Šumava tajemná

Každé panství mocí uživí jen jednu arcičarodějnici. Šumava slabost neodpouští.
„Proč pláčeš, Hano?“
Překvapení. Laskavosti jsem s léty odvykla.

Nejednu vyzyvatelku jsem ztrestala... ale tahle je jiná.
„Mně taky chybí.“
„Já vím, neměla bych...“

Jasmína, věnec z konvalinek a oměje, sladká a jedovatá. Čpí mocí.
„Miluješ ho?“ Jako bych neznala odpověď.
„Miluju... ale vzít si nevlastního bratra? Otec...“ Rozvzlyká se. „Co teď, Marianno?“

Hana je naivní. Slabá. Ale nadaná. Souboj čarodějnic je zkouškou autority – učednice může rozhodnout.
„Čarodějnicím nikdo nerozkazuje, Hano. Ani koho milovat. Ani vlastní otec.“
Visí mi na rtech jako ryba na háčku. Čas přitáhnout.
„Můžu ti pomoct...“

Je Martin Jan tajný zplozenec pekel?

Mlčeli jsme, když při jeho narození zaplála nekalá hvězda a řeky zrudly krví.

Mlčeli jsme, když při otcově svatbě maličký odmítl přijmout dobrou paní Reginu za svou matku a zostudil ji!

Mlčeli jsme, když se paktoval s nejúkladnějšími čarodějnicemi!!

Nemlčíme více! Budiž známo vší Šumavě, že o Dušičkách raubíř Martin Jan napadl vlastní (ač nevlastní) sestru, nevinnou pannu Hanu, přivodiv jí nejhorší újmu na těle i cti. Ni vlastního otce neodprosil, alébrž zpupně uprchnul a čárami odloudil dobré rytíře.

Každý dobrý člověk kéž tomuto vyhnanci pohostinství odmítne!!

(Přepošlete půltuctu známých na ochranu před uřknutím.)

"...není moje sestra!" Zoufalství, nenávist, odpor. Martinovi věční družnící dospíváním zvoní chodbami dušičkové noci.
---
Marianno, co kdybys milovala někoho, koho nesmíš? Klimbal mi tehdy na lenošce, jako v dětství, když se bál nočních můr.
Mohla jsem zvolit jinak. Zalhat. Odsuzovat.
To si však my dva neděláme.
V lásce není žádné nesmíš, Martine.
---
Má volba vedla sem. K přeplněné ložnici, plačící Haně, zrudlému Martinovi a rozlícenému pánovi tvrze.
Odprosit, vzdát se cti. Nebo deset let vyhnanství. Elegantní, úsporný způsob, jak zahubit nezdárného dědice.
Toho bohdá nebude.
---
Tutéž noc s Martinem odchází tři nejlepší rytíři.
Tahle volba tě levně nepřijde, můj pane.

„Proč nejsi vdaná, Marianno?“

„Manželství, mateřství, to jsou pro ženu okovy, chlapče můj.“ Vyměnila jsem je za moc, lásku strávila plamenem.

„Ty nechceš děti?“

„Děti se mě bojí, Martine.“

„Já ne!“

Zachumlaná postavička mezi dveřmi, oči zarudlé pláčem po smrti matky. Hledals tehdy mě? Nebo jen poslední světlo na tvrzi?

„Ty jsi jiný.“ Chytrý. Divoký. Zatížený temnotou.

„Není ti smutno?“

„I kdyby. Láska šikmou plochu nepřežije a já tu nemám rovného.“ Ani neměla. Mocný Metod upadal, jak já sílila.

„Já tě miluju, Marianno! A až vyrostu, roven ti budu.“

Překonat stažené hrdlo, spolknout slzy.
„Budeš, můj milý. Cokoliv si zamaneš.“

Tři kroky. Popotáhnout, utřít slzy. Dva kroky. Rozhlédnout. Nikdo.

Tmy se nebojíš - je ti už čtyři a čtvrt! Ve tmě je maminka sama. Žádné "mladý pane, tohle není pro tebe."

Maminka je tvoje. I když jenom leží, obklopená štiplavým pachem léků. Pořád ji můžeš pomazlit.

Posmrknout, rozeběhnout...

"Martínku, jaktože nespíš?"

Dvorní dáma. Sakra.

"Co tady pokřikuješ?" Hlas jako hrom, oči jako bouře, šípkový věnec. Mizíš do výklenku.

"Martínek..."

"Nikoho tu nevidím." Marianna je známá, mocná a strašidelná. "Natož magická plížící se batolata. Padej."

Nedutáš.

Nejmocnější čarodějnice Šumavy do výklenku s mrknutím přistrčí kapesník. "Utři si nos, Martine. Já tě dovedu."

Myslels to jako varování, vím.

Když jsi zachránil zkrvavenou sirotu v lesích. Všechno něco stojí, Marianno.

Když poznala tvá kouzla, stala se tvou učednicí. Čarodějnou moc nezískáš čistě, Marianno. Jen na něčí úkor.

Když jsi jí otevřel srdce, lože i svůj příběh. Učňové v Mlýně se předháněli jako krysy. Já vyhrál.

Když jsi jí dal první zdroj své moci, tehdy ještě z lásky. Magie lidi mění, Marianno. Vysává.

Pak ti sebrala zbylé dva a slova ztratila smysl.

Teď, když tě vidím, sešlého starce vrávorajícího chodbami tvrze, hnusíš se mi. Zbyla jen lítost, pohrdání.

Moc ale jinak nepřichází. Naučils mě dobře.

Strach čarodějnici na Šumavě nepřísluší. Ta, která zaváhá, ztuhne, neunese nutné zlo, bude zahubena - či hůř, bezmocná.

Já si nikdy strach nedovolila. Ani o tebe, chlapče bez matky, můj Martine - snad proto nemají čarodějnice mít děti. Když tě otec na deset let vyhnal, obavy jsem ti nevěnovala. Myšlenky na drápy šelem, dno močálů jsem zaháněla. Prací. Vůlí. Mocí.

Teď však míříš do války, pán tvrze se svými muži. A já nedovedu nemyslet na krev na tvých skráních - ano, právě proto nemají čarodějnice mít děti.

Ty však nejsi můj syn, můj milý.

Strach čarodějky tě válkou provede. Třebas k mojí záhubě.