Šumava tajemná

Marianna nikdy nespala dobře. Jako malý jsem usínal s pohledem na její záda nad knihami, kadeře zrudlé odlesky svic.
Teď však snad přestala spát zcela. Od chvíle, co pozřela Metoda a jeho čáry, se stíny pod jejíma očima prohloubily.

Moc jí září zpod kůže, žene ji dál. Čas tráví horečnatou prací – jen občas ji přistihnu, jak se dívá do dálky planoucíma očima.
Chci jí pomoct... ale nezbývá čas. Válka pokřivila srdce Šumavy, pomůže jen magie, šeptají poddaní.
Hanka se zakulacuje a kouzlení se vyhýbá. Kdo ví, co by to udělalo.

Marianna potřebuje spánek.
Marianna potřebuje čas.
Ale Sychravo potřebuje čarodějnici.

Sady rozkvetly bělobou. Jaro však mou mysl neutišilo. Pulzuje vinou, osaměním, nenávistí.
Květy zastiňuje Metodova silueta.
„Marianno,“ šeptá laskavým hlasem ptáčníka.
„Srdce šumavských lesů chřadne. Sama to musíš cítit.“ Hlína pod rukama mě plní vztekem.
„Dej mi jen trochu své moci. Dokážu to zvrátit.“ Trhnu sebou.

„Tak tohle chceš,“ syčím. „Vysát mě. Zničit. Jako vždycky.“
Moje moc vytryskne jak krev. Žár ohniváka pálí jeho chabou, vyděšenou obranu.
Klečí a prosí, zbabělý pes. Může pomoct. Obětuje se.
„Tohle nejsi ty. Nechceš mi ublížit.“
Shýbám se. Líbám rty vonící pergamenem.
Hněv pulzuje jak míza.
„Ale chci, Metode."
Když ho polyká země, křičí.

Zlá čarodějnice. Ctnostný vládce. Nevinná panna. Moudrý stařec.
Role, symboly a příběhy určují naše místo ve světě. Vyvázat se nelze.

Metodovy ruce na těle cítím ještě týdny. Když ho vidím, chce se mi brečet. Čarodějnice neznají slzy.
Poděkovat mu, odprosit ho, vykřičet křivdy a lásku. Čarodějnice nemilují.
Šípkový věnec připomíná moje místo. Stojím mimo ostatní. Nemám sobě rovného.

Roh zazní rudým soumrakem. Martin stojí v bráně, bledý bolestí nedoléčeného zranění.
Čarodějnice nikdy nevykročí první.
Běžím k němu, nedbajíc pnutí pod žebry. Sesouváme se na udusanou zem, bezdeší bolestí i radostí, stíráme si slzy z tváří.
Věnec zůstal ležet na nádvoří.

Krůpěje v mechu září jako šípky. V mysli hledám skuliny, kam bolest nepronikne.
Pulzující rána mě pojí s Martinem. Žije. Sílí.
Moc mi došla. Je tohle konec?
Vlastní krví mu píšu do osudu. Výhry, lásku, kopu dětí, moc pro prvorozeného.
Síly dochází. Čas přestat bojovat.

Známý tvar starých rukou, staré magie, vonící pergamenem a pšenicí. Procitám ve své komnatě, šátrám po ráně.
„Zůstane ti jizva,“ šeptá Metod.
Natahuje ruku. Jeho – moje – naše moc zašumí. Ztuhnu, očekávám zradu.
Smutný úsměv. „Neboj se, Marianno. Já ti přece nechci ublížit.“
Zná mě. Zná moje slabiny.
Uhýbám. „My dva si umíme jen ubližovat. Odejdi.“

Cítím to hned – prasklá struna ve smyčcovém sólu.
Smírčí kámen puknul, vlákna kouzla leží přetrhaná. Srdce bubnuje na poplach.
Zrcadlo nemám - voda v tůni poslouží. Hledám.
Můj trhaný dech, šelest jeho tepu, vyděšené hlasy splétají ohlušující kakofonii.

Zabořím prsty do mechu. Rovnováha.
Hladina zrcadlí bledou tvář, pot a modřiny. Zkrvavený obvaz pod žebry.
Nepřežije noc, šeptá chór beznaděje. Selhalas.
Nasaju vůni Šumavy. Předivo kouzla nestihnu obnovit. Na dálku ho nevyléčím.
Váhám. Bojím se.
Jde o Martina.

Dotknu se hladiny. „Půl tvé krve. Půl bolesti.“
Chvíle zamrzla v jediném, čirém tónu. Magie zpívá.
Dál jen tisknu ránu pod žebry a sténám.

