DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Roach si přála, aby uměla mluvit.

Ráda by Geralta upozornila, ať přestane být idiot. Pořád si totiž nevšiml, že se mu Jaskier dvoří.

Roach měla Jaskiera ráda. Byl laskavý a sem tam jí podstrčil kostku cukru.

Právě nyní Jaskier prozpěvoval romantickou baladu.

"Tak co myslíš?" zeptal se rozechvěle, když dozpíval.

"Hmm... nic moc."

Roach by protočila oči v sloup... kdyby nebyla kůň. Geralt byl beznadějný! Zbývala jen jediná možnost!

Roach strčila do Jaskiera, když vstával. Bard vyjekl, ztratil rovnováhu a spadl...

Přímo do Geraltovy náruče.

A můj úkol je splněn, pomyslela si Roach, zatímco přihlížela tomu, co se dělo poté.

“Tatínku, tatínečku! Proč musíme Hnědku se Strakáčem dávat pryč? Já nechci aby odešli!”
Holčička se pověsila tatínkovi na nohu a zapřela paty do hlíny. Tatínek jemně vypáčil prstíky které ho držely a pozvedl dcerušku do náručí.
“Ale prosím tě, co by tady dělali? Jejich práci přece nahradí nový traktor. Nemyslíš, že si za ta léta dřiny zaslouží odpočinek? Pojedou se mnou na farmu za řekou, kde budou dovádět s dalšími koníčky.”
Nastoupil do dodávky, naposledy zamával ubrečené dcerce a vyrazil na cestu. O hodinu později vjížděl do brány nad kterou se skvěl nápis: Farma Za Řekou - masokombinát a výroba lepidla.

Slunce, nízko nad obzorem, barvilo skály rudou a hloubilo v nich propasti černého stínu, když se Koradže konečně vynořil z jeskyně. Padesátka otrhanců zvedla hlavy a tázavě na něj hleděla. V rudém světle se zubatě usmíval.
„Nemýlil jsem se,“ oznámil. „Toto je prastará skrýš nástrojů Eear.“ Vztáhl ruku k jeskyni a poodstoupil. Z temnoty s cvakáním a bzučením začala vystupovat stonožka ze zeleného kovu, vysoká jako člověk. Ozvaly se výkřiky úžasu. „Tohle vyřeší hned dva naše problémy,“ stočil pohled k mezkům.
Studeným, rychle tmavnoucím večerem se mezi skalami ozývalo řičení zvířat. Více než po měsíci se uprchlíci znovu dosyta najedli.

Pan Kondelík se v srpnovém slunku praží jako mandle a jeho nohy hořce žehrají na pražské dláždění.
„Jářku, Vejvaro,“ ucedí, „výtečný nápad, tahat tolik propriet takovouhlenc štreku!“
Vejvara mlčí. Zejména o tom, že většina zavazadel jest pana Kondelíka a dalece překračuje seznam paní Kondelíkové.
„Ovšem zase se člověk vcítí do pocitů soumara,“ Kondelík odsekává slova jako led.

*

„Bety určitě nepočítá s tím, co berem navíc,“ pyšně prohlašuje Kondelík v kupé.
Vejvarovi se cosi mihne koutkem mysli. Vyhlédne z okénka a zbledne.
„S takovou to máme spočítaný spíš my, Vejvaro,“ pronese Kondelík schlíple. Zavazadla se útěšně choulí na vzdalujícím se peróně.

"Proč se s tím, Lve, vlastně vláčíš jak soumar? Dnes, v době e-shopů."
"Nejsem žádný staromilec, ani odpůrce e-commerce, ovšem všechny ty rohlíky, košíky a spol. mne zatím neoslovily. Potraviny denní potřeby si raději vyberu fyzicky."
"Ale proneseš se," konstatuje Tadeáš.
"Víš, jaký mám z toho dobrý pocit, že jsem lepší než všichni ti okolní mastňáci, kteří si ty nákupní vozíky vyskládávají do kufrů svých aut?"
"Pravda, nejsi žádné ořezávátko!" uznává Tadeáš.
"To nejsem; jen doufám, že mi ještě nějakou dobu vydrží ten batoh, takové se dnes snad už ani nedělají; vůbec mám takový pocit, že nezadržitelně nastává soumrak soumarů."

