Šumava tajemná

Nevím, co dělat.
dobře ti tak
Každé kouzlo pouští temnotu uvnitř dál. Kdo jsem bez magie?
nikdo
V mém nitru dlí háček cizího – vědomí? Tmavozeleného, srst a jehličí...
vražedkyně
Neznám ho – a přece znám. Prasečí morda, starý bůh.
bůh lesa
Karel mě odsoudí mezi prudkými údery kladiva. „Nemělas ho zabíjet. Zranila jsi hvozd.“
hvozd tě raní
Poprvé ho vykazuji, křičím.
zrádce
Osamění se dobývá na rozum údery kladiva. Zoufale hledám diviznu pro lektvar bezesného spánku.
poslouchej
Nemůžu se soustředit, bořím prsty do listí a náhle...
Letím kořeny, podhoubím, vlčím během...
Strachy ucuknu, těžce oddechuji.
Nad tlejícími listy září žluté květy.

Od setkání v bažině uplyne týden.
Týden zimy, s kašlem, který přichází, kdykoliv zažehnu jiskru magie.
Týden nespavosti, vaření lektvarů. Martin v mých snech je jak hořící dům. Láska pálí jak křivá přísaha
Týden samoty. Promlouvají ke mně kořeny stromů. Vražedkyně.

Karel znovu přichází, když táhnu vědro z potoka, dlouhé rukávy nasáklé. Nepomáhá mi.
„Vypadáš jako maškara,“ říká suše.
Druhý den přináší vědra dvě, se stížnostmi na bolavá záda. „Stáří,“ zasměju se krutě.
Pak mlčky hledí, jak dávím do listí po pokusu zapálit oheň.
„Dobře ti tak,“ ucedí.
Když odejde, připravím mu byliny na bolest.
Nenávist je lepší než osamění.

Stojí nade mnou, rovný a bělovlasý, ozbrojený poustevník.
Hejkal blátivě mlaskne: „Zaslouží si to, rytíři! Zničila les...“
Karel Ignác přešlápne. „Zaslouží. Ale stejně ji pusť.“ Nabízí strašidlu – fajfku? Bahenní stvůra ji přijímá a odvrací se.

Vylézám z mokřadu, vyšívané lemy ztěžklé bahnem. Karel mi nepodává ruku. Co tady děláš, nezeptáme se.
Nakonec se usměje, tvrdé opovržení mezi vráskami. „Přestali ti konečně naslouchat? Sychravský dvůr nikdy neuznal dobrou radu...“
Nechci nést další staré výčitky. „Přátelíš se teď se zrůdami, rytíři?“ opáčím uštěpačně.
„S těmi jsem se přátelil odjakživa,“ utrousí s pohledem jasným starým přátelstvím i nenávistí. „Tyhle jdou aspoň rychle poznat.“

Spánek je znovu nepřátelskou krajinou.
Pouto v podžebří mě s Martinem váže dál. Jeho zklamání, smutek, únava, jeho vůně plní mé sny.
Přestávám spát. Tři noci probdím, hledám bezesné býlí po mýtinách, které neznám. V mém vidění šumí stíny.

Čtvrtou noc mě sevře močál.
Hejkal vyskakuje z pařezu se zubatým úsměvem. Jak jsem ho přehlédla?
„Sázel jsem, že tuhle noc ztratíš opatrnost, vědmo! Vysaju tě na kost,“ syčí. Jsem na jeho území, vyčerpaná, v lese, který mě nenávidí. Bahnité spáry sahají blíž...

„Pusť ji, Věslane. Bylo by ti z ní těžko,“ říká náhle známý hlas dávného... přítele?
Starou ránou cukne.

Domek uprostřed lesa patříval slabší čarodějnici dlouho před zlatým věkem Sychrava.
Zlatý věk Sychrava pominul.
Dopadám do obklíčení nepřátelských stromů. Rukávy šatů se chytají o trny.
Obětovala jsem se za ně.

Záplavou magie prázdnotu chýše plním svou komnatou. Skládám větší prostor do menšího jak listy do herbáře.
Nikdo mi nepomohl. Všichni mě odsoudili.
Mýtinu obklopuji mlhou. Nepozvaní ji nenajdou.
Martin mě odvrhnul. Markéta se mě bojí.

Když dokouzlím, láme mě strašný, suchý kašel. Dávím svůj život sychravské čarodějnice, své lásky i vliv.
Klečím sama uprostřed jehličí, plná duté, mrtvé prázdnoty. Jen já – a temnota v nitru, která se plíživě rozrůstá.

