DMD č. 27. pro 27. 4. 2020. Téma: Historky z podsvětí

Dračice a čarodějka seděly naproti sobě.

„Co budeme dělat, než se něco začne dít?“ prohodila znuděně Yennefer.

„Neznáš nějakou historku? Přece už jsi na světě nějaký ten pátek, pokud se nemýlím.“ napadlo Hermínu.

„Máš pravdu,“ čarodějka si přesedla „tak co bys řekla na jednu historku z podsvětí?“

„Kdybys byla tak laskavá“ zašklebila se do úsměvu.

„Byla jednou jedna inteligentní čertice. A ta se rozhodla, že se chce jít podívat na zem. Dlouze přemýšlela jak to udělat a nakonec se naučila proměnit se v člověka…“

Yennefer přerušil Hermínin křik. Něco se dělo. Její kůže se trhala a zmenšovala se. Proměňovala se.

Hospoda u Viktora byla temným místem, kde se sházely všechny pochybné existence z celého města… Tedy většinou... Vlastně spíš výjimečně... Poslední rvačka tu byla před sedmi lety. A od té doby, co má zahrádku s pískovištěm, jsou největšími kriminálními živly děti ničící bábovičky.

Možná právě proto ji má tak rád. Přináší závan normálnosti a klidného života. Dědečci si tu vypráví o vnoučatech, maminky o dětech a více či méně hrdí pejskaři o svých zvířecích svěřencích.

Občas se tam staví, chvíli posedí, poslouchá. Někdy, když má výjimečně sdílnou náladu, i sám něco řekne.
Je to příjemný pocit - mluvit a být slyšen.

"Hej ty, proč jsi tady?" ptá se vandal.
"Mě napráskal pes, který byl na zahradě, když jsem je chtěl vykrást.
"Proč ty?"
"Já když jsem chtěl sprejovat, kousl mě pes, já zařval a chytli
mě."
"A proč jsi tu ty?"
"Chtěl jsem ukrást andulky. Ale sotva jsem otevřel klec, abych je chytl, tak mě jedna klovla a druhá začala křičet a prokecly mě. Přišel majitel, našel mě, zavolal policii a než přijela, tak mi hrozil, že mě ty andulky uklovou."
"Hele, jde dozorce, rychle na místa."
...
"Tak takhle bych nechtěl dopadnout."
"A my taky ne, píply andulky."
"Tak pojďme spát."

Plížil jsem se chodbou metra a poslouchal jsem, co si povídá několik německých dezertérů.
"V tomhle podsvětí nás nikdy nenajdou. Vylezem, až bude po válce."
"Do bitvy už mě nedostanou. Ti sověti mají strašné zbraně."
"No, vedle mě proletěla kaťuše a několik dní jsem neslyšel."
Buď rád, že vedle tebe nestartovala.
"My proti tomu máme špatné zbraně. U nás svázali šest minometů k sobě, vystřelili jsme na tank a netrefili jsme se ani jedním."
Nediv se, měli jste zohýbané zaměřovače. Něco bychom o tom s Jendou věděli.
"Ale ze všeho nejhorší je ten tankistický..."
Konec historek! Vrrr! Haf! Raus!
"...pes!!!"

„Podívejte se, Roberte,“ začne vyšetřovatel kolegiálně, „vy stále vypovídáte, že jste vůbec nezačali střílet… Řidič byl ale zabit kulí z kulobrokovnice!“
„To není možný!“ vyrazí obviněný.
„Rozmyslete si,“ nasadí ostřejší tón Kurvát, „co je a co není možné… Milan si svou verzi může vykládat leda v pekle, ale vy asi nechcete špagát, co? My máme pochopení, uvěříme, že střílel cikán, své si už odpykal! Vy se z toho vysekáte, recidivista vás navedl, že?, my taky, všichni budou spokojení! Změníme výpověď, rozumíme?“
„Že nedostanu trest smrti?“
„Je to jediná vaše šance!“

Tahal za kratší konec provazu, na kterém ho jednou oběsí.

