zaútočit. Aby přežil, musí se bránit. Ale to mohl jedině tak, když Jiřímu ublíží. Raději by se sám postavil zbylým kožoměncům, než aby vztáhl ruku na svého přítele.

Jiří skočil a Tomáš poznal, že mu jde po krku. Odmítl se bránit. Zůstal stát a jen se Jiřímu díval do očí.

V tu chvíli ho zasáhla do ramene kulka a trhla s ním do strany.

Zpětně musím uznat, že to byl blbý nápad jít na vlastní pěst. Nakonec jsem byl rád, že mě Lovci dohnali a vyrazili jsme společně do útoku. Vašek s Nelou a Filip s Mirkem se postarali o "obecenstvo". Na mě tak zbyla klec s bojujícími kožoměnci.

Hned jak jsem vstoupil, poznal jsem ho. Stačil jediný pohled na jeho čumák a já si hned pomyslel, že bude všechno jako dřív. Zase se budeme smát maličkostem a budeme si nejlepšími kamarády. Tak jak by to mělo být.

Pak se otočil a všechny mé naděje pohasly. Ten pohled plný nenávisti mě bude navždy strašit.

Něco se dělo. A cítili to i ostatní kožoměnci v aréně. Postupně všichni přestali bojovat a vyčkávali.

A pak propuklo peklo! Někdo zaútočil na jejich věznitele.
Nejprve vyřadili hlavní světla. Zůstal je slabý svit svíček. Jiřímu to však stačilo.

Jiří je poznal ihned!
Václav s Nelou vedli útok.
Filip s Mirkem je chránili zezadu.

A pak najednou vstoupil do klece Tomáš a v Jiřím se vzedmula vlna nenávisti.

Starej se o svého kožoměnce. Pravidlo, které zradil. Možná že pro něj přišel. Ale už bylo pozdě. Nikdy mu neodpustí, že ho v těch lesích nejistil.

Bez váhání mu skočil po krku.