Šumava tajemná

Spálenina tepe, spáry temnoty se svírají. Hořící větev sotva míjí Markétu.
Poprvé bezmocně šátrám po dně své magie.

Zuřivě hledám – něco. Náhle na hradbách mezi přihlížejícími sychravskými ucítím Hanu. Pouto učednice ji ke mně váže.
Podřídím se tvojí vůli, slíbila.
Mistryně nejlépe ví, co dělat.
Zbytky vědomí chytám život v jejím lůně. Obětina dub zničí.
Poslechnu tě.

Hančin odpor mě zaskočí. Staví chabou zeď, ale síla došla, plameny olizují Markétin plášť a neprorazím...
Posledním dechem chytám naše pouto. Trhám z ní její drobky moci.
Nestačí. Neporazím ho.
Zbylý zárodek temnoty zavírám zoufalým vdechem ve svém nitru.
Padám mezi prvními kapkami.

Zastavuji déšť.

Jsem jen já a strom. Děvčátko zabalené v plášti na mokré zemi.
Nechci, Bože, nechci, ale natahuji ruce ke kmeni. Dotknu se jej nechráněnou dlaní.
Jeho vědomí zaútočí, zkřivené nenávistí. Zakolísám, ale necouvnu.

Zemřeš, starý příteli.
S výdechem do stromu pouštím inferno. Mokré dřevo zasyčí, ale plameny obejmou kmen, šplhají do koruny. S Markétou jsme chráněné v ohnivém vejci.
Krmím žár magií vyřezanou z jeho kostí. Dub ubývá.

Náhle zpoza jeho temnoty zavane listí a pižmo. Síla, schovaná jak ruka za zády, mě překvapí, přehltí...
Zemřeš, stará přítelkyně.
Listoví syčí, ochrana padá, plamen vyšlehne a má moc... dochází?

My dva si nelžeme.
Můj strach je jako zvíře, marně bije o mříže mé tváře. Rychle sbírám artefakty, na Markétině tváři krví kreslím ochranu, kterou déšť nesmyje.
Nenechám ho ti ublížit.
Vycházíme do tmy. Dva muži s pochodněmi, jeden nese Markétu. A já, oděná do své moci, zasloužené i ukradené, vybojované i darované.
My se nesoudíme.
Martin chtěl jít též. Odmítla jsem ho. Stojí opodál, strach – o koho? – mísí s prosbou. Měla bych odpustit, zapomenout. Zaslouží si to...
My dva si nelžeme.
Opouštím jeho tvář. Zbrojnoš pokládá děvčátko na promočenou zem před obludným dubem, oteklým mocí.
Nezapomenu. Ale zachráním vás.

Čekám až Hana podlehne. Vždycky nakonec podlehne.
Čarodějnice musí chránit své panství. Na vyzvání musí čelit zlu.
Martin drží Markétinu ochablou ruku. Mlčí.
Musí, i kdyby měla shořet.

Hana křičí, moje dítě.
Nemůžu to vydržet. Martinovo ticho hřmí...
Nepožádám tě, slíbil mojí hrůze.
„Tohle je taky tvoje dítě! Živé, chytré, tady.“ Snesu se na ni jako dravec. „Umírá! On ji vysaje do sucha, nechá prázdnou schránu! Vyroste jejím životem.“

Hledím na ni – stále neuhýbá. Snad proto přehlédnu změnu v Martinově tváři.
Věřím mu.
„Nevyroste,“ rozsekává ticho.
„Jsi nejmocnější čarodějnice Šumavy,“ zvedá oči, tvrdě, prosebně. „Přemůžeš ho.“
Nepožádám tě, slíbil.
Lhal.

Markéta leží bezvládná, horečnatá na mém stole. Prstem na jejím tepu potřetí zkouším vypudit Metoda, ale temnota uniká, svírá zárodky její moci, větve kolem ptáčka. Psi mého hněvu ho nevyčenichají – vzal Markétinu magii za svou jak snoubenec.

Martin přihlíží zuřivý strachem, Hana si tiskne břicho.
Potřetí selhávám.
„Neosvobodím ji,“ přiznávám. Ne dokud stojí jeho dub, který má moc neporazí.
Nebo...

„Ale mohla bych ho... poslat jinam,“ říkám opatrně, oči zavrtám do Martinových.
„Nezrozená nádoba bez magie ho nepřiživí. Když ji zničíme s ním uvnitř, bude oslabený...“
Martin nechápe... pak sklouzne očima k Haně.
Její ne prořízne vzduch o dech později.

