Šumava tajemná

Mám ruce plné čar. Jelení krev čpí, vykresluje obrazy - Martin na výpravě, obklopený temnotou...

Kruh rozvlní cizí přítomnost. Stojí přesně na kraji, černovlasá a uplakaná, jako by vycítila nebezpečí.

Sklapnu dlaně.

"Proč pláčeš, Markéto?"

Vzhlédne vzpurně. "Maminka..."

Hanu zaslepuje hon po dědici. Na dceru nemá trpělivost.

"Zajímalo mě, co má rytíř Dětmar pod vlasy... nechtěla jsem ho vepředu ostříhat tolik!"

Úsměv neskryju. "Řval jako tur?"

"Vzteklý," uchichtne se. "Marianno, kdy přijede tatínek?

"Už třetí raraší útok" přiznals ve skrytu noci. Nahá chvíle, která patřila jen nám, utopila tvůj strach...

Zatřesu hlavou. "Utři si nos, vlaštovko, a pojď. Naučím tě kouzlo."

Čarodějnice nemají mít děti.

Poprvé mi ji podával hned po narození, uzlíček sotva ve dveřích lidství. Pohladila jsem ho, ale dítě nepochovala.

S dětmi přichází starost. Slabost. Jednou stačilo.

Hana ji donesla o rok později, strhaná třetí probdělou nocí plnou pláče. Nejsem chůva, chtěla jsem odseknout. Ale ona na mě upřela uslzené černé oči a přestala křičet. Já nespat vydržím, řekla jsem nakonec.

Nic to neznamená, nevydrží to.

Mé kouzlo poprvé nahmatala pětiletá, hladový obličej jak odraz Martina.
“Marianno, naučíš mě to taky?”

Čarodějnice nemají mít děti. Ty však nejsi moje dítě, dcero svého otce.

“To víš že ano, Markéto.”

Cítím to hned – prasklá struna ve smyčcovém sólu.
Smírčí kámen puknul, vlákna kouzla leží přetrhaná. Srdce bubnuje na poplach.
Zrcadlo nemám - voda v tůni poslouží. Hledám.
Můj trhaný dech, šelest jeho tepu, vyděšené hlasy splétají ohlušující kakofonii.

Zabořím prsty do mechu. Rovnováha.
Hladina zrcadlí bledou tvář, pot a modřiny. Zkrvavený obvaz pod žebry.
Nepřežije noc, šeptá chór beznaděje. Selhalas.
Nasaju vůni Šumavy. Předivo kouzla nestihnu obnovit. Na dálku ho nevyléčím.
Váhám. Bojím se.
Jde o Martina.

Dotknu se hladiny. „Půl tvé krve. Půl bolesti.“
Chvíle zamrzla v jediném, čirém tónu. Magie zpívá.
Dál jen tisknu ránu pod žebry a sténám.

Sychravo obléká zlato léta a přiděluje role doby mírové.
Martin rozhoduje a zabíjí.
Hanka hospodaří a očekává.
Já spřádám svá kouzla.

Hana se usmívá, jako by mě klidně nenechala vykrvácet v prachu ze strachu z neznáma.
Já ji nenutím pracovat, svou malou učednici, předstírám zájem o dětské botičky.
Martin nosí v očích slávu a ctnost. Hraje pravdomluvného a věrného rytíře.

Přeji mu její lásku. Nežárlím – nač? Vím, co je mé a vždy bude. Své dveře nechávám pootevřené.
Ale v noci, kdy mé vlasy kropí jeho hruď a šumavská temnota objímá naše propletená těla, přetvářka mizí.
Jsme si tím, čím jsme.

Vychovala jsem tě. Na to myslím, když stojíš ve dveřích mé komnaty.
Nejsi přece moje matka!
Jako mě vychoval Metod, než mě vzal na lože, mladou a plnou obdivu.
Jsem dospělý, Marianno.
Bojím se, že nevíš, co činíš. Že mě začneš nenávidět.
Pro nás dva pravidla neplatí.
Nemůžu tě milovat. Ne takhle.
V lásce není žádné nesmíš.
Tvůj polibek pálí jako cejch. Nikdo už mi nezbyl, jenom ty.
Můžu mít vše, co chci, slibovalas. Chci tebe.
Můj poslední blíženec. Královská tvář a hlas uvyklý velet.
Miluju tě. A jsem ti roven.
Neodepřu ti, můj chlapče. Nechci. Nemohu.
Pouštím tě dál.

