DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

„Řekla jsem, že nevím.“
„Kolik máte dětí... Mary?“ dozorkyně nahlédne do složky.
„Tři,“ polkne.
„Vida. Chcete se k nim vrátit, ne? Nebo si chcete svůj pobyt tady prodloužit?“
„Já ale nic nevím!“ zlomí se jí hlas.
„Nepůsobí dobře, když se vaše výpověď rozchází s ostatními. A nám tu už zazpívala celá vaše cela. Tak naposledy: Nenapadá vás, kdo z vás mohl zabít Kingstonovou? Co třeba... Jonesová? Neosvěžilo vám to paměť?“
Ví, co se stalo.
Vědí to všechny.
„S Jonesovou... nevycházely,“ zašeptá.
Snad za to jednou neskončí v ještě horším pekle.
Protože samozřejmě ví, kdo Kingstonovou ubil k smrti.
Služebním obuškem.

Vězeň mlčel. Už nebylo, co říct. Přesto se každý jeho vzdech v odrazu od stěn jeho cely formoval do slov.
“Bůh čeká, čeká, čeká,” zpívala cela v tiché a vytrvalé kamenné melodii. Nebylo ji možno umlčet.
Vězeň nedokázal ocenit mistrovství řemeslníků, kteří pečlivě vybrané kameny opracovali a sestavili právě tak, aby stěny jeho cely dokázaly zpívat.
Vězeň si nedokázal vychutnat melodii prostupující jeho tělem.
Věděl totiž, že Bůh čeká marně.
Kdyby mohl, ulehl by vězeň na oltář a s nesmírným ulehčením by zemřel pro větší slávu Boží. Jenže nemohl. V Chrámu už nezbyla jediná ruka, která by ho dokázala obětovat.

První dva dny života bylo mimino tiché jako ryba.
Od třetího dne se budí za ranního kuropění, švitoří a cvrliká a vrtí se mi pod křídlem a šťouchá mezi žebra tetu, která je obětavě v noci zahřívala z druhé strany.
Cvrliká a my jsme tiše, krásný hlásek plní naši celu porodnici.
Zívám, uhýbám a otáčím se, aby se hladové mimino mohlo pustit mé levé bradavky, přelézt po mně a pořádně se přichytit k pravé bradavce. Mléka mám hodně, miminko je cvalík.
Člověk si užívá rodiny taky, potácí se rozcuchaná po pokoji, nakukuje skrz průhledné stěny a občas ten zpěv nahrává.

Stěny jsou tiché, když padá večer, silná vrstva kamene a hlíny mlčí poprvé za dlouhé týdny jako čerstvě vykopaný hrob. Poslední zvědavci, kteří ještě dole postávali v naději, že něco zaslechnou, se vytratili se soumrakem. Vzduch voní předjařím, sráží se v obláčcích páry vydechovaných němými ústy. Chvěje se včerejšími tóny jako ruka, která naposledy pohladila dřevo i struny, než strachem ztuhlá upustila smyčec.
V noci se pak některým zdá, jako by to všechno bylo zpátky, jako by zase slyšeli plynout tichou tesknou melodii vladykovy ukolébavky. Kámen nasáklý vzpomínkami zpívá o samotě. Jen Daliborovy housle tu leží opuštěné a ztichlé navždycky.

Probral se.
Sice neměl v úmyslu něco takového ještě někdy udělat, ale světlu, které ho šimralo na víčkách, se vzdorovalo těžce.
Otevřel oči.
Vykachlíkovaná místnost tři na tři metry.
Bez dveří.
Cela?
Spíš soukromá lázeň.
Očistec? Už to vůbec vynalezli?

Seděl.
Přemýšlel.
Brr, to ne.

Svírající ticho vyplnilo cákání vody a po chvíli i zpěv.

„I don't know how to love him
What to do how to move him
I've been changed, yes really changed
In these past few days, when I've seen myself.“

Někdo zaklepal. Dveře v protější zdi se otevřely, jako by tam byly vždycky, a vešla Láska.