O Umrlčím kopci se povídá lecjaká děsivá historka. Třeba o kostlivém bálu nebo o ohnivém psu.
Stará Mrázková ale hlavně ví, že tady rostou nejkrásnější hřiby. Zrovna se sklání pro jeden ukázkový, když lesní ticho prořízne uširvoucí zaječení.
Mrázková strne. Do chvíle, kdy se k jekotu přidá táhlé zavytí, následované vrčením, chrochtáním a dupáním. V tom okamžiku zapomene na houby i na revma, na které si tak ráda stěžuje. Metelí z lesa, přesvědčená, že má v patách veškeré stvůry pekelné.
Doma se sice poněkud uklidní, malým kafem s velkým rumem, ale do lesa od toho dne odmítá byť jen vkročit.

"Já už za bráchama chodit nebudu."
"Copak, drahý, byli oškliví?"
"Jsou to pořád ty samý kecy. Jeden furt mluví o tom, kolik holek sbalil a zbouchnul a přitom jeho manželka sedí kousek vedle!"
"Já vím, ty bys mě nikdy nepodvedl..."
"Tvoje máti by mi usekla koule, kdyby mě to napadlo. No a druhej brácha, ten pořád jenom ty svý koně a ten jeden chlápek, co ho nasral. Ale nejhorší je, že jsem ji vyprávěl historky tady od nás, co děláme, kdo nám sem přišel nový a tak! A oni řekli, že je to nezajímá."
"Nesmíš si to tak brát, Háde."

Stojí Hádés v podsvětí a v ruce drží lístek...
"Proč tu máme, do čerta, tolik feministek?"

Malinko orosen, na líci zbledlý,
chce slyšet historky, co je sem vedly.

"Můj chlap si furt před ledničkou hrával na Travoltu,
za poslední "Kde je máslo?" dostal ránu z koltu."

"Ten můj šlapal po vytřeném, dostal varování
a pak kafe od Maryši - dík za nezouvání."

"Já klohnila tomu svému s láskou zdravou stravu,
že odmítal jídlo pozřít, dal na špalek hlavu."

"Byl alergik na bodnutí, já na věčný kulohryz,
jednou jsem mu do trenýrek vypustila vhodný hmyz."

Hádes tiše zakleje:
"Kam to lidstvo dospěje?!"

Soudkyně: „Berete drogy?“
Svědek: „Ne, ne, kdepak, drogy neberu.“
Soudkyně: „Ale... trávu hulíte, ne?“
Svědek: „Jo, trávu jo...“
Soudkyně: „A tolulen čicháte...“
Svědek: „Jo, ten vlastně taky.“
Soudkyně: „A kokeše?“
Svědek: „Jo, to taky občas.“
Soudkyně: „Takže berete drogy?“
Svědek: „Jo, vlastně jo...“
Soudkyně: „A kde ty drogy sháníte?“
Svědek krčí rameny.
Soudkyně: „Kupujete si je?“
Svědek: „Ne, to ne.“
Soudkyně: „Vyrábíte je?“
Svědek: „Ne, v žádném případě.“
Soudkyně: „Tak je dostáváte?“
Svědek: „Ne.“
Soudkyně: „Tak odkud je máte?“
Svědek: „Já je většinou tak najdu...“
O soudkyni se pokouší mrtvice. „Kde se dají tak najít drogy?“
Svědek: „V mé kapse.“

"Kdyby sis nevymýšlel," ušklíbl se nad hrnkem čaje Erich, a přitáhl si talířek se štrúdlem.
"Jako tvůj bývalý učitel říkám, že je to uskutečnitelné."
"Kdyby někdo zkoušel ukrást cavorit ze školních lodí, doslechneme se o tom."
"Já si myslel, že jsou to jen vybájené historky z podsvětí, ale pak jsem zkusil udělat pár výpočtů. Proto jsi tady, nikoho lepšího na kontrolu neznám."
Kapitán Hartmann si povzdychl. "Tak to sem dej," natáhl se po zápisníku. Štrúdl bude muset počkat.

O hodinu později již výsledky prezentoval na velení rozvědky. Zločinec se schopností létat byla dost hrozivá, a technicky velice dobře proveditelná záležitost.