Probouzím se s prsty v jeho vlasech. Postupně přichází bolest. Obraz Karlova zklamání.
Vina a selhání mě zaplavují, sotva je zadržím.
Ostrým nádechem probouzím Martina. Vstává, starostlivě se ptá.
Tiším ho. „Jaktože jsem naživu?“
„Hana,“ uhýbá očima.
„Ta nemá čarovat...“
„Nemůžu tě ztratit,“ namítá zuřivě, sklání se ke mně. „Ty bys pro mne obětovala všechno...“
Lehounce pohladí mou jizvu, černé oči jiskří.

Políbí mě náhle, prudce, nekompromisně.
Jeho ústa chutnají po oceli a všechno mizí. Nejsem sama, bolest polevuje, vina netíží.
Pak mě pustí, oddechuje. Hráze se protrhnou, ne, tohle ne. Roztřesu se nekontrolovanými vzlyky.
„Odejdi,“ přikazuji jeho šokované tváři.

Na lůžku vypadá malá, téměř mladá. Léta, která mě ošlehala, na ní nenechala známky.
Hančina chabá magie ji neuzdravila docela – rána na prsou prokvétá jak růže.

Zůstávám u ní, měním obvazy. Zaháním vzpomínky na matčiny rozpraskané ruce.
Učila mě nestarat se o druhé, neobětovat se, nedělit. Možná by mě měla za hlupáka.

Vytahuji její řízu, abych smyl zaschlou krev. Jizva pod žebry jak zrcadlo té mojí rudě žhne. Vzpomínám na bolest, když ji zasáhlo ostří, a chápu.
Pro nás dva pravidla neplatí. My si nejsme druzí.
Chytám ji za ruku a opírám se o postel. Až procitne, najde mě tu.

Opratě kloužou ve zrudlých rukou. Tisknu ji pevněji.
Omračující bolest ve staré ráně, Karel s obnaženým ostřím nad Mariannou.
Zavírá oči, těžce dýchá. Její krev voní mízou.
Vyháním ho. Vyháním všechny, kdo stojí proti ní. Tisknu jí ránu vlastním varkočem.
Křičím. Volám ji. Prosím.

Nebojím se ztráty. O Dušičkách mě mrtvých navštěvuje mnoho, s příběhy i výčitkami.
Na tvrzi přivolávám Hanku. „Potřebuje vyléčit,“ přikazuji.
Ochranitelsky si tiskne břicho. „Nemůžu kouzlit, co kdyby...“
Svět bez ní by však byl jako nebe bez hvězd, léto bez slunce.
Vstávám, chytám Hanu jako hrdlo nepřítele, až vykřikne. „Zachráníš ji,“ syčím.
Ne. Marianny se nevzdám.

Lesovik, pán šumavských lesů. Havraní peří, kančí morda.
Tyčí se nade mnou, prastarý běs páchnoucí pižmem. Horečnaté pulzování jej obklopuje, žhaví střep v mé hlavě.

Víříme v divokém tanci, rytíři odráží lesní démony. Martin šikuje obranu.
Tlející listí odvanu severákem, šlahouny trní obsypou šípky. Strávila jsem nejmocnější čaroděje Šumavy - ani lesovik mě nepřekoná. Klesá.

„Čas oběti, vědmo,“ chrčí přes kly. „Odevzdej všechnu svou moc a uzdravíš les.“
Ohlížím se, zmatená. Karlův smutný úsměv – tak o tomhle mluvil?
Hlava pulzuje. Ne. Tohle jsem neslíbila.
Sklapnu ruce, krev lesa prýští.

Meč do mých zad vniká silou, která mi sráží věnec z hlavy.

Týdny tepající hlava, hučení zuřivého roje, probdělé noci. Samota. Z mého mládí už nikdo nezbyl.

„Marianno!“ Důrazný tón proniká mlhou, připomíná, že Karel hovořil. Zaostřím. Ještě on zbývá.
„Ducha lesa rozběsnila válka – kvůli nám.“ Vina je nezvyklé břemeno, ohýbá jeho čistou duši.
„Magie, která ho uklidní, jak jsem říkal... něco stojí.“ Horko těžko slepuji paměť. Moc. Oběť? Zeptat se nemůžu, divil by se...
„Marianno,“ chytá moje ruce, prolamuje hradbu mé odtažitosti, „prosím, slib, že ho nezahubíš. Šumava ho potřebuje.“

Pozřít moc lesovika. Byla bych neporazitelná, nevyzvatelná... ani moje ambice nesahá tak hluboko.
Stisknu mozolnatou dlaň. „Neboj se, Karle. Vyřeším to.“