DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2020.

Je večer
Večer jako každý jiný
A za okny se plouží stíny
Tam v temnotě to je
Nevzdáš se bez boje
Ale víš, že se to blíží
To něco, co tvou mysl tíží
To něco, co stravuje tvou duši
Je poblíž
A tak nespíš
A ani nemůžeš spát
Na hodinách jedenáct padesát
Je blízko ten, co tvou duši na kusy trhá
A cáry tvého vědomí kolem sebe vrhá
A ty jen sedíš
A nemůžeš dělat vůbec nic
Protože nevíš
Nevíš, jak na to
Tak to jen chceš přežít
A čekáš, až přijde ráno
Zoufale doufáš
Že to snad odejde samo

První svatba byla tajná a rychlá. Druhá byla honosná a zdlouhavá. Ale obě byly s Brentem. Nepotřebovala žádný detektor citů, aby pochopila, že s tímto mužem chce strávit celý život. A přitom v první chvíli ho chtěla ignorovat, zesměšnit, prostě ho vymazat ze svého života.

Jenže s každou chvilkou, kterou s ním strávila, chápala víc a víc, jak jsou spříznění. Jeho pracovitost, smysl pro humor a hlavně tolerance a porozumění, to vše ji na něm přitahovalo.
Její první dojem se mýlil, ještě že mu dala šanci.

„Děkuji všem drakům, že jste mi ho přivedli,“ zašeptala a stírala slzy z tváře.

„Pohlídáte mi věci, oba,“ pronesl Geralt. „Zkusím zjistit, zda těch příšerných věcí není v říčce více.“

Marigold i Elzee svorně přikývli.

Geralt vytáhl baňatou lahvičku s průhledným obsahem, sáhl dovnitř a začal si mastí natírat obličej. Snažil se nevynechat ani nejmenší záhyb na své kůži. Po chvíli přešel na krk, shodil kazajku i blůzu a pokračoval na svém jizvami označkovaném těle. Na slunci se začal podivně lesknout.

„Natřeš mi záda, Marigolde, pořádně!“

Ten se rychle pustil do práce.

Geralt si povolil opasek a sundal kalhoty.

„To tam chceš jít jen takhle?“ vytřeštil oči Marigold.

„Neboj, nahý nebudu, vezmu si dýku.“

Prinz Heinrich ve žlutém kabátě se řítil prašnou cestou mezi poli. Jeho osazenstvo, soustředěná šoférka ve středních letech a tři mládežníci (dva výskající, jedna křečovitě svírající klobouk), si vyrazilo na testovací jízdu.
„Rychleji!“
„Tenhle model víc nevydrží,“ poznamenala motoristka. „Takhle kdybychom jeli Antoinettou...“
„Kdyby ji někdo nenechal v příkopu...“
„Do cesty mi vběhlo hejno husí!“ bránil se nejmladší účastník výpravy.
„Nemůžeme, prosím, zpomalit?“ zasípala Lina z prostředního sedadla.
„Jak pomalu by sis představovala?“
„Radši bych se vůbec nehýbala, děkuji.“
Nora Sternová se zasmála a letmo pohlédla na Juditu: „Tak zrychlíme.“
Karoline Sternbachová, mladá dáma, zavřela oči a začala se modlit.

„Dnes jsme si moc hezky povídali a hráli a tančili.“
„A my jsme trénovali sborový zpěv a krásně nám to ladilo.“
„A my jsme hráli na flétny celé hodiny a hrozně nás to učení bavilo.“
„My jsme snědli všechno ovoce a zeleninu a pěkně se o něj podělili.“
„My jsme se modlili a promýšleli, co dobrého bychom mohli zítra vykonat.“
„Létali jsme po obláčcích. Nikdo nebyl rychlejší ani pomalejší a tak jsme byli všichni stejně spokojení.“
Svatý Petr se nepřítomně usmíval, pokyvoval a do toho sáhodlouze zíval.
„Víte co, pojďte si radši vyprávět historky z podsvětí. Tohle se nedá poslouchat.“

Neznatelně na sebe kývli a vydali se nacvičeným manévrem ze dvou stran ke Dvoukvítkovi s Mrakoplašem.

