DMD č. 13. pro 13. 4. 2020. Téma: Zdravá strava

Marigold si nešťastně prohlížel pampelišky a kořínky. „Nebylo by tam něco… výživnějšího?“
Geralt pokrčil rameny. „Nic lepšího nemáme. Práce není a peníze na zdravou stravu a střechu nad hlavou taky nejsou.“
„Tohle dál nevydržím, Geralte. Co kdybychom navštívili Yennefer? Vengerberg není daleko.“
Zaklínač zaváhal. „Ta možnost tu je, ale řeknu ti, že radši budu nadosmrti žrát kořínky, než Yen přiznat, že jsem na dně.“
Marigold začal odevzdaně chroupat kořínky.
„Teď už by nám jen chybělo, kdyby začalo pršet.“
V dáli se zahřmělo.
„Víš co, Marigolde? Drž hubu,“ procedil skrz zuby zaklínač, když u vyhaslého ohně seděli jako dvě zmoklé slepice.

"No netvař se a jez," řekla máma. "Musíme se o sebe začít líp starat!"
Sklonil jsem se nad obsahem talíře a vztekle ho pobodl pohledem. Zkoušel mi to přátelsky oplatit.
Do kuchyně vstoupil otec, v chůzi svlékal horní část žluté kombinézy a rozstřikoval kolem zbytky dekontaminačního roztoku. Po šesti letech karantény už bych si měl pomalu zvykat, ale nešlo to. Přechodová komora smrděla jako kovářovo podpaždí.
"Ale fujtajbl," řekl konverzačním tónem. "To zas bude tuhý jak štolverk, co?"
Máma vzdychla. "Musíme jíst taky občas něco zdravýho. Zlepšuje to prý imunitu."
"No jo," zasténal jsem. "Ale musí to bejt pokaždý BĚŽEC?"

Poslední, co jim scházelo do léčivého lektvaru, byla upíří krev.
Hermiona v tom viděla problém.
Clara poznamenala, že jeden žije přímo mezi vesničany.
Severus žádný problém neviděl.

Manu vyhnaly do džungle nové zákony platící ve městech.
Lidé tady jí blahořečili. Vždy spolehlivě poznala, jaký neduh je trápí.
Její tvář se za šestatřicet let nezměnila.
„Ty jsi s věkem opravdu neztratila kouzlo.“
„Ty navzdory šedinám také ne.“
„Víš, proč jsem tady?“
„Ano. Cenu znáš.“
Kývl a rozepnul si košili.
„Původně chtěla Clara obětovat svého manžela.“
„Churavé nepožívám. Snažím se stravovat zdravě.“
„Tentokrát to bude i dietní."
„Vím. Všimla jsem si snubáku."

Sam byl na jejich životní styl odjakživa trochu moc chytrý.
Bylo mu asi dvanáct, když vyrostl z bezproblémového "chci cukr a hranolky" období a začal se zajímat o to, co vlastně má na talíři.
Že by měl jíst aspoň tři porce zeleniny denně.
A občas taky ovoce.
Že ne všechno jídlo by mělo být fritované.
A že bílý chleba je jen o něco lepší než polystyren.

Dean se mu samozřejmě smál. Salát je přece jenom pro králíky a holky na dietě.
Sam se vztekal.
Bylo to ale snazší než přiznat, že i tak musí občas krást, aby vystačili s penězi.

„Tak pojďte,“ pokyne mlynář, „nebojte se, vejslužka bude zejtra. Někerým ale řeknu novinku hned: Domeleme pro faru, pak tu z mlejnskejch zvostane jen stárek s mládkem. Vostatní můžou táhnout.“

„Ale,“ špitne nejstarší, „kam pudem? Co budem jíst?“

„Má mě to zajímat?“ odsekne mlynář, „žerte si, co cestou najdete. Vostatně – přejídat se nemá, to nevíš?

„Tatínku!“

„Ty mlč! Cos kdy dokázala? Jedinou věc! Ženicha si dobře vybrat.“

„Děkuji, pane otče,“ zaševelí myslivec, „dobré rozhodnutí. Ale tresty bych neodkládal, abyste nevychladl. Rozhořčení jim dodá pádnost.“

S nocí se nad myslivnu vznese hejno havranů a rozletí se do všech stran. Nesou temná slova.

