DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

„Ta kniha je moc dobře napsaná," chválím, „můj příběh i ty ostatní. Poutavé a přitom pravdivé, bez zjednodušujících lží. Čugara opravdu rozumí různým zmatkům, co jsme prožívali."
Jughášovo jediné oko nepozbylo všímavosti. „Ale mračíš se."
Přisvědčím. „Ukážu ti to," listuji stránkami. „Tady."
„Igrûn," čte, „je jednou z pěti známých šarkîli žijících v Mordoru."
„Ještě nedávno uváděli devět."
„Nepůsobilo několik z nich na lugbúrzských akademiích?"
„Právě," kývnu. „Jedno zemětřesení - je to děsivé pomyšlení, že bych mohla zanedlouho zbývat samotná. Tenkrát nás byla plná širá pláň..."
Vezme mě za ruku. „Narodili se další, třeba já. A teď je mír; nemusíme zaplňovat pláně."

Nádherná proužkovaná vlna. Hnědá, šedá, modrá, božská.
Necelé dva metry, tak zoufale málo!
Hmm, nevadí. Další dva metry hnědé a uděláme mi-parti. To je pro dámu konce 14. století ideál.
Podšívka lněná samozřejmě, bílou obarvit na modro.
Dlouhé hodiny bloumání s nůžkami, proužky musí navazovat!
Sešít pár hlavních švů na stroji a pak už jen metry a metry ručního šití.
Ještě poslední steh.

Dokonalost.

Knoflíky cínové, 60.
Budou sundávací.
Vyšít dírky na vložení knoflíků i na jejich zapnutí.
120. dírka vyšita.
Ruce bolí.

Ručně pletenou šňůrkou upevnit nejposlednější knoflíček.
Vyžehlit poslední záhyb sukně s vlečkou.
Obléci a zapnout.

Prostě.

Božské.

Vzešly z hlubin nové Země, dcery chaosu. Čarodějnice, zaklínačky, vědmy a kouzelnice. Múzy a fúrie. Nepoplatné žravému toku času. Věčně strhávající hvězdy z oblohy, staletí kráčející s vlky po lesích a zasvěcených hájích. Viděly zrod a pád impérií, měst, člověka. Stály v tichých ruinách civilizací, mezi těly válečníků, mudrců i nevinných. Němé svědkyně i bohyně, jimž obětovaly generace.
Neuměly zemřít, ale byly trpělivé. Dávaly lidem inspiraci, posvátnou hrůzou se blížily k poslednímu poznání, které jim vesmír upíral. Chtěly vědět, jaké to je opustit bytí, záviděly a šílely z nepoznání. Když ztratily rozum, vzala si je noc. Až na ni jedinou.

"Ten džem jsme tehdy vařili z toho nekonečna borůvek," vzpomíná Zdirad maže si džem na chleba.
"To nebylo nekonečno, tolik nemůžeš nasbírat ani teoreticky," oponuje Pankrác.
"Jak to?"
"Leckdo si myslí, že nekonečno je to nejvyšší, nejposlednější číslo, ale tak to není. Žádné nejposlednější číslo prostě neexistuje."
"A nekonečno je tedy jaké?"
"Víš, je zajímavé, že v matematice jsme operovali s nekonečnem, ale všechny učebnice se vyhýbaly jak čert kříži vysvětlení, co to vlastně je."
"Chlapi, přestaňte filozofovat o nekonečnu a mažte si oba na ten chleba jen konečné, tedy rozumné, množství marmelády!" vrací Pankráce i Zdirada do reality Jenovéfa.

Kressida [nakrucuje se před zrcadlem]
[vstupuje Jan]
Kressida [dělá, že o něm neví]: Vždycky mě zajímalo, jaké je to v posteli s králem.
Jan: Promiň, beru jenom Isabely.
Kressida: Tak na tu vídeňskou si budeš muset stoupnout do fronty, brouku.
[vstupuje Edward]
Kressida [dělá, že o něm neví]: Vždycky mě zajímalo, jaké je to v posteli s princem. Troila mi zabili... Počkat. [na Edwarda] Nejsi náhodou ten Edward, co... [gestikuluje]
Edward [zrudne]: Ne, to byl dědeček.
[někdo zvoní, Jan si nasazuje roušku a odchází do předsíně]
Jan [za scénou]: Nic vám nepodepíšu. A vypadněte, než na vás pustím Černého prince!