„Mami, proč máme tak dlouhé řasy?“
„Na poušti jsou písečné bouře. Písek letí rychle vzduchem a nic není vidět. Řasy mu brání, aby nám vlétl do očí.“
„Mami, a proč máme tak velké zuby?“
„Těmi zuby můžeme rozžvýkat i nejtvrdší a nejsušší bodláčí. Na poušti nic neroste, a to, co roste, je pichlavé a suché. S těmi zuby se dokážeme uživit.“
„Mami, a proč máme tak velký hrb na zádech?“
„V tom hrbu je tuk. Na poušti je málo vody a jídla, a když žádné nenajdeme, tak se tuk rozpustí a nemáme žízeň.“
„Mami, a proč to potřebujeme v zoo?“

Dáma s klouboukem se v odpověď usměje. Má prostě skvělý tým.
Na chvilku si představí, jak by dnešek vypadal, kdyby všechno šlo jako normálně. Dojela by do obchodu, pak přejela do dalšího, potom se s těžkým nákupem táhla domů jak soumar. Tak s tím už je konec!
„Musíme vymyslet, kde začneme.“
Muž souhlasně přikývne a pak navrhne: „Neříkala jste něco o jezevčíkovi? Můžeme se poptat mezi pejskaři.“
Během chvilky se rozproudí divoká debata. Mají nejdřív zkusit Velkou skálu? Nebo snad Čimičák? A nebyla by taktičtější psí louka?
Po pěti minutách je chlapec otráveně přeruší: „Můžu si jít hrát na hřiště?“

„Představoval jsem si město jinak," řekl Pipin poté, co dožvýkal tuhý kus chleba. „Takové jídlo mají nejchudší v Kraji," vysvětlil a zakousl se do jablka.
„Jsi legrační človíček," odpověděl jeden z vojáků. „Je válka, pole byla zpuštošena, dobytek rozehnán. Všechny zásoby jsou na příděl."
„Boromir mluvil o víně, ovoci a koření z jihu."
Velitel, který dosud mlčel, řekl: „Nevím mnoho o tom, co jedí páni, ale poslední karavana dorazila před tak patnáctisty lety. Král Hyarmendacil porazil haradské a rozšířil zemi daleko na jih, jenže země se po jeho smrti rozpadla. Teď jsme rádi, že sedláci přivezou na trh úrodu tuřínů."

Někteří kolegové říkají, že doba koněspřežné dráhy jednou zažije velkolepý návrat. 15téčka se totiž rozpadají rychlostí progredující lepry, firma Škoda už nevyrábí náhradní díly a tétrojky pomalu dosluhují.
Je to vlastně docela jednoduché. V halách vozoven se ustájí tažní koně, kteří s východem slunce vyrazí, se soumrakem zamíří zpět do stáje a mezitím budou křižovat Prahu rychlostí deset kilometrů za hodinu (čemuž toho času odpovídá tragický stav kolejové sítě). Díky nízké provozní rychlosti nebudou vozy opatřeny dveřmi, lidé budou naskakovat a vyskakovat, kde se jim zlíbí (což sníží náklady na údržbu zastávek).
A školení řidičů, pardon kočích, povedou vysloužilí žokejové.

„Co se to děje?" tísní se obyvatelé stanice u okna a pozorují neobvyklý ruch.

„Proč sem vozí všechny ty koně, osly, muly a další zvířata?" ptají se jeden přes druhého.

Kakafonie hlasů bouří stanicí.
Panika začíná ovládat i největší tvrďáky, dokonce vždy klidný lord Baeliš si začíná okusovat nehty.

„Soudruhu Staline a proč sem táhnou kočáry, drožky a jiná vozidla?" vypískne strachy Kvakin.

„To je zase ta vyhláška," povzdechne si správce. „Hovoří jasně, každý kdo při přepravě či transportu věcí či lidí selhal, bude přesunut a začne jeho následná převýchova."

„Proboha a proč sem táhnou tu loď?"
„To je Titanic."