DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

"Cože? Co?" probral se s trhnutím Šumař a rozhlédl se po ztemnělé místnosti, ozařované pouze svitem loučí. Místnost byla nízká, vlhká a smrděla potem a močí. Po slámě na podlaze se sem a tam válela kupička sena, ze které místy vykukovala ruka či noha.
"Kde to jsem?" zeptal se potichu, jasně si připomínaje scénu s Křovákem.
"No měl jsi trochu horečku a blouznil," poznamenal chlapík s dechem jako párek umírajících bhederinů. Z pusy mu čouhaly pouze dva úplně černé zuby.
"Musím říct, že ze vtipů z těch tvých pohádek, o kterých si blouznil, si tu s radostí zazpívala celá cela."

První kontakt s modroočky byl rychlý a tak jako od nich Edvin už dlouho na budku nedostal. Než se nadál, putoval do šatlavy v nedalekém skalním hradu a jeho dva společníci s ním.
„No, takhle rychle to většinou neposere ani Morty,“ zívl Rick, usedaje na kamennou pryčnu, „ale tak si aspoň zazpíváme, než nám seberou naši vodu, ne? Jedem, always look on the bright side of life…“ Edvin se samozřejmě nenechal pobízet a zanedlouho překonala hudební neschopnost a trauma z lekcí spinetu i slečna.
Naděje, že je věznitelé za tu hrůzu ještě rádi vyženou zpátky do pouště, však nebyly naplněny.

They were falling in silence.
The fall was awesome!
And Risa needed to open two different portals. Better sooner than later.
One would be better, but unfortunately...
Creating a portal large enough to transport two people who are moving in growing speed all the way to Prague? That was just barely in her power.
She didn’t want to die.
Or worse, get yelled at by Wolf.
A small portal then. Large enough to fit the artefact. That went to Prague.
Every cell in her body sang with magic, as she activated the second portal - which opened just above the lake.

Joe seděl taky. Kdysi přepadl benzínku. Chodívali jsme do lesa dělat táborák a pili jsme a pěli jsme staré trampské písničky.

Pak jsme se potkali podruhé v tom samém vězení. Vypadal sešleji než posledně, ale stále to byl chlapák jako hora.

V kantýně mě zachránil před gangem jakéhosi klanu mafiánů, kteří měli na oddělení velké slovo. Podmázli i bachaře a měli z toho velký výhody. Šéfík měl i mobil, kterým tajně řídil kšefty. Kumpáni zase pár dávek koksu.

Když jsme ale vybalili to naše pěvecké číslo, tak po vězení se rozlila pohoda a nikdo se na chvíli nemračil. Zlaté časy…

Zakokrhal kouhout. František pomalu otevřel oči. Dneska ho čekal velký den. Poprvé po dlouhé době uvidí nové lidi.

Vstal a oblékl se do stejného oblečení jako všichni ostatní. Po zaznění gongu vyrazil ke dveřím své cely. Na společné chodbě mlčky pozdravil sousedy a postupně v hrobovém tichu vyrazili směrem k jídelně.

Po krátké snídani se odebrali do hlavní místnosti cvičit na večerní vystoupení. Správce domluvil spoustu hostů. Možná přijde i někdo z Františkových příbuzných.

Nastal čas nastoupit. Všichni hosté již seděli v lavicích, odděleni od Františka a ostatních značnou mezerou.

Varhany začly znít.

Klášterní síní se linul zpěv gregoriánského chorálu.

"Námořníku Deimfale! " zakřičel přes chodbu poručík Ferrek, "mám pro vás úkol, laserová věž 3 prý vydává divné zvuky, vyřešte to."
"Provedu pane!"

Tak se na to podíváme.
Technický scanner v ruce, námožník Deimfal zalezl do věže 3.
"Tak copak to bude, " brumlá si pro sebe, " že by ložiska?"
Zahýbe věží doprava, doleva, hlavní nahoru a dolů - nic.
Přepne na údržbový mód, namíří bezpečně mimo loď, vypálí.
"Yaaaishhh!" vykřikne. Scanner hlásí zvuk o síle 110 dB na frekvenci 11325.
"No jasně, zatracenej modulátor."
Detailnějším sken - očividně nepůjde opravit.
"Deimfal řízení palby, odpojte L3, mám tu výměnu modulátoru - odhadovaný čas 240 minut."

Vo väzení sa toho nedá moc čo robiť. Dozorci to vyriešili hraním pokru a popíjaním vína, ja počúvaním, ako mi ich spev rezonuje celou celou a čakaním na svoju príležitosť. Naskytla sa mi ráno, keď ma strážca odvádzal na výsluch pred vznešeného pána z Vlkolinca, čomu som sa chcel za každú cenu vyhnúť.

Mám na ruke totiž znamenie. Keď sa ním niekoho, alebo niečoho dotknem, znásobím efekt, o ktorom viem. Dokážem zosilnieť magnet, páliť iskierkou ohňa... a zo zvyškovej hladinky vína spraviť regulérne opitie. Keď sme vychádzali z dvier väzenia, podarilo sa mi silne podguráženého strážcu presvedčiť, že musíme domov...

“Patnáct supů na zdi sedí,
dneska nikam nepoletí!
Zubatá nám ptáčky chytla,
přistřihla jim obě křídla!”
Ve světle zamřížovaného okna seděla skupina otrhaných vězňů a hlasitě zpívala. Jeden z vězňů dirigoval zlomenou lžící a chystal se začít druhou sloku, když vtom se oknem zvenčí ozvalo bubnování. Vězni se v mžiku nahrnuli k okýnku.
“Už ho vedou!” vykřikl někdo ale byl okřiknut - diváci s napětím sledovali scénu.
Venku bubnování vrcholilo. Potom vteřina ticha, jednoslovný rozkaz, zaburácení salvy výstřelů a žuchnutí těla.
Ze stísněné cely se ozval jásot, pískání a potlesk.
Vězni se pustili do zpěvu nanovo:
“Šestnáct supů na zdi sedí…”

Kdybych oznámila, že dlouze a vytrvale pršelo, bylo by to klišé?
Fakt je, že v těchhle končinách často dlouze a vytrvale prší.
A protože v létě není nouze o bouřky, koho by překvapilo, že je dlouhý, vytrvalý déšť provázen údery blesku?
Déšť, blesky a hromy by jim tolik nevadily. Kroupy byly horší.
O reklamní tabuli strach neměli. Kolik podobných bouřek musela už vydržet?
Jedna navíc jí neublíží.
Nepotřebovali ji chránit. Naopak.
Opřeli ji o betonový plot a nasoukali se do vzniklého prostoru, menšího než kdekterá cela. Byl sušší... a nezvykle hlasitý, jak ho plnily zvuky krup bijících do improvizované střechy.

Milá maminko,
tak už mi zbývají jen tři měsíce! Těším se ven. Co skončila ta blbá epidemie, furt ještě nepovolili návštěvy. Jídlo tu taky ujde, nedělej si starosti. Mně tu nic nechybí. Já doufám, že jseš taky v pořádku a jestli tě můžu o něco poprosit... Mohla bys mi poslat v příštím balíčku špunty do uší? Ten blonďatej blbec, co je teď na cele vedle, už si nezpívá jen pro sebe, ale rozhod' se s těma lumenama přes chodbu uspořádat Superstár. Zpívaj hrozně. Zvlášť ten jejich kápo, co to celý vyje zpotvořeně slovensky. To se fakt nedá.
Díky, tvůj Jiří.