„Nemůžu bez tebe žít.“ Kolikrát už tohle říkal, větu znějící jako klišé. Někdy mu uvěřili, většinou ale ne. Proč taky, byly to jen známosti na jednu noc.
Bral všechno, co se nabízelo, na věku a pohlaví nezáleželo. Vejít do nějakého klubu, opřít se ležérně o barový pult a už jen čekat. Nikdy to netrvalo dlouho a někdo se chytil. Pár slov a odchod do jeho bytu.
Končilo to vždycky stejně. Tou klišé větou. Co však oni považovali za řeči vedené při sexu, on myslel doopravdy. Jejich krev byla jeho jedinou stravou, jen díky ní přežíval. Kousnutí do krku ani nepocítili.

Prospero: Prosím, uklidněte se. Není důvod k panice, vše je pod kontrolou.
Puk: Až na mě, co? Mě nedostaneš tak snadno, starče. Sloužit ti? Pcha!
První Bethova psycholožka: A já vám říkám, že už to nevydržím. Víte, co to je, mít pokoj hned vedle něho? On snad vůbec nespí, buď tam brečí nebo zpívá.
Druhá Bethova psycholožka: Navíc se odmítá účastnit terapie i komunit.
Bethova psychiatrička: Jsem mu toho okomloxinu možná dala moc.
Puk: Tak ho sežereme.
Prospero: Není to riskantní? Je to Ital...
První Bethova psycholožka: Neboj, staříku, stačí ho povařit. Sestry, máme tu někde ten náš starý kotel?

Sotva se člověk stihne vzpamatovat z vánočního obžerství, jsou tady Velikonoce a oslava konce půstu. Ne, že bychom drželi půst, ale stejně se tomu nevyhneme.
V pátek tchyně poslala dva mazance. Taktéž jsem podlehla svodům okolí, které se doma nudí a vaří a peče hostiny, byť jako matka na mateřské někdy sotva stíhám sníst dvě jídla denně (a to mi je musí přinést manžel), a upekla jsem telecí, k tomu špenát a bramborové knedlíky.
V sobotu přišel na řadu beránek. V neděli jsem nás dorazila kopřivovou nádivkou.
Dneska už jenom dojíždíme zbytky. Ještěže další svátky jídla jsou až za dlouho.

„Povídám ne! Bety, nalítali jsme se letos dost, holka nemusí tanečkovat všade. Já už taky nejsem nejmladší! Zdraví mi dvakráte neslouží, než bych ochuravěl docela...!“
Paní Kondelíková stiskla rty.
„Inu, Kondelíku, jak myslíš.“

*

„Co to je?“ Kondelík nevěřícně hleděl do talíře.
„Kaše, Kondelíku,“ odvětila paní Kondelíková.
„A ten plevel?“
„Salát, Kondelíku. Víš, přemýšlela jsem. Nejmladší opravdu nejsme... ještě abys ochořel! A strava jest půl zdraví! Tedy budeme i jísti zdravě,“ odkrajovala slova jako máslo.
Kaše se hrozivě škaredila.
„Inu, Betynko... Tak si říkám, že snad nebude tak zle. O ten jeden taneček...“
„Na plotně je svíčková, starouši,“ broukla paní Kondelíková.

Další várka zmrzliny pro Elizabeth a paní Clayovou. Pralinek a makronek, že by je desetičlenná společnost nespořádala za měsíc. Nejvybranější maso, ale také pořádné zásoby sádla a slaniny. A samozřejmě, nepostradatelný a velmi luxusní cukr.
Anne nad týdenním seznamem pro stůl svého otce bledla víc, než obvykle.
Pokus o rozumnou promluvu byl dle očekávání marný.
"Už jsme opustili Kellynch a všichni to vědí! Neztratím v Bathu zbytek rodinné reputace pro tvoje obavy z nějaké té dobroty. Drahá Anne, nejsme chudáci, abychom museli jíst zdravě!"
Nezbývalo než doufat, že přetáhne hospodyni na svou stranu a dokážou alespoň polovinu objednávek nepozorovaně zrušit.