DMD č. 27. pro 27. 4. 2020. Téma: Historky z podsvětí

S dušema je sranda. Nemají sice žádnou výživovou hodnotu, jen vám to tak pšoukne mezi zuby, ale je zábavný je honit. Utíkaj jako splašený a některý vydávaj i zvuky. Ten poslední chlápek zněl jako rozbitej elektrickej otvírák. Vůbec je zajímavý, kolik duší za trest splyne s nějakým vercajkem. Když se nehejbou, vypadá to tu jako na úplně normální skládce. A jo, skoro celý Podsvětí je vlastně jedna velikánská skládka, nad kterou se klene červená obloha, a celý to vypadá mrtvě, ale to je jen zdání. Jsem tu já. Hlídám. Občas vylezu ven a proženu nějakýho bluesmana. Tradice je nutný dodržovat.

1945 Upíři: "Tak se ti skopčáci v noci sbalili a zmizeli. Aspoň už nebudou nikomu pít krev." Případ uzavřen.
1968 Rusalky: "Říkám ti, že zmizely. Prostě jsou fuč!" "To se o ně asi někdo postaral." Případ uzavřen.
1987 Vzpoura hejkalů: "Tak si to prej rozmysleli a přestěhovali se na Šumavu. Že jsou tam jen péseáci." Případ uzavřen.
1998 Démon: "Démon v Brdech, chápeš to?" "A to jen tak zmizel?" Případ uzavřen.
2008 Lich: "Prej to vyřešila jedna policajtka na vlastní pěst, ale dej na mně, na tom něco smrdí. Sama by to nedala." Případ uzavřen.
2016-2018 "Dějou se divný věci..."

Tabitha je jako přirostlá ke stromu; černá řeka divočáků mizí v křoví, a kdosi na ni odněkud hledí, ale ona nevidí jeho.
Tam venku, ve skutečném světě, je kdesi v podsvětí, několik metrů pod vyasfaltovaným chodníkem, rourami kanalizace, plynu a vody propletenými s hady elektrických kabelů.
„Přemýšlíš, kde jsem?“ zeptá se tiše hlas v její hlavě. „Jsem všude, jsem nikde, jsem ti v patách, jdu před tebou. Jsem tady dlouho. Čekám možná na tebe. Možná na někoho jiného. Možná na nikoho.“
Tichý smích.
„Přestaň mi tady vykládat tajemné historky.“ Tabitha se vztekle otočí. Nikdo. „Tak o co tady sakra jde?“

"Seržo, nebylo by užitečnější, kdybysme je obkličovali jinou cestou, než už je obkličuje kapitán?"

Výraz desátníka Nobyho Nóblhócha se dal číst jen jako ten nejupřímnější zájem, jakého byl člov... opi... hominid schopen.

"Mlčmlčmlč!"

Výraz sežanta Tračníka byl zase odrazem odvahy, která od něj byla tak daleko, že to za ten odraz vlastně ani nestálo.

"Ale seržo," pokračoval neodbytně Noby, "neprošel kapitán právě tudy ani ne před minutou?"

Tračník se trochu vzpamatoval a opřel se celou vahou o svou osvědčenou víru ve vlastní neomylnost. Víra zmučeně zasténala.

"Prošel. A právě proto mu, jak říkáme u Hlídky, jistíme záda! Základní policejní postup!"

Hilda Spellmanová byla zabita už několikrát. Vždycky to bylo velmi nepříjemné, ožívání bolestné a drápání se zpátky na povrch přímo odpudivě namáhavé. Nehledě na v principu zničené šaty zanesené podsvětní hlínou.
Její zážitky z nebytí byly různorodé, spojoval je ale fakt, že jí z aktivní paměti mizely takřka okamžitě po obživnutí. Někdy se vracely ve snech, to pak Zelda (která si jako hlava rodiny vyhrazovala právo vraždit) dostala studenou snídani.
Teď to ale bylo jiné. Její tělo zemřelo a ona se od něj odpoutala, ale její duše zůstala lapená kdesi uprostřed. Cítila dendroptikovu vůli, ta její ale byla mnohem silnější.