Vedu své muže. Most je malý, zarostlý a prázdný.
V půlce mě přes nos uhodí zvláštní vůně – mráz a lišejník, ostrá a nečekaná.
Magii se jde bránit, byť jí nevládneš, chlapče můj. Poznáš ji po vůni, a když se zadíváš, uvidíš ji.

Pozorně si prohlížím porost na druhé straně. Vzduch se tetelí jak prosetý čárami, rozřezaný napříč.
„Je to past!“ vzkřiknu. „Štíty!“
Roj šípů. Karel si tiskne rameno. Odrážím je štítem, ženu zbrojnoše vpřed. Prvního nepřítele srážím, rána druhého bezpečně sklouzává. Mariannino kouzlo je jak druhá zbroj.

Ostří vonící lišejníkem přichází nečekaně, obě zbroje protíná. Pod žebry pálí jak led.

Dopisy domů píšu vždy dvojmo.
Jeden, krátký, zamilovaný, o slávě a ctnosti, jde Haně.
Druhý, ten pravdivý, je pro Mariannu. Tam vypisuji úděs před každým střetem. Obavy o stárnoucího Karla. Puch krve i žízeň po ní. Odpor, když setnu hlavu, jež viděla sotva osmnáct zim.

Dopisů už bylo přespříliš, zima se přelila v druhou. Hančiny odpovědi chodí pravidelně, plné stýskání. Marianniny zřídka – ale přináší ostrý záchvěv Sychrava, šípkovou vůni jejích kouzel, šustění tlejícího listí.

Dnes poprvé oběma píšu totéž – Růže vítězí. Konec je blízko.
Jen zítra dobýt poslední, malý, nevýznamný most, jakých jsme přešli už tucty. Není se čeho bát.

Válečným údobím nesu břemeno vlády Sychrava. Stojím za Hanou, a kde nestačí ona, rozhoduji.
‚Vím, pletichy nesnášíš. Ale udělej to pro mě.‘ Tvé oči zářily odrazem hlubiny.
Neodmítla jsem – nikdo ti neodmítne. Výchova čarodějky, krev vládců se nezapře.

‚Musíme lid provést touhle dlouhou zimou. Společně.‘ Pevné ruce rytíře mě tiskly.
Každou noc u smírčího kamene krví a hlínou obnovuji kouzla, která tě chrání.

‚Ale přijde jaro, kdy budeme vedle sebe každý vládnout svým věcem.‘
Mí blízcí by si snad povšimli stínů v mé tváři. Ale všichni jsou pryč. A tak krvácím do přediva kouzel, podpírám Sychravo a čekám.
Na jaro.

Válka.
Slovo řinčící celým dnem. Usměrňuji zbrojnoše, vařím lektvary.
Pánové z Růže povolávají své leníky. Tiskneš Hančino zápěstí, tvé oči hledají mé. Ne. Ne teď.

Večer se Hana láme. Nechoď, lásko. Odvádím ji, uvolňuji ti ruce.
Nepláču. Ráno odcházíš - zase, tak brzy - a máme práci.
Věřím, že vládu zastaneš. Ukradená chvíle oddechu. Tvé kdyby visí mezi námi. Úšklebkem zastíráš strach. Přežiju nebo padnu – sázka jak hod mincí.

Ne. Nenechám tě náhodě. Nocí tě vedu k smírčímu kameni. Čepel otvírá naše zápěstí, krev mísím se zeminou. Na tvé čelo kreslím znamení, mocí Šumavy, hlínou Šumavy svazuji tvou smrt.
Čarodějnice se nesází.

Samoto, má souputnice. Tvrz spí, i Martin odešel – s Hanou, samozřejmě.
Vyčerpání doléhá, naražený kotník a napuchlý ret bolí.
„Jsi v pořádku?“ Karel také nespí.
Křivdy dnešního dne vzplanou. „Malá laskavost neuškodí? Hlupáku!“ Vztek nepatří jemu.
Obejme mě. Plamen utichá, kotník vypovídá službu.
Přisouvá mi největší křeslo. „Proč se nevyléčíš?“
„Došly mi síly,“ přiznávám tiše.

Podává vodu a obvazy. Kotník stahuje, mozolnatýma rukama jemně smývá zaschlou krev. Ctnostný rytíř. Starý přítel.
Nakonec vzdychne. „Takhle nikam nedojdeš.“ Přisouvá mi druhý ušák pod nohy, podává plášť. „Holt přespíme tady.“
Usínám bez osamění.

Šedivý předúsvit rozetne Karlův naléhavý hlas. „Přišel posel! Vzbuď Martina.“