Otec Kondelík a ženich Vejvara

"Snad abychom se nevzdalovali," hlesne Vejvara, leč marná snaha, Kondelík si to štráduje k občerstvení.
"Vejvaro, Vejvaro," vrtí hlavou a obhlíží stánek, "času habaděj, dyť jste nás vytáh za kuropění!" Vejvara potlačí poznámku, že v poledne moc kurů zpravidla nepěje.
"Snad... bychom...," odkašle si.
"Dnešní omladina je celá splašená," blahosklonně pokyvuje Kondelík a pokojně vybírá noviny.

Dojdou na perón. Vejvara si oddychne.
"Dívejte Vejvaro, máme půl, času tak akorát!"
Vejvaru polije horko. Spatří nádražní hodiny.
"Skutečně... je to správný čas?"
"Moje cibule nikdy nelžou! Dyť povídám, že je právě... půl...," Kondelík zbledne.
"Vejvaro! Mné se z vás zastavily hodinky!" vyjekne.

Pan Kondelík si povzdechl.
"Vejvaro, Vejvaro, na procházky vás užije, ale že byste člověku přibalil noviny, když ho nutíte čekat v tramtárii na drožku!"
"Přece jedny mám!" usmál se Vejvara.
"Tento, Vejvaro - máte tu nějaké vpisky..."
"Píši si občas myšlenky k článkům, račte si je přečíst..."
"Kéž dvě srdce jak jedno planou... srdce jest orgán párový?" vyvalil Kondelík oči.
Vejvara zesinal.
"Račižtmiňte... neuvědomínil... sezmýlil," vykoktal.
Kondelík zavřel noviny.
"Vejvaro, vy jste dnes noviny nepřines."
"Ne?"
"Ne. Tudíž já nic nečet. Taky jsem Bety skládal veršíky," Kondelík zavrtěl hlavou, "to byla ostuda... Vejvaro, veršotepejte si, jen orgány vynechte, Pepička není felčar!"

Vždycky si připadal nezajímavý, snad i nedosti hezký. Kterak by mohl doufat, že zaujme dívku svého srdce? A kdyby nakrásně získal její srdéčko, co na to řeknou páni rodičové? Zatím pokazil, co se dalo.
Až mu svitla naděje, když v ochotnickém představení dostal úlohu Břetislava. Pilně roli studoval, do zkoušek svědomitě docházel, rozhodnut zazářit jako hrdina.
Při představení čacký rek zakopával o meč, pletl text, ale statečně vytrval až do konce.
„Něco tak strašného jsem jaktěživo neviděl. Už o vás nemám strach, že byste zběhl z úřadu k divadlu. Můžete se o naši Pepču ucházet,“ řekl mu vlídně budoucí tchán.

Pan Kondelík se v srpnovém slunku praží jako mandle a jeho nohy hořce žehrají na pražské dláždění.
„Jářku, Vejvaro,“ ucedí, „výtečný nápad, tahat tolik propriet takovouhlenc štreku!“
Vejvara mlčí. Zejména o tom, že většina zavazadel jest pana Kondelíka a dalece překračuje seznam paní Kondelíkové.
„Ovšem zase se člověk vcítí do pocitů soumara,“ Kondelík odsekává slova jako led.

*

„Bety určitě nepočítá s tím, co berem navíc,“ pyšně prohlašuje Kondelík v kupé.
Vejvarovi se cosi mihne koutkem mysli. Vyhlédne z okénka a zbledne.
„S takovou to máme spočítaný spíš my, Vejvaro,“ pronese Kondelík schlíple. Zavazadla se útěšně choulí na vzdalujícím se peróně.

„Těch kopretin! Máte také tak rád kopretiny?“ zeptala se nervózně Pepička.
„Jako děti jsme se jich natrhali! Snad znáte hru na otrhávání okvětních lístků – aby vám daly odpověď?“ dodal škádlivě.
„Pravda,“ vydechla Pepička.

Paní Kondelíková je dojatě pozorovala.
„Starouši, dobře to vypadá,“ strčila loktem do Kondelíka.
„Pravda. Jsme na výletě hodinu a zatím nás Vejvara nezabloudil ani nezkusil utopit, ale nechval dne, Bety...!“

*

Pepičce se třpytily oči.
„Slečno, snad byste neplakala!“ zděsil se Vejvara, „copak se přihodilo?“
„Ale... nic,“ odvrátila hlavu.
Na cestě zahlédl oškubanou kopretinu.

*

„Dovolil jsem si přinést jinou,“ odkašlal si, „a tuhle jsem přepočítal, aby vyšla... správně...“

„Povídám ne! Bety, nalítali jsme se letos dost, holka nemusí tanečkovat všade. Já už taky nejsem nejmladší! Zdraví mi dvakráte neslouží, než bych ochuravěl docela...!“
Paní Kondelíková stiskla rty.
„Inu, Kondelíku, jak myslíš.“

*

„Co to je?“ Kondelík nevěřícně hleděl do talíře.
„Kaše, Kondelíku,“ odvětila paní Kondelíková.
„A ten plevel?“
„Salát, Kondelíku. Víš, přemýšlela jsem. Nejmladší opravdu nejsme... ještě abys ochořel! A strava jest půl zdraví! Tedy budeme i jísti zdravě,“ odkrajovala slova jako máslo.
Kaše se hrozivě škaredila.
„Inu, Betynko... Tak si říkám, že snad nebude tak zle. O ten jeden taneček...“
„Na plotně je svíčková, starouši,“ broukla paní Kondelíková.

„Tento, Bety,“ povídá Kondelík, „co jsi jak mílius?“
„Co tě nemá, starouši,“ čepýří se manželka, „ale tak jsem ti chtěla říct, že jsem Pepičce obstarala...“
„To jsem si moh myslet! Vždyť ta holka by Vinohrady ošatila raz dva!“
„Ale starouši! Docela levně jsme nakoupily, tuhle pár pentlí...“
„Nemotej mě do těch nití, Bety. Hlavně když to tedy bylo levně a jen pár pentlí,“ zabručí Kondelík, ale rty mu hraje smích.
„Inu, starouši, u Sejkory měli rukavičky tak zalevno...“¨
„Že se skoro prohnula Sejkorova šrajtofle místo mojí?“
„I u švadleny jsme dobře pořídily...“
„Bety! Tys tak ušetřila, že budem o bramborách!“