Šumava tajemná

Mlč už ale! sekne maminčin ostrý hlas a moje povídání se mi zasekne v krku. Koušu si ret, abych ho nepustila zpátky a vyšívání se rozpíjí. Jehla sjede, plátno červená, ale mlčím.

Maminka vstává, křičí – nedávám pozor přidělávám starosti – a mně hoří tváře jak Mariannina magie ve zdech, co včera odešla. Nevymýšlej si, říkala maminka.

Neumím se soustředit, když nemluvím. Když mě Marianna učila světýlko, nechala mě, ukázala ho třikrát, šípky a plamen, a šlo to, jak létání. Tatínek se smál – švitoříš, vlaštovko – ale pak mě objal.

Chybí mi oba, ale musím být tiše, aby mě maminka měla taky ráda.

Marianna prkenně pozoruje parket. Dvůr nic neviděl, i já jen mělce pocítil rozpřažení její moci, ale hrůzu jejího protivníka nepřehlédli.
Jejich strach ji obklopuje ostrovy ticha. Kde si důvtipem otevřela dveře, je teď její jinakost zavřela.

Pány s chotěmi vyvolávají k tanci - ale nás ne. Její rty se stahují jak čepel.

Ne.
Jsem vládce Sychrava. Mou čarodějnici, mou Mariannu, mou milovanou neponíží nikdo.

Nevyvolán přecházím parket. Vyseknu jí královskou úklonu, rozbíhám vzdorovitý valčík.
„Oslň je,“ šeptám a prudkým dupnutím ji roztáčím.
Rudé sukně víří a ona nabírá dech, její věnec září a stěny sálu rozkvétají šípky. Dav ohromeně vzdychá.
Vyhrála.

V srdci Šumavy je tma a hlína. Kořeny jejího hvozdu se zde splétají do uzlů. Skrz ně jsem svým neživotem dolezl zpod sychravského sadu sem.
Bylo tu místo. Les nového bůžka místo toho, kterého pozřela stejně, jako mě nechala pozřít zemí, nenašel.

Plíživě jím pronikám. Já, přízrak bez těla, lesovika nenahradím. Ani nechci, žene mě msta. Opatrně trávím mladé buky, burcuji raraší hnízda u Lipna, budím zrůdy.
Jen Sychravo mi je zavřené, obrněné její žhnoucí mocí, která bývala má. Proplétám se kolem, pod ním – ale neprojdu.

Náhle hradba padá. Půda mého zapomenutého hrobu propouští dubový výhonek.
Prorůstám srdcem její moci.

Pražský kouzelník nejprve nechápe, čemu čelí. Sevře Martinova pouta, šikuje vločky k obraně. Čeká rovnocenný duel.

Nedostane jej. Sychravo leží obnaženo, jsem nejmocnější čarodějnice Šumavy a zuřím. Otvírám stavidla pandemoniu.

Žárem výhně přervu jeho kouzla. Zaplavím ho, vniknu mu za oči.
Šípkovou finesu vzal ďas. Chci, aby se bál.
Padá, prosí, dav šumí, ale mě nezajímají. Martin je můj. Ublížil mu. Spálím jeho, spálím třebas celý Krumlov.

Řeku mého hněvu přehradí známý dotek, objetí. Pouštím kořist, oddychuji přesycená magií.
Martinova ruka v mých vlasech se třese, ale zlatavý hlas pevně uklidňuje dvořany. "Jen lekce úcty ke starším," říká železnou notou.

Čarodějnice se neodhaluje.

Před odjezdem jsem většinu moci uložila do sychravských artefaktů. Obrana. Zástěrka proti cizím čarodějům.

Krumlovská Vojtěcha je nejstarší na Šumavě. Pokynu jí, uměřeně – také nejsem mladá. Druhý uzel moci – asi Praha? – nezkoumám. Plesové intriky jsou neúprosné.

Vytrhne mě bodnutí v podžebří. Ohlédnu se – Martina svírá starým kouzlem bílý had. Led a lišejník, větry dávné války.
Prorážím davem. Usmívá se, vypadám mocná – ale ne neporazitelná.

„Své věci si stále nehlídáš," syčí hebce "Stárneš, paní?“
Vidím jeho škodolibost, Martinův obličej zesinalý utrpením a rozvaha mizí.
Myslí, že mu může ubližovat.
Zběsile vyrvu oceán své moci zpět – a otevřu se.

