DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

Bylo dobojováno. Stihlmann byl mrtev, Berlín zachráněn.

"Erichu..." pronikl k němu hlas. "Prober se..."
Zkusil se otevřít oči. Nešlo to, oční víčka se zdála být těžká jako z betonu. Z vyschlého hrdla se mu podařilo vypravit jen zasípání.
"Můj milý!" zaslechl opět tu ženu, vzápětí se k němu přitiskla a zaplavila ho vůní jemného parfému.
"No, to je dost. Ani se od tebe nehnula," ozval se mužský hlas.
Tentokrát úspěšně pootevřel oči. Všechno bylo bílé, jen modré proužky se magicky chvěly. Zamrkal. Proužky se slily do podoby slečny Anny a jeho mentora, kontraadmirála Richtera.
"Nechám vás o samotě, vy dva."

„Bětunko, dojdeš s dědou na trávu?! On pokosí, ty naložíš, pomůžeš táhnout,“ dává babi strategicky pokyn zároveň dědečkovi. Ten se ztěžka zdvihne. Odevzdaně jde pro kosu. Bětka zatím vyveze vozík. Kromě obručí je celý ze dřeva.

Louka krásně voní. Děda se ohání, kosa sviští, obloukem kmitá jako stěrač, tráva se poslušně skládá do řádků. Sluneční paprsky a stíny z nich tvoří magické proužky.
„Dědóó,“ škemrá Bětuš, „nauč mne kosit.“
„Kdepak!“ zhrozí se děda. „Posekáš se.“
„Prosíííím.“
„Co řeknu, to platí.“

Dědoušek opatrně uchopí léčivou rostlinu. „Tohle je jehlice trnitá, aneb babí hněv. Pozor, píchá,“ potutelně se usměje a lišácky mrkne.

„Je mi strašně zle,“ přišourá se dopředu Denisa, když k závoře dorazí motorizovaná poplachová hlídka.
„Teď ne!“ zavrčí Robert. „Co se to tam ksakru děje?“
Nebe rozsvítí světlice, ticho roztrhá ratata automatu a pohřbí řvoucí siréna.
„Útočí na nás,“ vykřikne Václav, rozbije přední sklo autobusu a dvakrát vypálí směrem k pohraničníkům. Odpovědí je krátká dávka ze samopalu.
„Ne na ně!“ vystřelí Robert do země před vozem, „Nechceme se vzájemně pozabíjet, vole!“
„Já… já to dostala,“ hlesne za nimi Denisa.
„Holka nešťastná,“ lamentuje Milan, „co se sem sereš? Hej, volante, nemáš kouzelný proužky?“
„Cože?“ vysouká šokovaný řidič.
„Myslí obinadlo,“ upřesňuje Václav.

„Hele, Přemku,“ pípne Mařenka, „na oběd musím být doma!“
„Už to bude,“ domalovává oslovený poslední proužek u magické kružnice.
„To je hnusná barva!“
„Krev z krysy, nastrouhaná svěcená křída, pár sběraček bramboračky…“
„Polívky?!“
„Tu já rád! A musel jsem to zředit…“
Uprostřed kola na Střeleckém ostrově se políbí.
„Bude to fungovat?“
„Má nás to chránit a navěky spojit!“
„Napořád? Tos mi měl říct dopředu! Stejně mám radši Vaška!“

Letadla mířící na Prahu zaznamenají nad městem nebývale silný vír vzdušných proudů.
„Nemá smysl bombardovat,“ hlásí velitel letky, „nikdy nemůžeme zasáhnout plánované cíle! Navíc hrozí stržení letadel!“
Píše se 14. února 1945.

Hluchý jak pařez, zůstal tam ležet.
Jehličí zabodané v těle a srdce, jako kdyby mělo každou chvíli puknout.
Nelu prožíval nehynoucí tryznu, ale stále se cítil příliš dotčený.

Jak může být tak krutý?

Okolnosti svou agresi vůči tomu mordýři stupňovaly.
Prapodivné útvary zmizely z čista jasna. Byla všude tma, měsíc se již odklonil.
Krčící se zoufalec si ulehl na záda a vypadal přímo mrtvolně. Díval se do tmy nad sebou.
Bylo mu jedno, že nic neslyší.

Místo oveček počítal oběti. Ty svoje.

Zakrátko z nebe pomalu plynuly magicky zářící proužky.

