Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Jak schodiště dlouhé je, se hrozím,
třebas jen tři schůdky vedou dolů.
V javorovém listí smutný podzim
žadonivě šeptá: "Umřem spolu."
Za poslední měsíc jsem promluvila třikrát – tři prosebníci ke mně našli cestu mlhou.
Jsem zvyklá, lžu si, sevřená samotou.
Dej pozor, slyším poprvé ten hlas, když řežu kostival. Otáčím se pozdě, ztuhlá děsem.
Proč nespíš? zašeptá před svítáním. Za mnou nikdo není – jen černé oči ve tmě.
Pojď sem, přikazuje mezi stromy. Stojí za mnou, vzpřímený a osudový, jako v den, kdy mě zradil. Při doteku se rozplyne.
Marianno, vábí zlatavě v chladnoucím slunci.
Obracím se. Natahuje ruku – a já vím, že pro jediný dotek ráda shořím.
Vyslovím zaklínadlo. Jeho dlaň mě pevně stiskne.
"Martine," odpovídám.
Raději šílenství než osamění.
K vysvětlení tématu: "strofa, též sloka (z řec. strofé=obrátit)"
Každým mým kouzlem narůstala temnota v mém nitru jako bublina krmená dětským dechem. Stále jasněji jsem viděla její obrysy – kmeny v černavé zeleni smrkového lesa.
Přicházela s ní zvláštní, neznámá, divoká magie, vytlačující tu mou. Plula podhoubím, prorůstala stébly trávy, pulzovala s mízou. Nepatřila mi – kde jsem dřív nařizovala, teď jsem musela naslouchat – ale lákala mě.
Nořila jsem se do ní, učila se - zaplést plot šlahouny ostružiní, ponouknout byliny k růstu.
Jenže s každým ponořením bylo těžší se vrátit - do světa lidí a slov.
Bylo těžší najít znovu své vědomí - a hlásek tážící se Co se stane, až bublina praskne?
Umřel jsi
Jsi od té doby
drzá k nebi
říkává o mně
můj muž
On umřel
říkám já
Od té doby
hledím bohu
zpříma do očí
Nečarovat nebylo lehké. Karel nejprve mlčel, pak se vysmíval. Nakonec mě začal hlídat.
Když onemocněl, podstrkovala jsem mu lektvary, šeptala zaklínadla, když usínal. Následky jsem tajila – jako kdysi. Lstivá čarodějka obelhávající rytíře. Pravda, která nakonec vítězí...
Našla jsem ho až za dva dny. Ležel pod břízami, krev se vsákla do mechu. Nenechám tě se zničit, napsal. Poslední nezištná, rytířská oběť, jako když nám bylo dvacet.
Jeho hrob jsem vykopala bez kouzel.
Vydržela jsem ještě měsíc.
Pak jsem se opila pálenkou a lusknutím prstů rozžala všechny svíce. „Neměl jsi mě opouštět,“ vyčetla jsem prázdné světnici a zdřevěnělým malíčkem zaklepala do poháru.
Nedali jsme pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl
Začalo to nenápadně. Karel zapomínal uvázat kozy, pletl si dny v týdnu.
Pak přišla podezřívavost. Stále častěji mne vyslýchal o starých křivdách. Vždycky jsme mívali chvíle, kdy naše nenávist přehlušila naše přátelství – ale teď přibývaly.
Pomáhaly kouzelné lektvary, jenže to něco stálo. Naučila jsem se následky řídit, aby je neviděl – dřevěnou skvrnu na levém stehně, na chodidle, na kříži...
Potom jsem v nepozornosti vykasala sukni.
Nejdřív se ptal. Pak obviňoval. Nakonec vyčítal, spílal slovy, která ho vracela v čase. Zrádkyně. Zrůdo.
Nůž vytáhl až na konec. Nevím, proč tentokrát neudeřil, proč utekl do mlhy. Ale živého jsem ho spatřila naposledy.
Čelo bledé, oči rozevřeny...
jaké křehké mají hrobky stěny,
oč je luna tvárnější než vosk!
Vari, vari, vari! Ty čáry mě zničí,
brzy budu vlasy bílé mít jak mlíčí,
nebo sama sebe nepoznám...
Magie nikdy nepřicházela zdarma. Trocha bolesti, trocha kašle nebyl důvod ji vzdát.
Prosebníkům jsem ji rozdávala bez zaváhání.
