Šumava tajemná

Třetí úder prošel. Krev stéká z podkolení.
Ne. Dnes neprohraju, otče.
Útočím, ocel na ocel. Kouzlem posílené ostří vydrží – jeho puká. Překvapení. Úder. Smrt.
Vrávorám. Co jsem to udělal?
Vyčarované světlo, Mariannin hlas jak zvon. „Lide sychravský, poklekni před svým pánem.“
Vyhrál.

Je po všem. Marianna kulhá, ale čarodějnou mocí mě léčí bez záchvěvu.
Hana ze mě měkce, uslzeně stírá krev našeho otce. Sdílíme stejnou ztrátu. Pak myšlenka jak stříbrné vlákno - už mi ji nikdo nezakáže.
Před zraky všech ji líbám na ústa, svou milovanou, svou sestru.
Marianna se směje smíchem čarodějnic. Co je tvé, nikomu nedávej, říká její úsměv.

Trůn získáš jedině krví, řekla mi.
Je připraven mě skolit. Jsem já?

Jak mohu zabít vlastního otce? Sklonila oči. Poradím ti, až přijde čas.
Čas nadešel. Tak kde je? Čekám její ostrý smích, hledám záplavu černých kadeří.
Dav cítí můj strach a pochyby, kloní se k němu, přisuzuje mi prohru.
Náhle utichá.

Vlasy zšedivělé prachem, zkrvavený ret napuchá. Chytám ji, aby neklopýtla.
„Má rada, Martine. Zahub soucit, neoplatí ti ho. Nejdůležitější jsi ty sám.“ Prsty sjíždí po mém meči, spřádá kouzla. „Nikdo nehraje fér.“
Pochyby zmizely. Žádné kouzlo, jen Marianna.
Dav mění strany.
„Otče, přicházím převzít, co mi právem náleží.“

Mé zrcadlo je základ mé moci. Dal mi je Metod – dobrovolně. Z lásky.
Dnes moc čerpám z výzev, bitev i Šumavy samé – ale zrcadlo zůstává středem.
Změnu cítím hned. Do sklepení běžím připravená zabít.

Odraz Metodovy tváře, šeptané sliby. Půlku její moci. Poprvé váhám před úderem.
Vítězoslavný úsměv. „Snad jsi nevěřila, že ti odpouštím, Marianno? Zradu za zradu.“
Odchází středem.

Slábnu – jeho kouzlo jako nákaza proudí předivem mé magie. Svou sílu ti nedám, radši vše spálím.
Trhám nítě pojící mě k zrcadlu, jako bych přetínala vlastní šlachy.
Vchod strhávám, surově. Navždy bude odříznuto.
Padám až venku, vykašlávám prach a ponížení.

Úděl pánů Sychrava není nepodobný údělu čarodějnému. Výzva, krev, smrt. Martin ztratí otce – nebo život.

Moc přivolává hlad. Po lásce, po rozhřešení. Jak mám Martinovi radit? Sama hladovím - připomínky nacházím všude.

Probírám odznaky své moci.
Kouzlo zrcadla, Metodův první dar. Netušil, co nastane.
Slovo Mlýna, lstí vyzískané. Půjčka - ale trvalá.
Obělená kůstka, násilím ukradená. Hnusil se ti, jak tě potřeboval.

Sedí shrbený, sešlý stářím. Vzpomínka na jeho sílu a žár, léto naší lásky, mě bolí.
Poklekám. „Co půjčeno i ukradeno navracím, starý příteli. Odpusť.“
Ruka na mé tváři, závan staré moci. „Odpouštím ti, Marianno.“
Slova jako dobrý chléb hlad zahání.

„Jak tohle začalo? Společnost rytířů obvykle nevyhledáváš.“ Karel Ignác doleje zjizvenou rukou.
„V jistém věku tíhneš k těm, kdo taky pamatují staré přátele.“ Malý doušek neuškodí, na oslavu.
„Přestálas výzvu, blahopřeji. Co Jasmína?“ Je přímý jako meč, žádná lest.

Krev zalepila modré oči, Hana klopýtá ven, zvrací.
„Vyprovodila jsem ji. Víc lepší nevědět,“ napiju se víc. Nejsem jako ona. Nelžu.
„Přeju ti to. Ale starých přátel tu je víc.“
Mlčím.
"Metod zestárl, Marianno. Hrozně. Proč?"
Nelžu. "Kvůli mně."
„Nepřišel čas to napravit? Vyhrálas – čemu uškodí malý dobrý skutek?“

Nenutí mě. Usmívá se. Věří mi.
V nitru přesívám moc a piju.

