DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

Oči jsem otevřela do oslňujícího světla.
Seděla jsem uprostřed pódia. Stolička byla tak vysoká, že jsem se téměř bála nadechnout, abych nespadla. Ale dýchání mě teď poměrně zajímalo. Pohledem jsem se chytila mikrofonu a doufala, že to bude stačit.
Klavíristka položila do vzduchu čtyři tóny a nechala je tam viset.
Periferním viděním jsem zahlédla bicáka. Z téhle výšky vypadal spíš jako bicáček. Tvářil se rozverně jako obvykle, a to mě uklidnilo.
Nadechla jsem se a věděla jsem, že v tu chvíli v sále nedýchá nikdo jiný. Měla jsem jejich absolutní pozornost - a najednou to vůbec nebylo děsivé.
Začala jsem zpívat.

Bylo zvláštní nemít vážnější starosti než rvačky opilých vojáků a frivolní grizetky pozvolna stárnoucí do laciných kurev. Asi by si na to dokázal zvyknout, kdyby se ambice daly utopit ve víně... Aspoň kdyby tu domněnku zkusil ověřit a začal pít. Možná by i začal nebýt nepřekonatelného odporu k alkoholu a toho ospalého dne, přelomeného v půli vyděšeným křikem. Kdyby koutkem oka nepostřehl povědomé napnutí svalů. Nedávalo mu smysl, že muž, kterému paže patřily, měl tvář pana Madeleina. Proč měl najednou tak povědomé rysy?
“Dikh pro miro bare kar!”
Jsou chvíle, kdy i rozený policajt vezme za vděk slovníkem posledního zlodějíčka.

Sans postával kousek od svého bratra, který se připravoval se na další pokus o chycení člověka. Papyrus byl nadšením bez sebe.

"Až člověka chytíme, konečně se dostaneme na povrch! Budu moct řídit své auto a cítit vítr ve vlasech!"

"Jasně," zabručel Sans a neobtěžoval se upozornit svého bratra na to, že na jeho holé lebce nerostou žádné vlasy. "Ale jak přesně plánuješ toho člověka zajmout?"

"Sansi, myslel jsem, že to už je naprosto jasné! Člověka zajmu pomocí svých svalů!" prohlásil Papyrus a pozvedl svou ruku.

Sans přemýšlel o tom, jestli si jeho bratr skutečně uvědomuje, co to znamená být kostlivec.

"Tak si představ mami, že dneska se to povedlo. Vzali mě!"
"Tak to je super. A jak to šlo?" Nadšeně jsem dceru vyslýchala.
"No nepovídala jsem o vejšce ani plánech do budoucna, vlasy jsem si ledabyle stáhla, vzala jsem si tenisky a tu velkou mikinu."
"A to ti věřili, že dokážeš tahat palety, když jsi schovala tělo pod tím velkým hadrem?" Docela mě to překvapilo, protože moje dcera vypadá jak vychrtlá modelka.
"No to víš, že se na mně koukali divně, ale dřív než stihly cokoliv říct, tak jsem na ně vytasila bicepsy a vysvětlila, že mám sílu jako chlap."

Periferní bicáček byl mladším bratrem Krvavého kolena. To mu říkalo láskyplně Bici a ze všech sil se snažilo, aby z něj vychovalo řádné a úctyhodné strašidlo. Bicáček se snažil svému sourozenci vyhovět, nakonec ale uznal, že na takovou práci není stavěný. Rozměry měl dvacet pět na deset, barvu starorůžovou a nejhrozivější zvuk, který dokázal vydat, bylo vlhké plesknutí.
Nakonec se našel v roli vizuálního fantomu. Zabydlel se ve zrcadlech fitness center a každému, kdo se do nich zadívá příliš dlouho, vykouzlí na okamžik vidinu dvojnásobného bicepsu. Někteří se následně vzepnou k výkonu týdne. Jiní shledají, že halucinace signalizují přepísknutý trénink.