Kdo jsem bez kouzel?
První přišla krev na kapesníku.
Pak – prosím, paní, vyléčíš mou milou? – jsem klečíc vykašlala první březový lístek.
Po posledním velkém kouzle – hejkalovi vysychá bažina, řekl jsi. Tvoje vina, slyšela jsem. – jsem došla domů, vzpřímená. Potom bylo černo, spalující horečka, tlející kořeny prorážející kůží na povrch.
Vzbudily mě tvé zkroucené ruce otírající moje čelo. Skvrnu na temeni, roztahující šlahouny do týla, jsi mi nejdřív nechtěl ukázat. Povrch měla tvrdý, dřevěný.
Nazítří jsem zbytek moci zakula do hole, cos vyřezal.
Pozor, první díl začal už v březnovém tématu! Předchozí
Loňská epizoda začíná tady.
Úplně první díl seriálu je tady.
Ale dokud nezkřížím ti ruce - škoda, pak zebou
tobě tě nevezmu - škoda! - ty zůstaneš s tebou,
ty a dvě křídla, tak vzepjatá - už už vzletí,
protože svět je tvou kolíbkou, svět taky hrobem je ti.
Jarní hlína ještě nestihla změknout. Odhrabuji kuličky kozího trusu.
Koza je zvíře pro čarodějku, řekl, když je přivedl.
Rýč udeří o kořeny. Kopu pomalu.
Pojmenoval je Trnka a Svízel. Co týden utekly, sežraly, na co přišly, ani nábytek nebyl v bezpečí. Já hrozila rožní, Karel je zaháněl, opravoval vyplétaný plot.
Z plotu vykoukne rohatá hlava. Svízel se přikrade k lavici, začne ji okusovat.
Prospěje ti mít tu i cizí zlomyslnost, smával se, jen trošku krutě.
Nevšímám si jí. Oženu se, až když Trnka šlápne na rubáš.
Pouštím rýč – tahle hloubka musí stačit.
Když ho spouštím do hrobu, obě kozy ztichnou.
Vracíme se na Šumavu na poslední díl loňského a předloňského seriálu. Teda asi, snad na to najdu čas! :)
Loňská epizoda začíná kdyžtak tady.
Úplně první díl seriálu je kdyžtak tady.
Mne nedostaneš, smrti, na kolena,
roztříštím krunýř, prchnu z trosek ven.
Zem na tisíc verst bude vypálena,
sníh na tisíc verst bude roztaven
Zastavuji déšť.
Jsem jen já a strom. Děvčátko zabalené v plášti na mokré zemi.
Nechci, Bože, nechci, ale natahuji ruce ke kmeni. Dotknu se jej nechráněnou dlaní.
Jeho vědomí zaútočí, zkřivené nenávistí. Zakolísám, ale necouvnu.
Zemřeš, starý příteli.
S výdechem do stromu pouštím inferno. Mokré dřevo zasyčí, ale plameny obejmou kmen, šplhají do koruny. S Markétou jsme chráněné v ohnivém vejci.
Krmím žár magií vyřezanou z jeho kostí. Dub ubývá.
Náhle zpoza jeho temnoty zavane listí a pižmo. Síla, schovaná jak ruka za zády, mě překvapí, přehltí...
Zemřeš, stará přítelkyně.
Listoví syčí, ochrana padá, plamen vyšlehne a má moc... dochází?
Letos se mi myslím celkem podařilo dostat do rytmu od první půlky dubna a drabblí, které mám celkem ráda, je víc. Znovu se potvrdilo, že sequely mi sednou lépe :) Každopádně tohle drabble vybírám zaprvé proto, že trochu zapadlo, zadruhé proto, že je snad trochu přístupné i lidem, co ten příběh neznají, a především proto, že je o tom, co je vedle různých podob lásky středobodem mého fandomu. O magii. Zatímco první díl byl hodně o tom, co magie stojí, aby si ji člověk získal a udržel, a o drobných fineskách a symbolech čarodějnických soubojů, v tomhle díle jsem chtěla nějak pracovat s tím, jaké to je být na vrcholu, zdánlivě bez omezení. A právě sledovat ten přerod 'tradičních forem' magie v bezuzdný plamenomet, co nakonec najde svůj limit a vyhasne, pro mě bylo zajímavé a v tomhle drabblu to celkem je. Pokud všechno vyjde, příští rok se zase podívám na to, jak se ta magie vyvine dál.