Prohra stojí čarodějnici mnohé. Moc. Důstojnost. Občas život.

Jasmína klečí, modré oči lžou o nevinnosti. Její věnec stravuji plamenem - vdechuji dým sladké, jedovaté moci. Bez ní je jako nahá.
Hanka, nevinná doopravdy, stojí opodál. Dlužím své učednici lekci. Varování.

„V místě svého vítězství měním tvou sudbu, Jasmíno.“ Slovy vytesávám skutečnost.
„Nikdy už neokusíš čarodějnou sílu. Zbavuji tě jejího pláště. Obnažená poputuješ Šumavou - láskou nezahřátá, lůno nerozkvetlé.“

Smutek? To nestačí. Chtěla mi sebrat Martina.
„Tvá tvář pak bude varováním. Takhle končí ty, co mne vyzvou." Děs, konečně. "To zvládneš ty sama. Hano, podej nůž.“
Pláče - ale poslechne. A Jasmína poslechnout musí.

Mou komnatu prostorností předčí málokterá, ale teď je jako cela. Odbila třetí ráno - poslední noc před výzvou. Čas sbírat síly.

Stěny šeptají Jasmíniným hlasem. Ona ti to neřekla? Znáš ji vůbec?

Krájím býlí do lektvaru.

Martinovy oči plné pohrdání.

Nůž sjede, krev září jako šípky.

"Marianno?"

Stojí mezi dveřmi jako v dětství. Vysněný přelud poslední dekády.

"Krvácíš," říká starostlivě. Stojím omráčená, zatímco obvazuje ránu.

Strach neodešel. "Jasmína..."

"Něco vyprávěla o Metodovi, ale koho zajímá troska. My se přece nesoudíme, Marianno." Krutě blýskne úsměvem. "Měla mne za pěšáka. Doufám, že ji zničíš."

Po zbytek noci komnata jako by zvonila bitevním maršem.

Vyzývatelku nepozoruji poprvé.
Poprvé však mám strach. Kde já razím cestu přímo silou požáru, ona se smýká jako úhoř.

Kolem Metoda krouží, předstírá zájem o špinavého starce. Pozoruji je z komnaty. Té, kde jsem líbala jeho záda. Vysála poslední drobky moci z jeho kostí. Pamatuješ, starý příteli? Miluješ mě ještě?
Doufám, že ne. Půda pod nohama se drolí.

Martina nechala na konec. Je zlá, ševelí konvalinky. Zničila Metoda. Zničí i tebe. Víš, co mu provedla?
Nelžeme si. Ale ne vše jsem mu řekla.
V jeho tváři vidím - pohrdání? Zklamání?
Půda pod nohama mizí. Padám.
Zahubím tě, Jasmíno, přísahám tlejícímu listí.

„Dívej se, Hano. Neodvracej oči.“ Mlčky přikývne, bledá jako papír.
Přístřešek je zatuchlý. Čarodějné výzvy nepotřebují davy, jeden svědek stačí.
Čeká mě, sladká Jasmína. Jako já poslední dny horečnatě hromadila moc. Bude jí stačit?

Dívej se, Hano. Na plátno tvé duše načrtneme dnešní souboj. Pověst vítězky. Zkázu poražené.
Vyzývatelka útočí první. Dusivá vůně oměje. „Tvé údy ochabnou jak podzimní tráva.“
Obrana. Úder. Obrana. Šípkové trny proti hloubce močálu. Mrtvolná mlha vřesovišť. Oheň a krev.

Poslední kletba. Poslední spálený artefakt.
„Tvá vůle se zlomí jako kost v krvavé mordě.“
Oměj vadne. Hana přidusí výkřik. Jasmínin osud patří mně.
Dívej se, Hano.

Stříbrný nůž, koš, plášť a kápě.
Deset let jsem hromadila moc. Vzpomínky na tebe dusila, lenošku zaskládala knihami.

Byliny mají o dušičkové noci zvláštní moc.
Sama přistihuji svoje lži. Nebojím se. Nepočítám dny a roky. A dnes, deset let od posledního pohledu tvých černých očí, na rozcestí sbírám byliny.

Kostival léčí. Kopřiva zahání rarachy. Kopr nachází ztracené... ale teď neroste.
Halas, řinčení zbrojí. Utahané tváře, ošlehané divočinou. Kde odešel chlapec, vrací se mladík s pohyby dravce.

Nevykročím. Stojím pyšně, léty nezměněná.
Stižená pochybami. Nezapomněls na mě?
Přicházíš.
Poklekáš.
„Má paní, dědic tvrze se navrátil.“ K tobě, Marianno říkají černé oči.