DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

Když jsem se narodila, byla jsem růžovočerná a měla jsem obrovská chodidla a maličká křídla, a velký ocásek a ocasní blánu, abych se mohla cudně zakrýt.
Jak jsem rostla, začala jsem nějak moc černat. Ale jako to? Vždyť máma má sice černá křídla a čenich a packy, ale jinak je rezavá!
Prý mi rezavá srst naroste až později. Zatím, jako mládě, budu tmavší.
V týdnu a půl mi narostly první chlupy. Tvořily stříbřité kouzelné proužky.
Teď už mi roste srst! Zatím jen na zádech, ale mám teprve dva týdny. Našla jsem si jeden rezavý chlup.
Až vyrostu, budu opravdu fešanda!

Překračují sutiny.
Vstříc jdou dvě mohutné postavy.
"Obživlé sochy, "Alaemma se stahuje.
Swash! Swash!
Zmrazil je Leydenforz, teplota kolem rázem spadla.
"Duralitóve," postupuje Hydraščuk, klepne do bližší, která se rozpadá.
Z místnosti pokračuje chodba, vedoucí na křižovatku.
"Spolu nebo rozdělit?" táže se Wertrankell.
"Určitě nechodit osaměle."
Alaemma trhá dva proužky z hole. Jakmile dopadnou na zem, z jednoho povstává šest démonků, z druhého mohutné cosi, ježící se ostny: "Já nikdy nechodím sama."
"Tak my půjdeme rovně, " rozhodl Leydenforz.
Jeden démonek běží za nimi, další si stoupá do chodby vlevo.
Alaemma a spol jdou vpravo.
Odněkud z dáli doléhá dusot nohou.

Umírající dům sténá a chroptí, hroutí se jak domeček z karet.
Liškomágové prorazí úzkou štěrbinou mezi plameny, v děsu prchají po nábřeží rozbouřené řeky.
Zastaví se až u ústí věčného mostu, nohy roztřesené úprkem. Sípavě nabírají dech, váhavě se otáčejí.
Vysoko k nebi tryská strašlivý gejzír černých plamenů. Proud paprsků oslepující temnoty přetíná zelený měsíc. Černější než smrt, propalují zrak.
Ambrož se pokouší promluvit, slova však ne a ne vydrat se ze staženého hrdla.
Evžen také mlčí, fascinovaně pozoruje své dílo, v očích odraz černé zkázy.
Pořezaná dlaň ještě krvácí.
Ambrož vytáhne kapesník.
Teprve potom si bratranci padnou do náruče.

Tabitha popadne dech.
Přízrak má jinou tvář, kterou zná. Tahle už nemá lidské oči. Přesto se málem nechala oklamat podruhé.
„Vidíš to, co chceš. Vidíš, koho chceš.
„Jdi do hajzlu,“ vyštěkne a pronese další zaklínadlo: „Ukaž mi tvou tvář.“
Tvář se rozpíjí, tělo mění ve vzdáleně lidský stín.
Pseudosvět kolem se rozpouští v barevné proužky chvějící se magií.
Pak se proužky stočí do spirály.

Další dimenze voní solí a místo nebe má snad všechny vody z potopy světa. Tabitě se zatočí hlava. Hladina moře je nad ní.
Po moři přeběhne vlnka a šplouchne Tabithu do čela.
Kapka vody skápne nahoru.

Afrodíté nikdy nebyla bojovnice. I teď na trojské bojiště shlížela jen s odporem.

Kdybych byla tušila, kam to povede, ani bych to jablko...

Tu se jí hrůzou zastavilo srdce. Její syn raněný! V tu chvíli jednala bez rozmyslu a vrhla se přímo k němu. Vzala ho do náruče a vzápětí pocítila strašlivou bolest, jak jí tělem projel Diomédův meč.

"Zbláznila ses!" ozval se jí u ucha hlas, jindy veselý a plný šprýmů. "Ty se máš starat o lásku a manželství. Tohle přenecháme jiným. O Aineia se neboj, přežije to."

Iris mávla rukou, a obě bohyně obklopilo sedm zářících, barevných pruhů.

První doba - nadechni se a vykroč, buď majestátní, i když jsi zebra mezi hyenami.
Druhá doba - trubka prořízne ticho sálu, pruhy světla tě našly.
Třetí doba - spusť a nauč Evropu, co je to jazz.
Čtvrtá doba - odháněj chlapy v pruhovaných oblecích.
Pátá doba - nechej je, aby propadli tvé sukýnce z trávy.
Šestá doba - třásně odhalují pruhy tvé měděné kůže, doma ti kvůli ní nikdo nepodá ruku, tady ti obě budou chtít láskou utrhat.
Sedmá doba - jásá celá Folies de Bergere.
Osmá doba - úklona, vítězství.

Vznešené dámy s opalovacími oleji. Už nejsi tmavý pruh v zebřím vzoru. Splynula jsi s davem.

Za oknem mým neděle
Tiše smutně se tmí
Nezpívají už ptáci
Za oknem mým neděle

Přešlo už šest dní
Kolik ještě jich zbývá
Hořká jsou slova
Přešlo už šest dní

Dech na skle se sráží
Magické samoty pásky
Kyslík s vodou svazují
Dech na skle se sráží

Polibek zavoněl by
Po sušenkách čerstvě
Z trouby vytažených
Polibek zavoněl by

Magické samoty pásky
Srdce k srdci přitahují
Louky lesy hory utahují
Magické samoty pásky

Samota lásku váže
Do tenat nahořklých
Pro jednoho pro oba
Samota lásku váže

Je to tajemství
Že v osamělosti
Přesto jsme dva
Je to tajemství

Jsme dva

Vedu své muže. Most je malý, zarostlý a prázdný.
V půlce mě přes nos uhodí zvláštní vůně – mráz a lišejník, ostrá a nečekaná.
Magii se jde bránit, byť jí nevládneš, chlapče můj. Poznáš ji po vůni, a když se zadíváš, uvidíš ji.

Pozorně si prohlížím porost na druhé straně. Vzduch se tetelí jak prosetý čárami, rozřezaný napříč.
„Je to past!“ vzkřiknu. „Štíty!“
Roj šípů. Karel si tiskne rameno. Odrážím je štítem, ženu zbrojnoše vpřed. Prvního nepřítele srážím, rána druhého bezpečně sklouzává. Mariannino kouzlo je jak druhá zbroj.

Ostří vonící lišejníkem přichází nečekaně, obě zbroje protíná. Pod žebry pálí jak led.