DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Vůz odjížděl a Boxer pochopil. Viděl svou tragédii v očích, které se dívaly za ním. Nebyl to pohled naděje, ale pohled, jakým se díváme na umrlce, pohled hrůzy. A najednou na chvíli jako by pronikl do podstaty své tragédie. Nebylo to v tom, že jel na smrt, ne. Všichni umíráme, všichni za něco směňujeme svůj život. Tragické bylo to, že miloval, až do smrti miloval, co nemělo být milováno, co nemilovalo, co jen požíralo. Na chvíli spatřil stín smrti visící nad farmou zvířat a rád by zmařil všechnu práci, kterou vložil do tohoto temného znamení, ale bylo příliš pozdě. Ach.

Občas má pocit, jako by už do tohoto světa nepatřila. Laskavě se usmívá, když zaníceně mluvíme o novém seriálu nebo nějaké technické vymoženosti. Někdy nerozumí, ale má radost s námi.
I když už jí tělo neslouží tak jako dřív, okopává záhony, chystá dřevo na topení a tahá koš s vypraným prádlem přes tři patra schodů. Je zvyklá tvrdě pracovat. Její život nebyl snadný. A teď? Na sklonku života ji opouštějí její nejbližší.
Doba se změnila a lidé jako ona jsou připomínkou minulých časů. Jsme hodně jiné. Ale přesto doufám, že z každého mého objetí chápe, jak moc ji mám ráda.

Bill se opřel o ohradu a pohlédl do zapadajícího slunce, tak jako každý večer posledních čtyřicet let. Oblak prachu, zvířený projíždějícím autem, tu nádheru ale zkalil. Bill se zamračil. Ty stroje se tu začaly objevovat terpve před pár lety, ale bylo jisté, že budoucnost patří jim, ne Billovým mezkům.
Muly a mezci do nového světa zkrátka nezapadali, byli historie, tak jako Bill. Potáhl z cigarety a obrátil se čelem k ohradě. Stoicky se v ní popásalo několik zvířat.
"Už je to tak, jsme dinosauři," prohlásil.
Brzo budou muset odejít do hor. Tam dosud nevedou silnice a soumaři jsou stále potřeba.

Ostří motyky se zabodlo do hroudy a rozbilo ji na prsť. Další krok.
Motyka se znovu zaryla do hlíny. Další monotónní refrén.
Půda byla narudlá. Od krvavého potu, který jí, stejně jako její dávno mrtvé matce, stékal po zádech.
Další krok, další verš. Od úsvitu do soumraku.
Půda byla narudlá. Od umírajícího slunce.
Narovnala záda. Chtěla vidět nebe. Jednou za den pohlédnout Bohu do očí.
Nebe zářilo jako plátky růží v ranní rose. Boží milostí. Nadějí.
S údivem se rozhlédla. Zpěv utichl. Neviděla červánky, jen odraz plamenů.
Muž na konci řady zvedl naposledy motyku. A zarazil ji do hlavy dozorčího.

Soumrak soumarů souzvuk tají
Soumrak soumarů a jsme v háji
Jako za soumraku soumaři
Jako za soumraku u Samaří

Samařanka setkala se s Ježíšem
Stanula němá v úžasu svém velikém
Ježíš v gestu odpuštění přijal
Ženu již s láskou kdo by objal

I my jsme dnes u Samaří
Já a Ty jsme u Samaří
Kdo z nás stojí u studny
Kdo stojí tu nevinný

Jsme jako dva soumaři
Když život se nám maří
Život jako přetížený
Automobil nákladní

Soumrak soumarů souzvuk
Pády kapek smutný zvuk
Do vody skáčou tu žáby
Neznají vzlety naše pády

Soumrak soumarů
Souzvuk
Pro nás
Odpověď

Co se natrmácel mil po kopcích ledové Skandinávie. A do kolika bitev táhl s odhodláním, že už to je ta poslední, a bude mu dopřána volnost. Kolik plaveb na drsných mořích prožil a přitom toužil po lukách, nad kterými se stahuje chladný Ódinův mrak.