Mne jako řeku
nelítostná doba odvedla do jiného moře.
Život mi podvrhla. Donutila mě téct
řečištěm cizím, přes neznámé slapy,
že ani nevím, kde jsou moje břehy.
Lektvar zlatý svařenou diviznou zahání sny. Poprvé spávám sama.
Martin jede mokřadem, meč zbrocený krví. Barvy Sychrava dávno strhnul.
Učím se žít bez něj. Obcházet díru, která po něm zbyla.
Hana vládne nad rozpadajícím se zdivem.
Karel mi staví chlívek. „Potřebuješ kozu. Na mléko,“ říká. Vlci přestali trápit jeho stádo.
Rytíři pod příkrovem tmy nosí k smírčímu kameni přímluvy zlé čarodějnici. Některým pomohu.
Svou moc ukládám do holí, artefaktů. Pomalu se učím se tmavozelené řeči stromů a šlahounů, šepotu lesovika.
Dítě s ptačíma očima roste bez kouzel.
Věk železný a zlatý nám vzal vše. Teď je čas žít s následky.
Inu, a to je vše, přátelé. Je mi vcelku jasné, že tohle není ten uspokojivý dobrý konec, který byste si asi přáli. A v mojí hlavě má tenhleten šumavský epos přebujelý ještě trochu jiný konec a vlastně celý další úsek. Tak se možná uvidíme příští rok.
Ale Šumava nemá kladné hrdiny a nemá dobré a jasné konce a právě tady, na konci zlatého věku Sychrava, prostě stojí tenhle ne až tak hezký a jasný konec :) Tak doufám, že mi ho odpustíte. Je mi jasný, že moje hrdiny je těžký mít rád, ale oni už jsou takoví.
Díky všem za komentáře a podporu, moc si jí cením a věrných čtenářů taky. Kdyby vás to zajímalo, Šumavou vás kromě mě provázely ještě Anna Andrejevna Achmatova a Marina Ivanovna Cvětajeva. Obě doporučuju (v překladu Hany Vrbové).
NESOUTĚŽNÍ na téma Cíťa.
Až skončíš, řekni. Duši mou
oželí všichni bez dojetí.
A já se vydám pěšinou
podívat, jak si hrají děti.
Karel zatlouká kolíky k plotu. „Ovce nevydrží,“ vysvětluje. „Kozy jsou lepší. Chytřejší.“
„Prostě jsi na zlomyslné mrchy,“ zasměju se. Staré přátelství zvoní ocelí.
Prudce zakleje. Otáčí se, kladivo v ruce. „Měl jsem tě zabít, Marianno.“
Nechci se bránit. Jsem unavená. „Zabij mě teď, rytíři.“
„Nejsem rytíř!“ zakřičí. „Uvěřil jsem čarodějnici.“ Hlas se mu láme. „Porušil jsem přísahu, ztratil čest!“
Přitáhnu si pléd – a odcházím. Jeho vzlyky jdou sotva slyšet.
Cestu mlhou nezavírám.
V noci skřípnou dveře. "Přišels mě zabít, rytíři?" ptám se tiše.
Těžce vydechne. "Dnes ne."
Když dosedne vedle mě, podávám mu víno.
Usínáme na kožešinách bok po boku.
Smrt není a zbytečné je zkoumat
nudné pravdy věčných axiomat
prozraďte mi radši to, co je.
Vlci mě pozorují zpoza stromů.
Nenávidí mě. Celý les mě nenávidí.
Jejich vytí mě provází nespavostí. Kosti po jejich malých, čistých vraždách bíle svítí.
Vlčici nacházím na kraji své mlžné hradby. Široká rána na boku zeje, snad od parohu?
Umírá. Mohu ji nechat pojít, osamocenou šelmu. Mohu smrt urychlit, získat teplou vlčí kožešinu.
Místo toho se shýbám, zavírám ránu poryvem šípkové magie, ohnutá slepě dýchám skrz bolest.
Zvíře vstane, zavrčí... a uteče.
Třas mě opouští až po hodině.
Když další noci pozoruji hvězdy přede dveřmi, mlha zašeptá. Šedé tělo se prosmýkne dál.
Po chvíli mi nohy přikryje teplá vlčí srst.
Tohle probíhá tak nějak neukotveně vlastně lehce před tím předchozím drabblem, no, ale není to moc důležité... Předchozí díl | Další díl První díl