Vždycky to začalo, když se za posledním zákazníkem zavřely dveře. Celé osazenstvo taverny se sešlo ve výčepně, aby se nemuseli mačkat v žádné ze zadních místností.
Teresa dala Aninku spát a po celém dni si sundala zástěru. Janick a chlapi se pro jednou nebavili o práci. Paull hrával na loutnu a Maya učila Kasandra tančit.
Když měl Gerel dobrou náladu, přidal k lepšímu několik neuvěřitelných historek z kriminálního podsvětí. – Staré dobré časy, smál se vždycky.
A Sara poslouchala.
Život si bez gangu neuměla představit. Konečně měla cíl, něco, k čemu se mohla upřít.
A díky večerům v taverně měla rodinu.

Laurens nechápal, co dělá paní domu v jeho pokoji. Neupravená, s horečnatě planoucíma očima.
"Jestli jste přišla hřešit, jste na špatné adrese."
"Naopak, přišla jsem vás spasit," pronesla tajemně.
Ukázala mu dlaň, na které ležel paprsek světla. Ne, musel to být odraz měsíce na skle. Nebo?
"To je moje!"
Zachytil jen vzduch. Tajuplný předmět se roztříštil o zeď krbu a stříbřití hadi zmizeli ve škvírách mezi planoucími poleny.
"Manžel sloužil v Západní Indii, znám jejich magii a bezmoc znám taky," vysvětlila Theodosia a štíhlými prsty si zakryla jizvu na čele. "Ale nikdo nestojí za to, abyste kvůli němu prodal duši."

Slunce zapadlo, jablíčka se okousala až na jádřinec, vzplál táborák, voňavý horský vánek zvedal jiskry, ptáčci dozpívávali poslední noty.
Hraničáři opření o lokty vykukovali ze své hromady přehozů.
"Dneska budem vyprávět pohádku my tobě," pravil Elladan důležitě a zívl. "Strašidelnou historku... z dávných časů! Byl jednou jeden hrooooozný ostrov. Jmenoval se Ostrov vlkodlaků. A žili na něm samí..."
"...vlkodlaci! Haúúúú!"
"Taky tam byly temné kobky a v nich..."
"... vlkodlaci!"
"Ostrov stál na řece Sirion a přes tu řeku..."
"Skákali vlkodlaci!"
"Buď zticha, Elrohire!!! Celeamin...?" Elladanův smrtelně vážný hlas přerušilo další zívnutí. "Bojíš se...?"
Přikývla, dlaň na ústech, dusíc neovladatelný smích.

"Celé se to stalo v podsvětí. Tuze zlý pán na mě vystřelil kryptonitovou kulku a pokusil se mě pohřbít zaživa."

"Co to znamená?"

"Hm... někdo ti na obličej nasype hlínu."

"Fuuuj!"

"Souhlasím. Kde jsem to skončil... Aha, no, ale Batman mě zachránil a odvlekl mě k sobě do jeskyně."

"Jako zakletou princeznu!"

"No... tak trochu. Akorát že Batman mě nevyléčil polibkem, ale provedl složitý chirurgický zákrok a... Bruci?"

"Clarku, na to, že jsi novinář, jsi vážně mizerný vypravěč pohádek. Už zase vyprávíš ty historky z podsvětí?"

"Možná... Ano."

"Tak přestaň. Zůstaň u Popelky a neděs naše děti, ano?"

"Ano, miláčku."

Znáte ten vtip? Sedí dva smrtijedi u kořalky a jeden povídá: „Hele, víš, proč se Malfoy furt chodí koukat do zrcadla? Sleduje, jestli nezačíná šedivět.“

„A žes neslyšel vo tom, že Ten-vo-kterym-se-nemluví má PMSku?“

„Jako ten syndrom? Blbost!“

„Jo, zaslech jsem to nedávno. Hele, prej se to zhoršuje, když z jeho pokoje odchází ta vkusná baba, Bellatrix. Prej úplně zřetelně slyšíš, jak kouzlama demoluje a zase slepuje nábytek nebo sklo, strašný rány.“

„No a ten šéfovo poskok, Červíček, koupil lektvar za těžký prachy. Prej zkouší sbalit nějakou kost.“

„Hele, slyšel jsi to?“

A od toho okamžiku už je nikdo neviděl.