Ba ne, příliš mnoho snění na koňskou hlavu.

Prošlé bitvy a tohle všechno, zavedly ho až do střední Evropy.
Copak kůň ví,co je nějaká Evropa?

Však to pozná.

Teď se tu tiskne mezi dalšími.
Pohledy prozrazují, že jej čeká dlouhá cesta.
Za soumraku soumarů a jedna zlatá stezka.

Fjord už není vikingův, nýbrž kůň soumarův.

Slunce klesalo a odráželo se v zálivu. Posunul jsem si helmu a zahleděl se k západu, kde úzkou cestou z Emyn Beraid sestupovala karavana mezků, kteří sem naváželi bílé kamenné kvádry.
"Nevím, jak tobě, ale mně je zima," řekl.
Poslední zvíře klopýtlo a sedřelo si nohu až na kost.
"Myslíš, že to zvládne?"
"Možná. A kdyby ne, bude holt zase guláš."
"Vsadím se, že napíšou, jak tyto mocné věže vystavěl Velekrál Gil-galad pro přítele Elendila, ale co tu jedly hlídky, to nikde nezmíní."
"Nestěžuj si. Pořád lepší než tuhle ta kaše se slanečkem."
Zadoufal jsem, že to ten mezek nedá.

Vzbudil jsem se. Ve své posteli, zdá se. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nic zvláštního. Možná to byl jen špatný sen?

No nebylo by to nic nového. Nočními můrami trpím už dlouho.

Udělal jsem si ranní hygienu. Nic zvláštního, až na jednu velkou fialovou modřinu rozpitou přes obě moje zápěstí. Možná jsem spadl? Takové modřiny se mi občas objevují.
Natáhl jsem dlouhý rukáv a vyrazil do školy.

První hodina byla dějepis. Učili jsme se o nějakém kmeni soumarů, kteří vylézali jen za soumraku, nebo co… Bylo to strašně nezajímavý.

Když najednou se mi v hlavě ozval známý hlas „Ahoj, Christiáne…“

Na výstavný statek se snesl klidný večer. Klekání doznělo, na obloze se objevila Večernice...
„Osle! Mezku! Ty... ty... ty matlo!!!“
Petronel vyletěl ze statku. Uriáše minul tak rychle, že nepostřehl jeho zlomyslný úsměv.
Pekelník se pohodlně opíral o zeď.
„Hi hi hi.“
„A co ty?“
Čert se přestal smát a pomalu se otočil. Selka, ač velmi milá a hodná, se nyní tvářila tak, že by vycouval nejen archanděl Michael, ale i On sám.
„Táhni, ty pometlo! Zmetku pekelný!“
Uriáš dohnal Petronela mezi poli. Oba se ztratili mezi vysokými žitnými klasy, obtíženi nejen nadávkami, ale v případě Petronela i nesplněným úkolem.

V šedých očích se leskly slzy. V hnědých, koňských, starost.
"Kam jedeš?"
Elrohir k chůvě ani nevzhlédl a dotáhl Hnědoočce sedlo. "Neměl mi to říkat," vzlykl vzdorně. "Co čte. Mě to nezajímalo."

Celeamin usedla vedle Elladana, který si drze zabral její lavičku.
"Jmenuje se to Válečný kůň," řekl bez vyzvání. "Kůň ve válce Posledního Spojenectví zažívá drsný věci! Vážně zásobovací koně tolik umírali?"

Ohně. Pod věčným soumrakem popelavých oblaků zářily jako majáky. Oslepovaly.
Kavalérie si včas nevšimla pozvednutých kopí.
Chaos bitvy vehnal strachem šílící zvířata přímo k nim.
K ohňům. Zásobovací koně nakrmili obě strany.

Elladanovi by prospělo někdy mlčet.