DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

"Kdo tu rozlil vodu ?!" zlobí se bratr.
"No tak se přiznejte, kdo to byl, andulky."
"My nic."
"A kdo to jako měl být?"
"Ty."
"Já?!"
"Jestli se nepřiznáte, dostanete domácí vězení. Jasné?"
"Jasné," přikývly andulky.

"Fuuj, kdo se vykakal do té vody?!" křičí babička.
"My ne. A kdo to jako měl být?"
"Ještě jednou, a máte domácí vězení. JASNÉ?"
"Ano," přikývly obě andulky.
"Kdo mi schoval motýlka?" zlobí se tatínek. "Tak co, kluci, přiznáváte se?"
"Ano," řekly andulky.
Takže trest je... tři dny bez létání a dva týdny bez koupele.

Tak andulkám zbylo si jenom zpívat. Pí pi pi pí.

"Rascvetali jabloni i gruši
já kalhoty vyžehlit si musím,"
zpíval si Gřeš.
"Kluci, dneska je první duben, tak si z něj kapku vystřelíme!" navrhl Gustlík.
"Ale jak?" ptal se Tomáš.
"Normálně ho zamkneme," vysvětloval Gustlík.
Tak ho zamkli.
"Až Gřeš půjde ven, tak bude jako v cele," chechtal se pod vousy Tomáš.
"Takže bude zpívat celá cela," též se zasmál druhý vtipálek.
To ovšem ještě netušili, jak krásně jim ten vtip dotáhnu. Když odešli, vytáhl jsem schovaný klíč zpod rohožky a odnesl jsem si ho do pelechu. Nevím, jak dlouho pak ten klíč hledali, ale krátká doba to rozhodně nebyla.

Vrchní einherjar zaznamenal, že jeho podřízení strážní vodící zajatce do vězení pod palácem se již nevracejí. Vydal se to zkontrolovat.
Před celou prince Lokiho stál zástup. A uvnitř…
Loki1 seděl vzadu za stolkem a používal ho jako bicí, Loki2 držel v ruce jídelní tác a v rytmu hudby do něj plácal rukou, Loki3 cinkal nožem o vidličku a Loki4 používal hrnek s rozinkami jako kastaněty; všichni navíc vlnili boky a broukali podkreslující melodii. V popředí stál Loki5 a zplna hrdla řval jakýsi patrně midgardský song o svobodě.
O pár cel dál se nepovšimnut aktivoval Kurse a probořil se ochranným polem.

Hlavní myšlenku mu vysvětlili hned na vstupním školení a Jimmy ji chápal dokonale.
Oodi nemyslí. Oodi necítí. Jsou to otroci. Jako stroje. Nemyslí. Nemyslí. Jednoduché.
Tak proč se mu jejich zpěv zarýval pod kůži? Proč ho dusil? Proč měl Jimmy pocit, jako by mu viděli až do duše? Zacpávání uší nepomohlo. Jimmy je nenáviděl za to, že zpívají, když chodí kolem jejich klecí, jako by byli lepší než on. Nenáviděl sebe, jaký je slaboch.
Dlouhá léta nenáviděl jejich zpěv nejvíc na světě. Když se těsně před smrtí díval do jejich rudých očí, zjistil, že ještě horší je, když zpívat přestanou.

„Z Horní Lhoty se hlásí redaktorka Pourová. V místním nápravném zařízení probíhá zajímavý experiment, o kterém nám více poví ředitel věznice Jan Podlipný.“

„Zmíněný experiment provádíme v těsné součinnosti s naší psycholožkou. Z každé pětice cel jsme vytvořili open space pro deset vězňů, odsouzených za stejný trestný čin. Vznikly tak místnosti kasařů, zlodějů či podvodníků, kde si naši klienti mohou předávat své pracovní zkušenosti. Máme také bohatý kulturní život. Například dnes proběhne soutěž jednotlivých místností Zpívá celá cela. Podívejte se na program. Vrazi – Zabili, zabili. Kasaři – Money, money, money. Klání bude zakončeno sborovým chorálem Až se k nám právo vrátí.“