Bořím prsty do moci pečetící temnotu v nitru. Když ji strhnu, proroste dál – ale hněv a žal zatmívají rozum.
Mohu spálit celý sál. Zlomit vůli za opovržlivými tvářemi.
Chtějí zlou čarodějnici? Uvidí!
Nevím, proč zastavuji, vydechuji. Pojď, vlašťovko.

Můj hlas, ani železný ani zlatý, zvoní proroctvím:
„Za svůj nevděk, Sychravo,“ dvůr zašumí, „zůstaneš nechráněno. Zříkám se tě. Dokud žiji, nebude čarodějnice na tvrzi!“
Obracím se k Haně: „Zradilas mě, učednice. Tvoje moc propadla. Nikdy už ti nepomohu.“

Stisknu svou magii.
Cetka na dětském zápěstí zazáří. Vyčaruj mi světýlko. Markétiny oči nesou vzpomínku plamene.
Nechť, stejně nic nedokáže.
Mizím jediným zábleskem.

Má mysl je chycená v hluboké vodě.
Ne. Je to plán, lest.
Martin by mě neopustil. Ne bez slova rozloučení!
Vím, že se vrátí.
Až klapot kopyt na nádvoří prorazí povrch mého zmatení hněvem.

„Zachránila jsem vás! Nechala by zemřít mě i Markétu!“ zakřičím na dvořany. Ale Markéta ustrašeně couvá za matku. Hana, nová vládkyně Sychrava, se usmívá a já vím.
Potřebují mě, ale nevěří mi. Martin a jeho zlatý hlas mě neochrání. Vybrali si viníka, svou zlou čarodějnici. Beznaděj křivdy se rozrůstá jak řasa po hladině.

Nedám jim právo mě soudit.
Zaženu bolest i slabost. Sahám po své moci.

Martin překvapení zahalí úsměvem. Váže mě zlatým pohledem. Neboj se.
„Věřili byste nočním můrám vyděšeného dítěte?“ ptá se hebce. „Marianna mě vychovala, Sychravo zachránila...“
Přepočítala ses, Hanko. Nás nic neroztrhne.

Hana se odvrátí. „Chtěla zabít našeho syna! Strávit nenarozené dítě magií!“
Martinovy oči uhýbají, zlatý řetěz praská.
Hanka se triumfálně usměje.
„Slíbilas mi...“ zašeptá. Jeho zklamané mlčení je jak rána do břicha.

„Slyš, lide sychravský,“ vzkřikne nakonec. "Byl jsem zrazen!"
Slovy mě přikovává k podlaze. Ne.
"A sám jsem zradil vás. Nejsem hoden vlády." Gesta jsou pro hlupáky, učila jsem tě. "Dokud selhání neodčiním, budu putovat Šumavou jako svobodný rytíř.“

Jsem opojená slabostí. Zrnko temnoty v mém nitru šátrá po magii. Sebemenší kouzlo ho nakrmí.
Na zabušení na dveře odpovídá Martin.
„Hanka nás chce. Prý nějaký soud,“ říká omluvně.

Ve sychravském sále světlo svic skládá mžitky. Je tu celý dvůr..
„Kdo bude souzen?“ ptá se Martin.
Hana nám přichází vstříc. „Vy,“ odvětí.
Její slova pochopím až se zpožděním. Martin se nevěřícně rozesměje.
„Napadlo vás někdy,“ syčí tiše, „jaké to je být já?“
Až napodruhé si všímám Markéty, kterou k sobě tiskne. Ale Markéta by ne...
Hanka vzkřikne na celý sál: „Jak dlouho, můj pane, podvádíš s čarodějnicí matku vlastních dětí?“

Oheň dohořívá v lijáku. Její plášť a tělo zakrývají Markétu, nezraněnou. Ke zbrojnoši, který ji zvedá, natahuje ruce

Mariannu sám odnáším do komnaty. Markétu pokládají muži na její pohovku.
Spáleninu na její šíji mažu chladivou mastí. V kádi jí vymývám z vlasů pach požáru.
Pozoruje oheň. Od včerejška nepotkala můj pohled – ale mé dítě, mé děti zachránila, jak slíbila.

K ránu promluví, hlas ochraptělý kouřem a křikem: „Nemůžu čarovat.“
Jak to? chci se zeptat. Na jak dlouho?
Pohladím její nespálenou tvář. „Aspoň si odpočineš,“ říkám raději.
Konečně zdvihá oči zvlhlé skrytými slzami. Když ji políbím, její rty chutnají a plameni.