'Ssssssss' a přímo do očí! Řval...zase.

Karma už porcuje...

Našla jsem je náhodou.
Touha po uvolnění a vychutnání si chvilky klidu nás svedla dohromady.
Jezdila jsem pak pro ně aspoň jednou za týden. Ta chvilka radosti, to potěšení.
Staly se pravidelnou součástí mého života.
Pak jsem je ukázala svému muži. Propadl jejich kouzlu jako já.
Před časem jsme na ně navedli tchýni. Po našem líčení se také chtěla přesvědčit.
Večerní sms po našem odjezdu byla výmluvná "Brusinky jsou mňam!"
Kdo by taky odolal tomu nesmírně magicky hříšnému proužku brusinky, lesního ovoce nebo karamelu v dokonalém kornoutku se smetanovou zmrzlinou.
Tak já zase zajedu do Lídlu, doplnit zásoby té lahůdky.

„Tati, já ci pohádku, plosím.“
Co by hodný tatínek pro nemocné dítko neudělal. Přinesl nový magnetofon, nasadil pásek s pohádkami a přístroj zapnul.
Potomek chvíli hleděl na točící se kotouče a pak začal natahovat moldánky.
„Tu ne, jinou.“
Tatínek přetočil pásek o kus dál a pustil další pohádku.
„Tutu ne,“ plakalo dítě.
Tatínek přetočil pásku na začátek další pohádky.
„Tutu ne.“
„A jakou?“ zoufal si starostlivý tatínek.
„Tu kouzelnou. Jak mlká. Ta čálka.“
Tatínek konečně pochopil a s povzdechem přinesl z komory starý přístroj. Zapnul ho, nasadil pásek. Magické oko se rozsvítilo a spokojené dítě se zaposlouchalo do první pohádky.

Barvy jsou prostě magické. Láká vás vyzkoušet si jednoduchý pokus?
Podívejte se doma, jestli najdete nějaký dobrý setrvačník - kladku z Merkuru, vlčka, káču, kolečko z autíčka...
Podle toho, co máte, pokračujte. Vystřihněte si z papíru kruh přiměřených rozměrů a udělejte doprostřed otvor, aby šel kruh nasadit na setrvačník. Rozdělte kruh na dílky směřující do středu - čím víc proužků, tím líp. Vymalujte je na střídačku - červený, modrý, červený, modrý...
Setrvačník roztočte. A žasněte - místo červených a modrých proužků uvidíte fialový kruh.

Za smíchání barev může setrvačnost oka - při rychlých otáčkách nám proužky splývají. Výsledná barva je určena tím, jaké barvy použijete.

Stál před ní. Konečně. Po tolika dobrodružstvích, po tolika letech. Byl někým jiným, než když se vydal ji zachránit. Co se podepsalo na jeho duši, tak to se podepsalo na jejím věku. Z mladé dívky se stala vrásčitá stařena, sedící apaticky v křesle. Zatímco on nestárnul, tak jí roky ubíhaly v jejím prokletí, v jejím světě. Přinesl lék, ale bylo snad pozdě?

„Nedá se to vrátit. Žádná kouzla jí nenavrátí roky, o které přišla,“ pošeptala mu víla.

Sluneční paprsky se vedraly dovnitř a ozářily jí tvář. Mihotaly se, jako hravé proužky. Na chvíli se zdálo, že omládla. Byla jako dřív.

Bibi se vpotácela do kuchyně a upadla na židli.
„Co se ti stalo?" vyjekla Maruška.
"Já..."
"Děvčata! Bibi je špatně!"
Darja s Alex se přihnaly jak velká voda.
„Bibi?“
Bibi mlčky vytáhla tlustý svazek bankovek. Hodila jej na stůl.
„Odkud to máš?" užasla Alex.
„Bibi! Doufám, že jsi…" Maruška zčervenala.
"Dámy," nabyla konečně Bibi hlasu. „Víte, jak jsem vyrobila tu sadu barevných koberců? Jak jste říkaly, že neonový barvy nikdo nekoupí? Tak dneska přišel. Černej, kníratej. Mexikánec. Prý: Ó mechíkáno stýlo! Já koupíla všechno! Pro mia espoza! Ó magikala proužkala! “
Pohlédla na vykulené obličeje.
„Dámy, takhle vypadají dva tisíce dolarů!“