DMD č. 18. pro 18. 4. 2020. Téma: Sázka na smrt

“Sázím diamanty proti ořechům, že se vám to nepovede.”
Bonhart se smál.
Dívka v aréně unikla výpadu a krátce sekla - útočník se zapotácel a padl.
“Nechci,rozumíte?! Nechci!” křičela Ciri.
Amarant si odplivl a přeskočil hrazení, následován dalšími dvěma zbrojnoši.
“Špinavá hra, jdou na ni tři!” bouřilo hlediště.
Ciri mezi ně vtrhla piruetou a sekla jednoho z nich do krku. Amarantův výpad do zad vykryla mečem. A potom kýchla.
Do vzduchu arény se rozprskl bílý obláček fistechu.
Gnómská Vlaštovka dutě zazvonila o zem. Druhý úder, který ji rozťal od ramene po bedra, už ani necítila. Písek se zbarvil Starší krví.

Vlastně se nebral jako jeden z nich. Zářivě se usmíval a podepisoval fotky, ale vždycky si připadal jenom jako člověk... s nějakým tím obvodem a hračičkama navíc.

Copak mohl?

A jak mu celý svět, Rogers zejména, nikdy neopomněl připomenout, byl přece egocentrický, arogantní blbec.

Mohl riskovat, že ztratí ještě víc... možná úplně všechno? On?

„Ale můžeš to nezkusit?“ zeptala se jemně.
Pomalu k ní zvedl svůj pohled. Oči se mu leskly.
„Konečně jsem... si zapamatoval, že jsi na maliny alergická,“ pokřiveně se usmál.
„Na jahody,“ sevřela jeho ruku.

Tony Stark vsadil všechno na jedinou kartu, která zbyla. Nemohl to neudělat.

Dobrý den, vážení studenti. Dnes je ve školním depozitáři poněkud mrtvo, budeme tedy mít snadnou práci. Při vaší poslední návštěvě jsme se zabývali buňkou, přesto bychom jí mohli věnovat i dnešní setkání.
Víte, že i buňky umírají? Děje se tak například nekrózou, o té jste již nepochybně slyšeli, či apoptózou.
Apoptóza je aktivní a energeticky náročná smrt buňky, jedná se v podstatě o buněčnou sebevraždu.
Někdy je to nutné. Je udivující, že se tělu vyplatí například vznik nadbytku neuronů a následné ponechání jen těch funkčně propojených. Na buněčnou smrt tělo sází i v případě tvorby protilátek či v embryonálním vývoji.

Po smrti bratra jsem už nechtěl dál žít. Každou noc jsem hrál ruletu s vlastním životem. Opíjel jsem se do bezvědomí. Procházel jsem sám temnými uličkami, doufající v rychlou a bezbolestnou smrt. To přání se mi částečně vyplnilo.
"Zabij mě," prosil jsem. Seděl jsem na stejných schodech, na kterých si bratr zlomil vaz.
Ale nedokázal jsem to, bojoval jsem. Pobavilo ho to.
Jako milenci jsme tam leželi. Má hlava na jeho hrudi, jeho rty na mém krku. Směs vzrušení a bolesti, když se zakousl.
A pak jsem pil. Ještě to nebylo vše.
Musel jsem zemřít. Abych se mohl stát upírem.

Nechtěl, aby se to stalo. Napadlo ho to, aby taky ne, když... ale neřekl jim to, ne aby nevzbudil podezření; prostě to tak bylo nejlepší. Když o tom oni nebudou přemýšlet, nehrozí, že by to vážně udělali. A dokud to nenapadne jeho... pořád je tu ta možnost, mihotavá naděje, že všechno dopadne nejlíp, jak může, a nikdo se nikdy nedozví, že on... uvnitř se děsil, jasně viděl tu zející černou propast. Ale mohl si ještě namlouvat, mohl tomu věřit.
Dokud Sirius neřekl tu jedinou pitomou větu. Nenáviděl ho za to.
"Poslyš, Jamesi, kdyby to místo mě vzal na sebe Péťa..."

