Popelka

„Je sklo vhodný materiál na střevíčky?“ ptala se Popelka pochybovačně.
„Přece nebudeš mít boty z materiálu jako každá druhá.“
„Nejsou ty šaty moc… no… odhalující?“ Ukázala na svůj dekolt.
„Vypadáš sexy. Princ z tebe nebude moct spustit oči.“
„Princ, nebo ty?“ Usmála se Popelka flirtovně na svou kmotřičku vílu.
Víla se rozhodla pro neverbální odpověď. Přitiskla se ke svěřenkyni a věnovala jí hluboký polibek.
Nemohla dovolit, aby chuděra Popelka otročila u zlé macechy. Měla plán. Popelka sbalí prince a jedna zapomenutá bota ji dostane z roboty.
„Před plesem máme ještě chvíli čas,“ navrhla víla.
Popelka přesně věděla jak ho využít.

Chodila za ním, když jí pukalo srdce.
Chodila za ním, když ztrácela hlavu a už nevěděla kudy kam.
Vždy jí dokonale rozuměl. Kolikrát neřekla ani slovo. Jen se opírala o jeho těžkou hlavu. Hladila ho po silném, hebkém krku. Slzy stékaly po její andělské tváři do jeho bílé hřívy, jak společně vydechovali opar té němé úzkosti.
Cítil to, co ona. Četl jí myšenky, četl její strach i radost.
Společně se potají proháněli lesem. Díky němu mohla být aspoň občas volná.
I když mrzlo, s ním jí bylo uvnitř teplo. Prozpěvovala si, jak klusali vysokým sněhem.
Byl to její nejlepší přítel.

Pro svůj plán se vybavila dokonale: model dostatečně dlouhých, rozevlátých šatů, které nenuceně courala po zemi, doplnila o vrcholně nepohodlné lodičky. Pak už bylo potřeba pouze vytvořit dokonalé vizuální lákadlo pomocí celého kufříku líčidel a dalších obličejových upravidel.

Zpočátku bylo zapotřebí zhodnotit situaci. Především vystopovat trajektorii, po které se následník trůnu pohyboval po sále, a vytipovat si nejvhodnější lokaci pro vlastní představení.

Závěrečný tah - akce! Intenzivní oční kontakt - metrové umělé řasy a výrazné barvy ve tváři zajišťují pozornost. Natrénovaná otočka... přišlápnutí vlečky... ladný pád do náruče...

Rada pro všechny, které mají plán - ve skutečnosti zas až tak rychlé reflexy nemají!!

"A hejbněte sebou! Máte toho spoustu na práci! Vlasy hodně rozcuchat a honem mi tam zapleť to listí, obličej umazat, ale pořádně, né že to zase odflákneš, pěkně mi tim popelem vystínuj lícní kosti. Holeno, přine mi ty tvoje šaty, ty s tou dírou na rukávu. A okolo hlavy mi zavažte tenhle hadr na podlahu, ale udělej tam uzel, ať to vypadá sexy. A opatrně, ať mi tam ty vlasy neskřípneš. Tak a vy honem umejt, vemte si ty moje šaty z oříšků a tamhle můžete dokončit moje vyšívání. Honem, vždyť už jsou skoro tady, odneste mne do kozího chlívku!"

Popelka, macecha a zlá sestra se vrací z nákupu a zjistí, že si doma zabouchly klíče.
V okně ve vikýři si načechrává peří bílá holubička.
Zlá sestra vykráká Popelku za vlasy, protože jí nepřipomněla, že si má klíče vzít.
Macecha si všimne bílé holubičky. Zase tahleta potvora. Skoro má podezření, že bílá holubička a Popelka spolu něco mají.
Ráda by po holubičce hodila první věc po ruce, ale zkusí to medově:
„Holubičko milá, podej klíček. Je na almárce!“
Popelka už svou nebožku matku dobře zná.
Když mrtvý může, ale nechce, musí živý.
Popelka se začne škrábat po jabloni k vikýři.

Utíká polem. Sníh už roztál, ale země ho stejně studí, protože je bos. Dívka mu uniká. Taky je bosa, ale běží mnohem rychleji.
***
Jen překrásné oči. Nic jiného z dívky nezbývá, když ji najde v komůrce. Poblíž leží zmuchlané obláčkové šaty. Ale to jsou svatební!
***
Když ji obejme, promění se v sivého koně a vyšplhá se na strom.
***
Přichází blíž, usmívá se, zvedá jí závoj. Místo tváře je tam dýka a zabodává se mu do krku. Dusí se vlastní krví.
***
Princ se vytrhne ze spánku, srdce mu buší. Odhazuje střevíček daleko od sebe.
Musí tu dívku najít, jinak se zblázní.