Dvoukvítek mezitím zpoza košile vytáhl balíček ikonografií a strčil jej Mrakoplašovi před nervózně těkající oči.

"Podívej, dělám si sbírku všech tržišť a bazarů, které navštívím. Tady je třeba tržiště v Brmbrmduc, tady Velký bazar v Klači..."

Dál se nedostal, protože se mu vedle ucha ozvalo velmi distingovaným tónem "Dobrý den, dovolte mi Vám s potěšením oznámit, že máte to štěstí být dnes okraden licencovaným členem Cechu zlodějů. Odevzdejte mi prosím, samozřejmě oproti stvrzence, všechny své cennosti..."

Zvuk tisíců maličkých nožiček doprovodilo hlasité zavrzání pantů.

A to ne, řekla Machová, myši na chalupě, to není možný, udělej s tím něco, a Mach se bránil, proč já, co takhle Sluchátko, jen řekneš a PUF, myši budou pryč a hlavně humánně, a Machová na to, jenže Sluchátko jsi upracoval a teď se ani nezvedne, takže humánně nehumánně, prostě myši musí pryč, a tak řešili, jak to udělat, živochytka nefungovala a pastičky, to by byla už drasťárna, proto Machová sehnala kočku, jenže ta jen koukala a mňoukala a nechala se drbat na bříšku, ale lovit myši nechtěla, takže nakonec se Sluchátko radši smilovalo, udělalo PUF a myši zmizely.

Sobec je každý
a bude jím navždy
všechno děláme proto, abychom se cítili líp
někteří z nás však mají jistý cit,
díky kterému jsou k druhým milí
neprahnou jen po svém vytouženém cíli
jsou tak sobci ohleduplní
na jejich sobectví nic špatného není
všichni chceme být šťastní
mít vůli svou vlastní
vesmír pak září barvami
tak jako záříme my

škoda jen, že toho narcismu dost přebývá
pochopení kolem moc nebývá
dokola viz zrcadlo vypouklé
odráží lidské ego nafouklé
je to těžké, když ti nikdo nerozumí
snažit se však za to stojí
a tak než bude úplný konec
buď ohleduplný sobec

Realita se jí zhroutila pod rukama. Viděla desítkami očí, dotýkala se tolika povrchů, že splývaly v jeden, slyšela hlasy všech uvězněných v parazitické síti.
„Sabrino!“ prodralo se kakofonií. Byl to určitě Hildin hlas, jakoby složený z ozvěn. „Sabrino, soustřeď se na svou magii, jdi proti proudu. Dokážeš to!“
Napne všechny síly, řízená neviditelnou rukou tety Hildy znovu ucítí pod prsty jehličí. Smysly se vrátily do její moci.
Mýtina byla prázdná až na jediné oko ve smrku, které by mohlo vypadat vyděšeně, kdyby cítilo strach. Teď už sázelo leda na smrt.
„Chcípni, bulvo!“ zařval Ambrose a vrazil do dendroptika kuchyňský nůž.

„Metoději, to jsem rád, že jsme tě zastihli,“ přerušil rozhovor starší muž. „Tady sousedu Matějovi se líbila selata, co jsem dnes od tebe koupil, a rád by měl taky taková. Je dobrý hospodář, můžu jej doporučit.“
„Matěji, příští týden se chystám do vaší vesnice. Domluvil jsem se s jedním sousedem, že si od něj vezmu dvě kůzlata. Zastavím se i u tebe. Kolik selat budeš chtít?“
Dorotka s Vítkem udiveně hleděli na Metoděje. Hrnčíř prodává a kupuje dobytek? Zato Anna s Anežkou se na sebe chápavě podívaly. Dobře věděly, že nejde o selata, ale o zájemce o živé Boží slovo.