DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

„Wauauuauuu!“
Domečkem se linou prapodivné zvuky. Neslyším. Zabraná do práce soustředěně ťukám do klávesnice.
„Wauauuauuu!“
K nelibozvučnému zpěvu se přidává hlučné škrábání. Hele, home office je home office, perte se kočky, jak chcete, někdo na ty vaše kapsičky vydělávat musí.
„WAUWAUUUWAUUU!“
„Zatracený kočky, co zas…“
Úpěnlivý nářek mě konečně zvedne ze židle. V kuchyni Goliáš škrábe na dolní zásuvku jak o život.
„Já se z vás picnu, dostali jste před hodinou! Nás sežerete!“
Otevřu šuple, z něj vyletí Sára jak bodnutá včelou, vztekle zahlíží.
Hodinu musela ječet jak na lesy, hodinu Goliáš marně škrábal šuple. Domácí je úplně tupá!
Wauuuu!

Být zavřený je otrava. Nechat se zavřít schválně je ještě větší. Nechat se zavřít i přesto, že jste rytíř Jedi a ochránce míru a spravedlnosti v galaxii je úplně nejvíc největší otrava.
Gwen seděla v přeplněné cele a zkoušela meditovat. Nemůže odsud totiž zmizet, musí počkat, až jí přijdou "zachránit" ta dvě třeštidla.
Čas ubíhal a meditace jí, jak vždy, moc nešla.
"Gwen?" ozvalo se tiše od zamřížovaného okna.
"Konečně!"
"No, totiž..."
Zbytek Anakin nestačil říct. Ozvala se střelba.
Gwen obrátila oči v sloup a obrátila se na spoluvězně. Ithoriana. Vesele se ušklíbla.
"Pane, nechtěl byste mi trochu zazpívat, prosím?"

V místnosti se Studnicí světů seděla skupina žen, tkaly a zpívaly. Gormlaith se zaposlouchala se do melodie.
„Nikdy jsem nepochopila, proč jste se rozhodly zavřít se tady. Tahle místnost mi připomíná vězení,“ poznamenala.
„Tebe baví žít ve světě, ale ne každá jsme taková. To, co je pro jednoho vězením, může pro jiného znamenat svobodu,“ odvětila Liadan.
„Nebuď přemoudřelá,“ zafuněla námahou, jak si klekala ke kulatému poklopu v podlaze.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Liadan. „Studnice ukazuje mnohé i obyčejným lidem, kdo ví, co se stane, když se do ní podívá vědma?“
„Někdo musí být první,“ řekla Gormlaith a zvedla poklop.

Albus zvedl oči od knihy. Bylo pozdě, Tom už byl dávno v posteli a i on sám začínal dřímat. Nečekal, že se Gellert vrátí ještě dnes. A přesto rozpoznal kroky v předsíni.
Na stole přistála ovadlá kytice a lahev francouzského vína.
„Co slavíme?“ zeptal se Albus.
„Prodal jsem to,“ oznámil Gellert a shodil plášť.
„Ten tmavý byt v Paříži?“
„Přesně ten. Tu kobku na Saint Honoré,“ usmál se Gellert.
„Neříkej mi, že měl nějaký kouzelník o to zájem.“
„To je právě ten gól! Prodal jsem to mudlovi!“
„A komu?“
„Co já vím…“ usmál se Gellert a otevřel víno. „Nějaký Stravinskij.“

Smutno bylo po celé zemi, ptáci zpěvavě naříkali, zvířata žalostně kvílela. I stromy shazovaly své listí. V řekách stoupla voda ze všech slz, prolitých nad krvavou smrtí největšího z pěvců.

Kruté, zdivočelé ženy neunikly trestu: bůh Dionýsos se rozlítil spravedlivým hněvem, a všechny lítice proměnil v stromy.

Ale nic na světě nemohlo napravit ten ohavný čin...

***

Netruchlete však, neboť písně Orfeovy neutichnou. Jeho stín letí do Podsvětí, které už jednou prošel, a míří přímo k Elysiu. Zde, na kvetoucích nivách, se shledá s Eurydiké a sevře ji konečně v náručí. A jeho písně budou znít dál, celým Podsvětím, už napořád.

Kamenožroutovy obavy rozčeřily jiskřičky překrásné melodie, která trhala mrazivý vzduch a linula se všemi směry.
"Zpěv? Hmmmmm," zamručel a pomalu vstal.
"To je princezna Oglamár," ozvalo se mu za zády. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam rytíř Hynrek. "Je zamčená v cele hradu Ragar a já ji nemohu vysvobodit," smutně si povzdychl.
"Zamčená princezna?" podivoval se kamenožrout. Princezně i tomu, kde se tam u všech bludiček rytíř vzal.
"Unesl ji hrozivý drak. Princezna mi každý den smutně zpívá, abych ji zachránil. Ale já se bez kouzelné sekery nedostanu přes ten hrozivý les," vzdychal rytíř.
"Hmmmmm, mohl bych pomoci?"

V Brdech přichází bouře stejně rychle jako ve vysokých horách. V jednu chvíli praží slunce a v další crčí z černých mraků proudy vody.
Hladina, kterou už pozoruje třetí den, se rozbouří. Není kam se schovat, tak nad sebou jen vztyčí kouzlo.
Viděla vodu chovat se všelijak, ale tohle je jiné. Stromy ševelí, žáby skřehotají o sto šest a voda zpívá. Upí, sténá.
A mezi všemi těmi zvuky se nese melodie vzlyků. Čisté utrpení. Symfonie bolesti, žalu a zoufalství. A lásky. Nekonečné, stoleté a ztracené lásky.
Veronika by si moc přála pomoct, ale hladina je uzavřená. A pod ní vězení.

Robin se rychle odplazil k palmě a schoval se za ní. Brett ho hbitě následoval.

„Jestli nás z toho dostaneš, udělám cokoliv,“ zašeptal Robin. Brett neodpovídal. „Vážně! Přísahám. I kdybych měl pak zbytek života strávit ve vězení.“

„Nepřežil bys tam ani minutu,“ odpověděl Brett pobaveně.

„Ale jo. Složil bych oslavnou píseň o tom, jak si mi zachránil život uprostřed pouště. Naučil bych ji všechny vězně. Týrali bychom zpěvem strážce tak dlouho, než by nás propustili,“ pokračoval Robin.

„Potřebuji živý terč, abych viděl, kde je schovaný,“ prohlásil Brett a Robin jen překvapeně zamrkal. „Říkal si, že uděláš cokoliv. Utíkej a kličkuj.“

Muže probudil ze snů zpěv. V prvním okamžiku si myslel, že stále spí, tak se ten zvuk hodil do jeho přeludů. Jenomže ono melodické úpění se ozývalo i po několikerém proplesknutí vlastní tváře. Přesto se zkusil ještě štípnout, teprve když ani to nepomohlo, obrátil svůj zrak k obrazovce.
Výjev, který se mu odehrával před očima, ho přiměl užasle otevřít ústa. Okouzleně sledoval pohyb před sebou. Ladné údy, cestu stínů, pohyb světla.

Když představení skončilo, jeho pokoj zpíval dál. Jenže se proměnil v celu. Muž zvrátil hlavu a zaúpěl. Zoufalý zvuk zpřetrhal kouzlo okamžiku a pokoj byl zase jen obyčejným pokojem.