DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

"Málo známou skutečností je, že se Cimrman při svém výzkumu dilatace času v Řecku (všiml si, že v řeckých kavárnách plyne čas pomaleji) zúčastnil také prvních Olympijských her v Aténách. Zvolil si disciplínu nejtěžší, tedy Maratonský běh.
Během osmnáctého kilometru ho ovšem osvítil nápad k problému s línavostí kamerunských ovcí, se kterým ho seznámil jeho dobrý přítel Emil Holub. Stopl si proto projíždějící vůz se senem a vydal se na cestu do Afriky.
Maraton úspěšně dokončil na pařížské Olympiádě, ovšem vlivem poruchy na vzducholodi dorazil pozdě na start i do cíle. Nevyhrál sice, ale alespoň se stal nejposlednějším z posledních."

A lidé se smáli a tančili, vždyť už ta situace byla tak absurdní, že jim snad ani nic jiného nezbývalo, než začít se upřímně radovat a těšit z každé chvilky, kdy mohou být spolu. A jak se tak radovali, nejprve si pomalu ani nevšimli, že lidé které již dlouho neviděli se najednou vrací. Stromů začalo zase ubývat, až dokud nebyli všichni, i ten nejposlednější z posledních v království upřímně šťastní. Radost vzniklá z krize, skutečná otevřenost srdcí lidi bylo to, co je dokázalo zachránit.
A co to znamenalo pro moudrého panovníka a jeho plány? To se dozvíme třeba za rok.

Dlouhý průvod se vlekl opravdu žalostným tempem. Rychleji to ale opravdu nešlo.

Mohlo by, ale bylo tam příliš mnoho "kdyby". Kdyby bylo víc jídla. Alespoň posledních pár měsíců, když ne posledních pár let. Kdyby bylo vhodné oblečení. Kdyby byly nějaké léky. A ještě nespočet dalších kdyby.

Průvod se sestával z bytostí, které měly-li by tyto "kdyby", vypadaly by jako obyčejní lidé.

Doprovázelo je několik desítek bytostí, které jako lidi vypadaly, ale lidmi nebyly.

Ti, kteří šli poslední, vlekli své nohy ještě obtížněji než ostatní. A všem bylo jasné, že je jen otázkou krátkého času, než své nohy už nikdy neuzvednou.

Poslední nota symfonie se nese k uším publika
Poslední vánoční svíčka slabě zabliká
Poslední tóny houslí znějí do ticha
Poslední kapka rudé krve zasychá
Poslední stránka a poslední věta
Poslední hodiny tohoto světa
Poslední pohyb a poslední póza
Poslední drama a poslední próza
Poslední šance litovat hříchu
Poslední šance odpustit pýchu
Poslední šance napravit chyby
Poslední co by a poslední kdyby
Poslední budou první a první budou poslední
Poslední oběd o pauze polední
Poslední polibek
Poslední objetí
Poslední myšlenka do nebe odletí
Poslední nádech
Poslední výdech odlétá pryč na andělských křídlech
Poslední vina a poslední nevina
Poslední minuta
Poslední vteřina

Bolela ho hlava. Dotknul se jí a zasyknul. Na jeho ruce zůstala červená lepkavá krev. Píchání v zádech... pomalu mizelo.
Zvednul se a snažil se zaostřit.
Není jednoduché zabít Přeměněného... přece nemůže být jediný, u kterého výstřely minuly hlavu a páteř.
Přebíhal od jednoho k druhému, třetímu... až...
„Myšáku? Myšáku, žiješ?“
Myšák souhlasně zabublal.
„Drž se, kámo...“
Sehnat vodu. Narovnat kosti.
Než padla tma, Myšákovi už slušně dorostla spodní čelist.
„Žiješ? Seš si jistej, že žiješ? Protože tohle... co to bylo, tadyto?“
„Masakr,“ zaskřehotal Myšák. „Díky, Bledule.“
„Kdy tohle skončí?“
Brzy.
Nevěděli to, ale ležely tu úplně poslední Smrtonošovy oběti.