Ve spodním patře pekla nebylo vedro, naopak kosa, že jim klepaly zuby,
ale nejvíc je deprimovala ta neproniknutelná tma...

Podobná tma, jakou Petr pociťoval téměř hmatatelně, než ten týpek z horské služby přispěchal s protijedem.

"Jste zkrátka v cele, v temné, záhrobní kobce", dodal hlasem Pána jeskyně,
hledajícím ztracenou vyrovnanost po utrpěném šoku.

"No a co budeme dělat?" Na to Lucka.

"No, můžeme si zpívat."

"To nás vysvobodí?"

"Uvidíte, ale ať tak či tak, proč si nezkrátit dlouhou chvíli?"

"What shall we do with the drunken sailor… early in the morning…"

Spustili v tom momentě elfka, trpaslík i hobit sborově.

Zpíval.
Pro pastviny a ovce, které dostal na starost.
Zpíval.
Pro sebe a Boha, kterého se učil znát.
Zpíval.
Pro radost i smutek, pro strach i hněv.
Zpíval.
Pro krále, který si chtěl držet blízko válečného hrdinu.
Zpíval.
Pro klid hlavy, která nese nechtěnou korunu.
Zpíval.
Pro démony, skrývající se za závistivýma očima.
Zpíval.
Pro přítele, kterého útěkem navždy ztratí.
Zpíval.
Pro slib, který mu byl dán.
Zpíval.
Pro vítězství a Archu úmluvy.
Zpíval.
Pro stud a pokání.
Zpíval.
Pro osud svůj i vyvoleného národa, nad kterým neměl kontrolu.
Zpíval.
Pro Hospodina, který jediný může vyvést ze zajetí.
Zpíval.
Žalmy.

„Jak dlouho už jsi nic nejedl?“ zeptá se stará paní a ukrojí Fandovi další kus bábovky.
Paní vypadá jako babička. Téměř.
Oba sedí v téměř světnici téměž chaloupky s téměř zahradou a téměř plotem s oprýskaným bílým lakem a spoustou plevele, a hlídacím psem, který štěká téměř jako normální pes, a tiše se plížícíma kočkama.
Bábovka a kakao chutnají skoro jako u babičky na chatě.
Cosi drobného, těžko uchopitelného jim schází, cosi, co Fandovi neustále uskakuje ze zorného pole.
A to ani nemusí vidět tu kamennou nebeskou báň, která odráží každé Fandovo zavolání, jako kdyby celý svět zpíval s ním.

Milý příteli,

doufám, že se Ti dobře daří a že mi píšeš – cestuji v poslední době tak často, že se ke mně listy dostávají v balíčcích až zpětně.

Právě trávím tři týdny cestami po Řecku. Slunce mě zmáhá, ale víno mají naštěstí dobré a nic jiného ostatně nepotřebuji. Včera jsem pobyl s mnichy v athoském monastýru – je to obdivuhodné místo, nesmějí na něj přijít žádné ženy (to mi, jak víš, nevadí). Myslel jsem, že mniši jsou tiší, tiší jako myši, ale zpívala celá cela!

Kéž bys tady mohl být také. Pozdravuj Noru a celou rodinu.

S láskou zdraví
J. Navrátil

"Brácho, díky moc, že jsi mě z toho vytáh!"
"Opravdu bys měl mít pevnou vůli a nechat toho. Děláš našemu jménu ostudu. S čím kdo zachází, tím také schází."
"Nejhorší to bylo na cele s těmi týpky, kterým bych se normálně obloukem vyhnul. Jeden mi zpíval Zpátky do trenek a druhej Trenky mi hoď. Nikdy by mě nenapadlo, že takovejm individuím budu závidět trenky."
"To víš, nejsou blbí a došlo jim, jak ses tam ocitl. A buď rád, že tě nevojeli, z basy můžou být na toto zvyklí."
"Přísahám, už záletů nechám."
"Bylo by načase. Než dopadneš, Vintíři, opravdu blbě."