Prší bez ustání už tři týdny, obloha ocelově pláče. Všichni na tvrzi jsou prochladlí a úseční.
Maminka s velkým břichem ven nechce, ale má strach – a já ji ruším.
Tatínek na mě nemá náladu. Chodí tvrzí jak šelma v kleci.
Marianna má dveře otevřené, ale její oči podbarvené stíny mě nevidí.
Trávím čas v šedavých zákrutech tvrze, toužím po záři podzimního listí.
Náhle vidím pestrobarevný záblesk. Motýl? Tady?
Opatrně ho následuji. Skoro ho mám – tam na kořeni prorůstajícím spárou. Mariannin náramek legračně zacuká, ale já už natahuju ruku k zářivým křídlům...

Dřevo a hnus, mokrá hlína v ústech a... tma.

„Tatínku, Marianně není dobře,“ řekla mi Markéta. Poháněn zvláštním strachem projednou neklepu.
Mariannu nic nepřemůže.

Znám její strach i žal. Nemyslel jsem, že mě dovede překvapit.
Vidět ji schoulenou a roztřesenou je však jak rána do žaludku.
Mariannu nic nevyděsí.

Odpovídá mi až napotřetí, tiše a chraplavě. Všechno se spojuje, její noční můry, temnota a křivda.
„Neporazím ho, Martine,“ přiznává sotva slyšitelný děs. „Patřím jeho vzpomínkám...“
Marianna nikdy neprosí.

Tohle není práce pro rytíře.
A nebude muset začít.

Poklekám, stírám její slzy.
„Až přestane déšť, seberu zbrojnoše,“ slibuji se sebevědomím, které necítím. „Je to strom. Shoří, ať si pamatuje cokoliv.“

Hana mi své strachy nosí ráda. Porody, pohromy... skládám si je jako plátno.
Její zrůdy v sadě neberu vážněji, Sychravo je chráněno. Úzkost pod jabloněmi přisuzuji vzpomínkám

Temnota mě uhodí nepřipravenou, jako kladivo. Dřevo, sliz, mrtvolný puch a...
Myslelas, že mě zničíš?
On?
Sebral jsem tě z lesního bahna, opuštěnou a ustrašenou.
Zabila jsem ho...
Beze mě bys nebyla nic. Vytvaroval jsem tě. Patříš mi.

Jeho ruce na mém těle, ruce mého učitele... Potřebuju ho, uctívám ho, nenávidím ho, moje zrada a jeho stáří a krev, všechno je moje vina...
Ne.
Skrz hrůzu seberu moc, uvolním se slepým úderem. Utíkám.

Rostu potichu, skrytý starými jabloněmi. Nabírám na síle, svůj kmen krmím jejich životy, desítky let v jednom jaru.
Kdyby mě našla včas, mohla mě zničit. Teď jsem propletený jejím domovem, moje kořeny, zaryté do zdiva, sahají do sklepa, kde dávno pohřbila svoje – moje – zrcadlo.

Je silnější než kdy dřív, tak vzdálená dívce s hladovýma očima, kterou jsem učil a miloval. Ale já znám její srdce, její slabiny.
Vloupávám se do snů obyvatel Sychrava. Hance posílám vidiny jejího – nenarozeného, milovaného – dítěte stráveného v sadě.

Brzy bude Mariannu prosit o ochranu.
Brzy přijde naše utkání.
Brzy své vražedkyni připomenu bezmoc jejího mládí.

Návrat je ohraničen bouří Hančiných chmur.
Markétu najdu až večer, schovanou poblíž sadu – rozmluvit ji nedovedu. Květy sladce připomínají pomstu pozřenou hlínou. Už sedm let sem nechodím.
„Pojď, vlaštovko, najdeme lepší schovávačku.“

Šípkový keř u hradeb roste odedávna. Živé věci nepodléhají snadno, ale já dobře vím, jak ze své moci vykřesat nejvíc. Pruty splétám do hnízda, otevírám chodbu přesně pro děvčátko.
Děvčátko proleze a konečně se usměje.

„Rozsviť sama,“ pobízím ji. Zvedá ručku, tlesknutí křídel – a světlo září jasněji, než její drobet magie má umožnit. Čerpá ji bez překážek, hladčeji, nově – a já nevím, zda cítit dříve hrdost či strach.