Ohlazený bílý kámen hozen do tmy, rozpadl se, rozdrobil se, drobty snědli supi i holoubata, všichni vypili krev.

Tři dny se svět halí pláštěm noci, egyptská tma pro duši vítězů, poražených, klopýtavé bezčasí, že se nic nezměnilo... !

Klamavý sen zášti starých bohů, kteří je zkoušeli?

Pandořina skříňka, s nadějí hnijící na dně?

Zdálo se jim, že.. . že svět by mohl být pod ochranou napořád.

Sobota zvonkem probudí srdce čekajících. Jásavé ráno! Omyté světlem v očích těch, kteří se rozhodli, že žije.

Nejposlednější z posledních, nejchudší z chudých, nejubožejší z ubohých, nejvíc trpící, nejdřív umírající, vstává a vrací se jako král.

Zatahovat na Pankrác poslední znamená rozjet se krátce po první hodině ranní z modřanské smyčky, vyrazit prázdnou, temnou tratí k poliklinice, naslouchat hukotu větru a rytmickému dunění kol, potom spoře osvětleným úsekem do Braníka, míjet zastávkové sloupky na opuštěných refýžích, podél Vltavy na Výtoň, výhybka doprava, prosvištět nuselským údolím, vzhůru k Povstání a pak už jen podjet magistrálu a jsem doma.
Depák Zbyňa mi ukazuje, ať nechám tramvaj v myčáku a jdu.
Je 1:54 a za poslední herkou se zavírají vrata.
Nad vozovnou panuje mírumilovné ticho, kolejovou harfu zalévá oranžové světlo lamp a vzduch voní mazivem a kvetoucími kaštany.

Ulicemi pochodují legionáři, břeskné trubky, prapory, nažehlené uniformy a jásající davy.

Ze stínu ten rumraj pozoruje muž s unavenýma očima. Jako kdyby to nablýskané pozlátko mělo něco společného se skutečnou válkou. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo, jako kdyby nebylo mrtvých a zmrzačených, zbyla jen sláva a hrdinské historky.

Na druhé straně ulice štíhlá žena s plavými vlasy a úsměvem, který se nezapomíná. K sukni se jí tiskne děvčátko, rozzářené oči, dolíčky ve tvářích. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo. Jako kdyby budoucnost měla být už jen zářivá.

Poslední, který si ještě chce pamatovat, tiše odchází.
Žena ho smutně sleduje.

James Potter, jako typické stádové zvíře, špatně snášel samotu. Neustále potřeboval kolem sebe mít své lidi – kamarády, rodinu, ženy. Po rozvodu zkoušel chvíli randit, ale nikdy to nebylo ono, takže se nakonec ponořil (ještě víc, pokud to vůbec bylo možné) do práce a péče o Harryho.
Na rozdíl od jiných ani nevyhledával „vztahy“ na jednu noc. Potřeboval cítit víc než jen fyzickou přitažlivost. Jak se ale jednou zamiloval, byl ztracený. Jediný okamžik porozumění a někdy i roky slepé lásky.
Kdyby existoval seznam žen, do kterých by se ideálně měl zamilovat, Narcissa Malfoyová by byla rozhodně poslední z posledních.
A kurva.

Ondra vzhlédl od opravy slohových prací a se zájmem pozoroval Dana, jak s pečlivostí i pomalostí malého dítěte vykresluje na papír slova. Nepřestávala ho fascinovat Danova posedlost: nejdřív latina, díky za ni, potom řečtina, hebrejština, jako poslední arabština.
"Hotovo. Dopsal jsem to. Můj první arabský sloh! Tímhle tempem ale taky poslední..."
"O čem to je?"
Dan se pokrčil rameny. "Pojď se učit se mnou a uvidíš."
"To víme, jak dopadá... Co znamená to první slovo?"
Daniel se zarazil.
"Já ti zakážu pracovat do noci. Napráskám tě studentům. Zabavím ti kafe... To je poslední slovo, moje pointa."
"A co teda znamená?"