DMD č. 12 pro 12.4.2011 Téma: Nektar a ambrózie

„Jeden po druhom; generácia za generáciou... nikdy sa nepoučia,“ vzdychla si múdra Aténa, keď pozorovala nešťastie padajúce na hlavu pyšnej Nioby, dcéry Tantala. „I jej otec bol taký,“ dodala zamyslene, obrátiac svoj pohľad k hostine bohov – ambrózii a nektáru. „Nevážil si cti, akej sa mu dostalo, chcel stále viac a viac. Obaja skončili nešťastne.“ Afrodita sa v odpoveď usmiala. „Ambrózia a nektár sú iba pre nás; akékoľvek ich účinky či využitie – pre smrteľníkov sa nehodia. Nevedia, čo s nimi. Ich osud je iný. Nech zabudnú na to, čo je naše a nájdu útechu v láske.“ Krásna bohyňa pokynula svojmu synovi.

Sedí Mickey a Donald na autobusové zastávce.
„Hej Donnie, moje máma mi vždycky říkala, že život je jako ambrozie, nikdy nevíš, jak by chutnal po druhý.“
„Micko, ale Ambrožka není jedovatá, dneska ráno od ní odcházel.“
„ Ale jinak byla máma moc chytrá paní.“
„Byl si někdy s holkou, Micko?“
„Za jednou jsem běžel s nektarem.“
„A dohonil si ji?“
„Ne. Ale nebudeš tomu věřit, ale já utíkal jako vítr, od toho dne, když jsem někam šel, tak jsem utíkal.“
„Slyšel si, co o mě řekl ten hostinský, když nám nechtěl nalejt další nektar, Micko?!“
„Pro hlupáka každý hloupý, Donnie.“

Jesse zhodil tašku, prebehol cez dom ako víchor a bežal ku potoku. Leslie tam už naňho čakala. Niesla v ruke balíček.
"Čo to je, Leslie?"
"Vaša výsosť nesmie byť taká zvedavá," uškrnula sa naňho. "Dozvieš sa to až v Terabitii."
"Som zvedavý."
Prehupli sa na hojdačke ponad potok. V lese akurát rozkvitali podivné žlté kvietky a vyzeralo to tam ešte kráľovskejšie než obvykle. Vyšplhali sa do pevnosti, s hrdosťou sa rozhliadli po ich ríši a Leslie rozbalila balíček. Vo vnútri boli rybacie sendviče a fľaša s pomarančovým džúsom, celé zabalené do kockovaného obrúska.
"Dá si vaša výsosť ambróziu a nektár?"

„Pokud si někdo myslíte, že máte svůj Nektar hotový, tak aby obstál v inspekci, dejte mi vzorek ve flakónku na katedru,“ prohodil Snape.
Havraspárští studenti si vyměnili nejisté pohledy a několik třesoucích se rukou uchopilo naběračky, aby udělali, co po nich obávaný profesor chtěl. První z nich však k profesorovu stolu kráčel se vztyčenou hlavou a úsměvem na rtech.
„Vy vypadáte neuvěřitelně sebejistě. Přesvědčíme se, jestli máte proč. Dejte si doušek svého božského nápoje.“
Student profesorův rozkaz splnil. V tu chvíli se to stalo:
„Z pana Ambrože se nám stala slečna Ambrózie…a to jsem si myslel, že nejhloupější je Longbottom.“

„Vítejte.“ Postarší muž se zlehka uklonil.
“Jmenuji se Ambrosius. Přátelé mě však oslovují Ambrósie. Přejete si něco k pití?“
Němé přikývnutí. Doctor netušil, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem. Vadilo mu to. Nebyl rád, když něco nevěděl.
Z myšlenek ho vytrhlo cinknutí poháru umístěného na stůl. Napil se a prudce se rozkašlal.
“Co to je?“ zeptal se, jakmile byl schopen promluvit.
“Tomuto nápoji se říká nektar. Pravda, je poněkud hořký.“
V Doctorově hlavě v tu chvíli zablikala pomyslná žárovička. Už věděl, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem.
Zhluboka se nadechl.
“No, a nechtěl byste do toho zkusit přidat trochu cukru?“