Na okne v karanténe pribudol skleslý Echinopsis.
„Zdravím, kamarát,“ oslovil ho Adromischus z vedľajšieho kvetináča. „Za čo ťa zašili?“
„Mám puklice,“ hlesol Echinopsis. „Vraj dostanem insekticídy...“
„Pch! Čo som sa ja nacucal insekticídov, až mi tŕpli korene! A myslíš, že ma potom pustili?“
„Myslíš, že tu ostanem nastálo?“ zašepkal Echinopsis zhrozene.
„Možno, ale keď sme tu dvaja, nebude to také hrozné! Môžeme spievať pieseň, čo som zložil pre takéto prípady!“
Tam kde hy, tam kde hy, kde hynou puklice,
tam kde hy, tam kde hy, kde hynou mšice,
tam kde hy, tam kde hy, kde hynou houby,
kaktus se přizpůsobí!

„Hele já nechtěl, fakt. To oko vypadalo opravdu příšerně,“ zamumlal zkroušeně Hrdina.
Moc mu to nešlo. A asi ani jeho kreslíři, protože takové emoce nikdo nikdy pořádně neprokreslil. Prostě vypadal ploše.
„To potěší, mít příšerné oko!“
„Takhle jsem to...“
„Sakra, kde je vlastně děda? Vždyť šel seřvat souseda, že jeho syn dělá příšerný kravál.“

V polovině cesty mezi odhozeným komiksem a vrakem ležela hůlka.
Dědova.
Stopy mizely.

„Ono ho to vcuclo? Výměnou za tebe?“

Hrdina mlčel. Od vedle se ozval příšerný rachot.

„Co to sakra...?“ nechápal Hrdina.

„To je ten kravál. Sousedův syn seděl a v base si poskládal skupinu...“

Zamířila dalekohled směrem, který pan Keith ukazoval. Matný obrys plachet získal reálný tvar. Cvičené oko rozpoznalo plamenec třepotající se ve větru.
“Pane Miltone, dejte vztyčit vlajku!”
Chlapec se uctivě dotkl čela a odběhl. Paluba ožila v čilém ruchu. Pískovec skřípal o dubové fošny. Tesař a jeho pomocníci se činili s nebývalým úsilím. Skřivánek si neutrhne ostudu.

Vyhlídka shledání zaplašila napětí neklidných dní. Večer se podpalubí rozeznělo hrubými hlasy námořníků. Píšťala zdatně sekundovala houslím. Bubínek z kůzlečí kůže udával rytmus. Zasloužili si vzácnou chvíli oddechu. Dobrá nálada udrží morálku v jejich stísněném, dřevěném světě. Vždyť jim byl domovem i vězením zároveň.

Pomoc žádná stále nepřicházela.
Prsty ho příšerně bolely. Tak pichlavá bolest!

Neustále se díval na ten vzkaz. Spánky mu tepaly hrůzou. Nikdy do toho lesa neměl utéct. V tu chvíli jednal, jako kdyby ho něco posedlo.
Jako tenkrát...
Když seděl ve věznici u Râmnicu Sărat. Kdysi býval veselá kopa. Původně vystudoval operní zpěv, žil si tak na úrovni...než ji zabil.
I pan Nelu má svá tajemství. A bezmoc v Hoia Baciu mu vše připomíná.

Tehdy v cele neseděl sám.
A když spustil Nessun Dorma, každý se přidal. Jako kdyby v té věznici seděli jen samí pěvci.

!Zpět do reality!

Profesor Gelwan Cancillogis se večer zavřel v pokoji, knihy z podpaží složil na stolek vedle zbytků včerejší večeře.
Usazen v jemně polstrovaném křesle se zaposlouchal do štěbetání dvou párečků trilčíků černookých v jemné, zdobené klícce.
Být o sto let mladší, vyrazil bych s ním. Spíš o dvě stě.
Zalistoval se do prvního svazku na stole.
Některé informace nejsou k pochopení na první dobrou.
Terénní práce je pro mladší. Vybral si dobrý tým. De Liccaragon je sice prchlivá - holt aggathax, ale bystá a pohotová. A Hydraščuk, stár jen přes čtyřicet, ale má fenomenální paměť a intelekt.
S postupující tmou ptáci utichli.