DMD č. 18. pro 18. 4. 2020. Téma: Sázka na smrt

Studium na lékařské fakultě dokončil pět let po svém příjezdu do Československa. Krátce nato se i s Emílií odstěhoval do Hodonína. Otevřel si tu (budiž, nelegální) ordinaci a začal konečně pracovat. Oficiálně léčil pohlavní nemoci, ovšem…
Čas od času se u něj objevila krásně nalíčená dáma nebo naopak uplakaná děvečka. Pokaždé ve volné haleně, pokaždé s nervózním výrazem a balíčkem bankovek. Pane doktore, bude to stačit? Půjde to? Pochopte, v mé situaci si nemohu dovolit…
A doktor Gorgulov pokaždé chápal a šlo to vždycky. Některé z nich už potom nikdy neviděl, s jinými se naopak setkával ještě dlouho a pravidelně.

V parném létě pětadvacátého roku zuřil ve svém pražském bytě světoznámý romanopisec Pavel Bred. Kdejaký Hašek se svou komedií, kdejaká Hašková se svými verši — každý tu najde svého nakladatele, jen jeho romány nikdo vydat nechce. Napsal všem velkým i středním vydavatelstvím, obešel několik malých, ale nikdo, nikdo mu spolupráci nenabídl. Nabízel román veselý, s dobrým koncem, nabízel tragiku (dokonce svou hrdinku nechal zemřít)— vše marno. Dokonce se mu odvážili tvrdit, že nemá talent! On, takový skvělý spisovatel. Ale nevadí, vydá své knihy samonákladem.
V parném létě pětadvacátého roku zuřil v pražském bytě špatný a zcela neznámý spisovatel Pavel Timofjejevič Gorgulov.

„Hrůůůůza! Kde jste kdo! Pomóóóc,“ začala křičet. Netrvalo dlouho a přiběhly do stodoly další ženy. Jedna spěchala tak, že zvrhla malou bečku.
„Co se děje?“ ptají se celé zadýchané.
„Koukněte támhle nahoru. Oběšenec.“
„Takhle mladý si vezme život. Měla bych za něj orodovat,“ sepne ruce jedna.
Z modlitby, ji vytrhují vzrušené hlasy.
„Opravdu, je mrtvý. Nehýbe se,“ fascinovaně pozoruje další sebevraha.
„Já myslím, že byl duševně chorý, jinak by to neudělal.“
„Byl nešťastný, ta jeho mu zahýbala.“
„Chlapi v hospodě se sázeli, zda se mu vrátí, nebo to bude jeho smrt.“

Dál klevetí.
Neberou ohled na chlapce ani na mrtvého.

Válka.
Slovo řinčící celým dnem. Usměrňuji zbrojnoše, vařím lektvary.
Pánové z Růže povolávají své leníky. Tiskneš Hančino zápěstí, tvé oči hledají mé. Ne. Ne teď.

Večer se Hana láme. Nechoď, lásko. Odvádím ji, uvolňuji ti ruce.
Nepláču. Ráno odcházíš - zase, tak brzy - a máme práci.
Věřím, že vládu zastaneš. Ukradená chvíle oddechu. Tvé kdyby visí mezi námi. Úšklebkem zastíráš strach. Přežiju nebo padnu – sázka jak hod mincí.

Ne. Nenechám tě náhodě. Nocí tě vedu k smírčímu kameni. Čepel otvírá naše zápěstí, krev mísím se zeminou. Na tvé čelo kreslím znamení, mocí Šumavy, hlínou Šumavy svazuji tvou smrt.
Čarodějnice se nesází.

"To nemůže myslet vážně!" Vztek barvil královnu Adlétu doběla. "Příbuzenství čtvrtého stupně?" Pročítala doručený list pořád dokola. "A že spolu čtyři děti máme, to není překážka?" Komnatou létaly hromy a blesky, snad ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli synovi, který se musí stát jeho dědicem.
Hledala oporu po celé Evropě, u císařského dvora, ve Francii i u papežského stolce. Nikde nenašla zastání, jen sklopené oči a odvrácené pohledy. Papežský výnos rozvod potvrdil.
Vsadila na poslední zbývající kartu. Doufala, že choť brzy zemře, a ona se pak přihlásí o nároky pro svého nejstaršího syna.
Bohužel ji přežil o dvacet let.

„Maruško, můžeš říct, co sem zase vláčíš?“ ošklíbala se Bibi.
„To je přece koťátko, podívej, někdo mu ublížil, ale my ho uzdravíme.“
„Kočka? K Puntimu? Koza ti nestačí?“ vztekala se Darja.
„Uvědomuješ si, že žere myši?" přidala se k odpůrcům koček i Alex.
„Třeba utečou," znejistěla Maruška.
„A ještěrky a ptáky taky nenechá na pokoji. Je to plíživý zabiják,“ pokračovala s gustem Alex.
„Jasně, nebudeme podporovat vraždící monstra. A vůbec, vsadím se, že stejně chcípne. Vyhoď to!“ uzavřela debatu Bibi.
Maruška skoro brečela.
„Tak já… ho odnesu.“
Odnesla. Do senem vystlaného pelíšku ve stodole.

Časem ho chodily tajně krmit všechny.

Pjernarkrach opatrně přenesl záludnými zelenými vlnami Hynreka i Ukuka, dámská část výpravy zdárně přeletěla. Ovšem na okraji druhého příkopu se opět družiníci zachmuřili. Hluboký příkop s kyselinou neriskoval tentokrát ani kamenožrout.
"Přátelé, nejsme v koncích, ale východisko z této situace nevidím," mudroval Ukuk.
"Hmmmm," potvrdil kamenožrout.
Rytíř očima měřil dálku k druhému břehu. "Snad kdybych se rozběhl a dobře se odrazil, třeba bych přeskočil," přemýšlel.
"Tak to si rovnou vsaď na svou smrt, vznešený pane. Na takovou dálku bys musel mít křídla."
"Křídla? Huhú!" vykříkla čenromůrka. "A kdo říká, že křídla nemáme?"
A pak předložila ostatním členům družiny svůj plán.