Dívala se na něj úkosem a choulila se jako poraněné ptáče.
Rozhodně k ní přistoupil.
“Vyhráls,” přiznala.
Jeho rty se prohnuly v seběvědomém úšklebku. Vítězném.
“Máš na výběr,” pokynula ke stěně, “Nektar, či Ambrozii.”
Zamračil se.
“Je v tom trik.”
Pokrčila rameny.
“Vyberu-li si věčný život, bude ze mě za pár desítek let troska.”
“Pak vol věčné mládí.”
“Zvolím-li mládí, zvolím stagnaci. Od toho okamžiku bude vše stále stejné.”
“Cesta tě poučila,” ušklíbla se ona, “Volba je tvá.”
Její tělo se napřímilo a získalo zpět veškerou ztracenou důstojnost.
Jeho ramena poklesla.
Dostal, pro co přišel. Navěky strnulý v okamžiku nerozhodnosti.

Po týdnu hladového putování, kdy jedl jenom placky z žitné mouky, ovoce nasbírané u cesty a, z nezbytí, solené ryby, které mu nechutnaly tak strašně moc, že si je kolikrát raději odpustil, zvlášť když se mu nepovedlo rozdělat oheň, a tak si je nemohl ohřát, aby aspoň náznakem připomínaly jídlo, po takhle hubeném týdnu se už Anzelm nedočkavě těšil na první opravdovou bjørkhallenskou večeři.
Byly slanečky. Studené.
Zaskučel – a spokojil se s chlebem. Snad zítra...
Uzenáče.
A tak to šlo den za dnem.
Až dnes. Anzelm se doloudal do refektáře, u dveří začichal – a rozusmíval se jako měsíček.
„Borůvkové koláče!“

Už nevěděl, kdo dostal ten nápad s jeho jménem. Pro sv. Paznehtula to v každém případě znamenalo odejít do pouště - lidé vaši svatost přijmou mnohem snáz, když vás nemají dennodenně na očích (proto jako svaté málokdy označují ještě žijící osoby). Novopečený poustevník si zprvu nebyl ve své roli zcela jist - k tomuhle nedostanete brožurku s návodem a odbornou instruktáž. Ale bylo to snažší než čekal - v poušti byly houfy malých bohů, ochotných pro získání byť jediného věřícího udělat cokoliv. Nabízeli mu nektar, ambrózii i různé rafinované rozkoše. Přesto byl rád, když se objevil Angus. Z té samoty už málem bláznil.

„Co vy tu tak brzo pane Kraussi?“ zeptala se Mája.
Banshee se jen usmál.
Odemkla dveře a oba zůstali překvapeně stát. Kolem nohou jim totiž náhle proudili pidimužíci a odnášeli si tučnou kořist – maso, zeleninu, židle a také malou lahvičku plnou světélkující tekutiny. Dívka se vzpamatovala jako první.
„Skerászové? Co tu zas ty malé mrchy dělají. Lee! Kde jsi?“
Vyšel z kuchyně.
„Kolik toho ukradli? A nebyla ta lahvička náhodou tvoje slavná tajná přísada?“ ptala se rozhořčeně.
Incubus se ušklíbl a podal panu Kraussovi nějaký papírek.
„Projímadlo Ambrosie,“ přečetl klidně, „Dejte si náš nektar, pohnojíte hektar.“
Mája se skácela smíchy.
-----------------------------------------------------------
Pozn: Skerászové jsou mnou vymyšlení tvorečci, kteří žijí ve starých sklepích a vše co potřebují k životu (hlavně jídlo a něco na spaní) prostě ukradou.(Proto se tak často lidem ztrácejí ponožky a studentům jídlo z kolejních ledniček.)

Nektar a Ambrózie, nápoj a pokrm bohů. Nápoj a pokrm nevýslovné chuti… Každému mohou být symbolizovány něčím jiným…
Čvacht! Stačilo mu jen droboučké zčeření jezerní hladiny a už ji pevně držel. Malou chviličku se kroutila, ale proti jeho dlouhým obratným prstům neměla žádnou šanci. Snad ještě nikdy mu žádná neunikla, vždycky je lapil neomylně, s rychlostí myšlenky.
Ostré zuby se zakously do měkkého syrového masa, pramínek slaďoučké chladné krve mu stekl po bradě a on rozkošnicky polykal a ohryzával svou dnešní večeři.
„To jšme ši pošmákli! To jšme še nabaštili! Miloušká šťavňaťoušká rybiška! A jak chutňoušká, můj milášku! Glum, glum!"