Třásla se mu ruka. Vůbec nemohl zamířit. Vlastně ani nevěděl, proč to pořád zkouší. Odevzdaně si povzdechl. Stejně to nikdy nedokáže.

Opatrně odložil samopal na lavici. Opřel se rukama o dřevěné zábradlí a pozoroval postavu plížící se směrem k ostnatým drátům. Ten muž neměl šanci. Nejspíš ho budou mučit. Mohl by mu to usnadnit, stačil by jediný výstřel. Znělo to tak jednoduše.

Nechat někoho projít se rovnalo sebevraždě. Nechtěl ani vědět, co by mu udělali, kdyby zjistili, že nesplnil svou povinnost. Ale tentokrát to byl poslední člověk, kterého nechal projít.

Psal se rok 1989. Pohraničník ani netušil, že má pravdu.

Na stole ležela ta nejšílenější směsice her, jakou jsem kdy viděl.
„Ježibaba zase podvádí,“ stěžoval si Santer. Rodinný večer společenských her prostě nemohl dopadnout dobře. Ne, že by to v Asociaci někoho zajímalo.
„Proč máš tak nafouklý ruce?“ zeptal se Otesánek nevinně.
„Abych tě lépe viděla,“ odsekl vlk a zastrčil si trumfy zpátky do rukávu.
„Srdcový eso! Seš vybitej!“ zařvala vítězoslavně Ježibaba a nasadila do Člověče, nezlob se novou figurku.
„Tys byl poslední!“ řval mezitím Sauron. Santer vytahoval kolty.
„Ale tys byl poslednější!“
Voldemort hrál šachy sám se sebou.

Nakonec jsem deskovky musel zakázat. Tak jsme si zahráli aspoň flašku.

Na koptskou četbu jsme se scházeli v jeho pracovně. Nečetl s námi, pracoval. Občas navrhl způsob překladu. („Klid nepotřebuji, doma běhají vnoučata …“)
V osmdesáti začal s novořečtinou, s přáteli vedli konverzaci, kolem uší mi poletovalo mnoho tajuplných slov, občas proložených slovy profánními (např. „Zeman“).
Vydržel hodinu poslouchat pána, který jej vůbec nepustil ke slovu.
Na sebehloupější otázku redaktorů dokázal dát smysluplnou odpověď, která otázku zpětně povýšila na něco rozumného, aniž by si toho tazatel všiml.
Pan profesor nikoho nepoměřoval. Neměl lidi seřazené dle důležitosti či schopností. Každý byl pro něj tím, čím je; člověkem dle Božího obrazu, v jádru dobrým.

Známe ji všichni už mnoho let. I naši otcové a dědové ji znali. Už když jsme byly malé děti, byla tady pro nás a byla nám vzorem. Pamatuje si věci, o kterých my jen čteme v historických knihách. Bojovala s námi proti nacistům, neohlížejíc se na svůj urozený původ. Svým šarmem a důstojností je nám příkladem. Stará se o své země již desítky let, miluje lidi a lid ji také miluje.

Je nejposlednější z posledních panovníků dávno ztracené doby. Na další takovou budeme čekat desítky, možná stovky let, a možná se nikdy nedočkáme.

Vše nejlepší k narozeninám, královno Alžběto II.

Když na pláži odhazoval meč, byl si cele jistý. Teď se beze zbraně náhle cítí nahý, zmocňuje se jej strach, nechtěný, nevítaný, vetřelý. Vlezle mu do mysli zasévá pochybnosti.

Že se odvážil až moc, když chce překročit práh.
Že sahá výš, než je dovoleno.
Že vstupuje tam, kam se nesmí.
Že je jen prach, pleva, bláto pod nohama.
Malý.
Sám.
Bezmocný.
Poslední z posledních.
Že nemá právo.

Proto pádluje ze všech sil, aby ten hlas přehlušil, až se najednou vyhoupne na vrchol vlny a strach se změní v pouhou bázeň.

Protože i v malém myším tělíčku může dřímat duše lva.