„Konečně jsem ho zahlédla. Sice jen na periferii, ale byl tam.“ Nadšený hlas v telefonu.
„Takže se zadařilo.“ Kamarádka má radost.
„Ano. A ta zelená barva… Krásnoočko.“ Z telefonu tryská veselí.
„Má zelené oči? To by se mi taky líbilo. Zelenoočko.“ Kamarádčin žárlivý hlas.
„Myslím, že je jich více. Jeden jako druhý,“ pokračuje telefon.
Kamarádka nevěří vlastním uším. „Jak více? To je snad tolik zelenookých?“
Ta na druhé straně telefonu si vede svou. „Prostě bi...“
„Aha, myslíš bicáčky.“
„Tys mě neposlouchala? Měla jsem na mysli bičíky. Sedím u mikroskopu a sleduju bičíkovce. Víš přece, že píšu práci o krásnoočku zeleném.“

Důvěrné

Vaše Hanebnosti, pane řediteli odboru pekelné inspekce,

velice mě mrzí, že jsem nucen Vás obtěžovat. Donesly se ke mně ale závažné informace nasvědčující, že došlo k úniku utajovaných skutečností do lidského světa, a to pokynů ohledně zásad pokoušení pacientů z jistého nevýznamného národa. Včasným zásahem našich pracovníků se podařilo dokument získat zpět, ďáblužel s výjimkou titulní stránky nadepsané: „Bič a Čech“. I ta byla nicméně hbitým pracovníkem upravena do nerozluštitelné podoby, takže nakonec posloužila jako část zadání v jedné dubnové literární akci.
Pokud jde o pachatele, mám jisté, zatím nepotvrzené podezření.

Jeho Propastná Výsost, první náměstek, Dr. Ing. Zmarchrob

Lidský vzhled. Kazí to jenom ty výrůstky, chlupy a barvy, ale tvar odpovídá. Plochá chodidla. Z dlouhodobého pobytu ve vojenských bagančatech pořádně zasmrádlá. Zeptejte se té rodinky plchů, co se v těch botách chtěla ubytovat. Budete potřebovat spiritistickou tabulku.
Křivé nohy, nejen do x nebo do o, spíš vypadají, že zkoušely celou abecedu a ještě nějaké symboly z podzemních rozměrů.
Navzdory množství nakradeného jídla a lžiček propadlé břicho.
Ruce. Na ty je spoleh. Rychlé, vlezou všude a nevěřili byste, co všechno se na ně přilepí. Někde šlohl i svaly. Spíš svalíčky.
Na jeho obličej slova nestačí. To se musí vidět.

"To víš, mužská věc."
Všichni hrdě vystavovali svaly.
Neméně hrdě ukázala vlastní paži.
Ale děvenko, to je přece něco jiného!
Prý je dobře, že žádný velký sval nemá. (Není muž!)
Pcha.
Vyšívání?! Já vám jednu vyšiju-
Meč mi vážně z ruky nevypadne. Jezdím líp než většina z vás! A moc dobře to víte.
Ale když na to dojde, vždycky se něco najde.
"Ty se přece TAK umíš o lidi postarat!" (A nejsi muž.)
PCHA!

Už toho přehlížení měla právě tak dost.
Ale já nejsem živý muž!
Kuch ho. Šovinistu.

Když padala, letmo se podívala na svou paži. Rozhodně tam byl.

„Evansová,“ přisedl si Sirius na lavičku vedle Lily. „Budeš té dobroty a věnuješ mi trochu svého drahocenného času?“
„Jde o to na co,“ podotkla.
„Popovídat si…“ nasadil zářivý úsměv. „Mezi námi děvčaty, nebo jak se to říká.“
Lily překvapeně nazdvihla obočí.
„James je vlastně hrozně super člověk, víš?“ pokračoval Sirius. „I když to tak občas nevypadá, je inteligentní, zábavnej… a hraje famfrpál – to je dobrý na bicepsy!“
Z určitého úhlu to opravdu nebyl vůbec špatný pohled… „Nehraj si na dohazovačku, Blacku,“ zpražila ho Lily, aby zakryla rozpaky.
„Jak bych mohl?“ usmál se Sirius nevinně. „Mimochodem, Lily? Zíráš trochu moc okatě.“