"... jak veverka, zrzavá a ježatá," šeptá brokátový mameluk.
"Není divu, že dědic pořád nikde!" zatrylkuje komtesa.

Osten pod balastem plesové konverzace, zamýšlený mně, nepronikne mou radostí.
S omluvou odcházím. Krumlovský sál je pestrobarevný drahokam, ale Mariannu nepřehlédne nikdo.

Je tady, je moje!

Mezi dámami vyniká, sokol mezi sýkorami. Nenávist k politice skrývá ostrovtipem. Svou šípkovou, čarodějnou krásu pro mě rozvila jak válečný prapor.
Žár mého štěstí nic nenaruší.

Dav přede mě vyvrhne rusovlasého – mladíka? Starce? Těžko určit. Běloskvoucí šat, světlounce modré oči – není významný. Náhle vztahuje ruku.
"Pán Sychrava! My se přece známe..."
Mou odpověď umlčí stará bolest ledovým střepem.

Sychravo žije jen Hančiným těhotenstvím. „Nebudu čarovat,“ vmetla mi zuřivě.
Já tě nenutila. Markétě to nic neudělalo.
Polykám slova a sevřeně přitakám.
Kdo stojí o tvé čarování neřeknu.

Martin přestal přicházet. Mezi výpravami ho úzkostlivě svírá. Nejsem žárlivá dorostenka – noci plním prací. Věnuji čas Markétě, odstrčené na okraj.
Ale samotě jsem odvykla.

Když přijímá posla, stojím mu po boku. Bál na Růži, vévoda zve sychravské.
Hanka ostře vydechne: „Nemůžu cestovat!“
Dvorská politika je tancem pro dva.
Krumlov je daleko.
„Já mohu,“ nabídnu zdánlivě lehce.
Projednou mi Hanka děkuje upřímně. Překvapení v Martinových očích střídá poznání.
Ten den bude jen náš.

„Marianno, vyčaruj mi světýlko.“
Markéta do mé komnaty vbíhá jako pták, bez klepání a beze strachu, jak její otec před lety.
Když pláče, tiskne si oči pěstmi, chce slzy zastrašit. Nenávidí prudce, směje se nakažlivě.
Obrázek Martinova dětství, stejnou tuší malovaný.

Leč kontury má jiné. Martinovi příslušela vláda a meč. Prvorozené dceři náleží vyšívání a matčino zklamání.
Kde Martin má kouzla mlčky přijal, ona překypuje jiskřivým hladem. Horečnatými proč nepřipomíná ani Hanu, poslušnou mých pokynů – a nic víc.
Její touha mluví ozvěnou mého mládí.
Čarodějnice se nedělí.
Podám jí starý náramek, cetku prodchnutou ždibcem moci.
„Vyčaruj si ho sama, vlaštovko.“

Moc je na Šumavě život.
Bez ní je čarodějnice bezcenná. Desetiletí zrad a pozřených protivníků ze mě udělala nejmocnější čarodějnici v dějinách.

Moc je síla.
Sychravo je díky mně nejbezpečnější panství Šumavy. Chrání ho schované artefakty, zdivo propletené kouzly, očarovaná ostří. A Martin, čarodějnicí vychovaný. Stojí v mých dveřích, zbrocený prachem výpravy, v očích starost pána tvrze.

Moc je odpovědnost.
„Lesem se šíří temnota. Stromy umírají, vylézají zrůdy.“
Už týdny nedohlédnu srdce hvozdu. Uniká mi, zahalené tmou.

Moc je břemeno.
„Hanka je konečně zas samodruhá, Marianno,“ šeptá. Jeho víra v mou magii tíží jako balvan.
Co mohu, než ho nést.

Je to jako hra.
Čarodějnice nepodléhá nikomu. Ani pánu tvrze, se zlatým, železným hlasem, uvyklému poroučet srdcím rytířů.
Každý den jsem mu rovna, mému Martinovi. Nezlomně vedu magii Sychrava.

Každou noc prosívám mezi prsty stejné pochyby.
Vychovala jsem tě. Tvá Hana mi věří, svojí učitelce..

S půlnocí klepe na mé dveře - úlitba naším sférám vlivu.

Není to správné. Neměla bych.

Úsměv jako plamen, sebejistý, vyzývavý. Jeho dotek hoří na mé kůži.

Nechci tě využít, zranit...

Ví, že nikdy neudělám první krok.
"Pojď ke mně, Marianno," říká hlasem železným a zlatým.

Ale odmítnout ti nemohu, můj milovaný.

Klesám do tvého objetí.