Při vývoji nového zařízení nastane okamžik, kdy se musí jeho prototyp poprvé zapojit do zásuvky. Protože kolegové z týmu jsou veselé kopy, baví se sázením na to, jak první připojení k síti dopadne. I když nejsem přítomen u podávání sázek, můžu s poměrně velkou jistotou podle jejich chování poznat, kteří kolegové si vsadili na smrt mého skvělého zařízení.
Ano jsou to ti kolegové, kteří se schovávají pod stoly, nebo si narychlo staví barikády kolem svých pracovišť. Kolegové, co si vsadili na to, že mi to bude fungovat zůstávají v klidu jen do chvíle, než vytáhnu i já svůj ochranný štít.

Boj pokračoval s neslábnoucím odhodláním na obou stranách a chvílemi se zdálo, že meč i kosa jsou už jen nedůležitými rekvizitami v mnohem větším a osudovějším souboji vůlí.

Ysabell přejela pohledem z Keli na Alberta a zpět na zápolící dvojici. S úžasem si uvědomila, že slyší Alberta odříkávat cosi, co musel být jeho způsob modlitby.

"Ať už poslouchá kterejkoliv z vás, teď by se mi zatraceně hodila nějaká ta přímluva. Podívejte, dobře vím, že to mezi námi nebylo nikdy, ehm, srdečný, ale jestli ten můj teď prohraje, mám to spočítaný i já. A právě teď bych vsadil spíš na kluka."

Starý dům jako z pověstí. Dřevo sténá pod vlastní tíhou, stíny tančí se závěsy větrný waltz a do oken se dobývají větve stromů, klepou na okenní tabulky jako neklidní mrtví.
Mrtvých je v domě dost, ale nemají jména. Jen názvy bojišť, na nichž padli. Azincourt, Bosworth, Corioli, Dunsinan... Karanténu už nepotřebují, ale místo ke spočinutí ano.
Jediný vzruch tu působí netopýři. Žije jich tu celá kolonie a daří se jim dobře.

Na osamělost a pochmurnost si při hledání útočiště nevsadili pouze netopýři. Neviathiel se uvelebí v křesle a otevře životopis profesora Vladimíra Nováka. Mrtvých se nebojí a netopýrů teprve ne.

Pádí skopec do kopečka,
před medvědem utíká.
Mladá šelma – tlustá bečka
zadýchaně naříká.

„Počkej na mě, ovce milá,
nebudu tě žrát.
Teď si hlídám svoje kila,
chci si jenom hrát.“

„Nejsem žádná blbá ovce,
co s ní dělá kdo chce, co chce.
Byl jsem beran, budu skopec
jako děda i můj otec.

A jak děda nebo táta
neznám v šelmě kamaráda.
Kdo čeká, na konec sází:
medvědi jsou jenom vrazi!“

„Co to meleš, kopytníku,
jakýpak jsem vrah?
Vždyť mám výron na kotníku,
jak můžeš mít strach?“

***

Je-li toto vyprávění
nereálné pro Tebe,
svoje zraky po setmění
otoč vzhůru do nebe.

Sedí na pobřeží s dopisem, zírá na zpěněnou mořskou hladinu.

Psal zrovna máti, kterak je šťasten, bude z něj vikář, má krásnou bledou ženu, božské (?) dítě.

A přeci stín visí nad jeho hlavou, o kterém nikdy nikomu neřekl.

Zda žena jeho se vrátí,

když každý den s dcerkou odchází

do moře.

Zda druhý den ráno potom vstane,

či zůstane ležet v loži svém, s rozervaným hrdlem.

Zda toto je život

či jen propůjčený čas,

zda je Bůh příliš rozezlen,

zda smrt přijala sázku.

****

Mé srdce ovládla láska
nechci už ani pětník
jediný kdo mě potěší
je můj vtipný námořník...

****

SIRÉNO!