DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Výlet na kole, naučená trasa, pokaždé stejné zastávky. Čas na doping! Krabička Lentilek, uhádneš barvu? Červená, červená, zelená. Házíme žabky do rybníka, prolezáme starý bunkr. Ferda v trávě, vodítko zamotané mezi nohama. U brodu olympijská disciplína, hod koštětem na tři metry. Zastávka v hospodě, pivo pro něj, palačinka pro mě. Uloupit sáček cukru, po cestě zpět nasypat mravenečkům. Děda mizí v dálce, z kopce mu to jede rychleji. Přidej, vždyť ty ani nic nevezeš! volá, těžší o přepravku a psa. Znovu doping. Fialová, oranžová, žlutá. Netrefila, netrefila! Slunce zapadá, zmoženi šlapeme domů, zítra už jen na hřiště. A teď spát!

Jestli někoho můžeme v dnešní moderní době nazývat soumary, tak majitele koček. Zvlášť ty, kteří jich mají povícero. O tom bychom mohli vyprávět.
To máte:
Konzervičky. Samozřejmě nebudem krkouni, bereme větší balení a dvě, však jsou ve slevě.
Kapsičky. Vidíš? Mají tyhle, ty jim chutnaly! Tři balení! Ta velká, samozřejmě.
Písek! Došel nám písek! Co na tom, že už je otevřeno na zahradu, ty potvory si to stejně nosí domů! Tak tenhle. Dvakrát!
Ještě toto… a toto…
Pak u dveří zazvoní dopravní služba, u auta tři obří krabice a tady to máte, na shledanou.
Soumrak soumarů? Ten hned tak nenastane…

Karel se zamyšleně podíval na hromadu tašek nacpaných nákupem.
„Můžeš mě pustit do vašich stájí? Projel bych se na koni. Doufám, že nemáte jen soumary.“
„Nemám koně,“ zavrčela jsem a zápolila s koláčem, který jsem zkoušela nacpat do přeplněné skříňky.
„To ses zapřáhla sama, vzácná dámo?“ vyděsil se.
Uvědomila jsem si, že s automobily se Karel ještě neseznámil. To bylo potřeba napravit.
„Auta už dávno nahradila soumary,“ oznámila jsem mu a vzala ho na výlet.
První kilometry seděl strnule. A to jsem jela pomaloučku. Pak se mu to zalíbilo a začal zjišťovat, zda se v jeho říši nachází zásoby ropy.

Doktor spokojeně pokýval hlavou, když se – po množství slepých uliček s roztodivnými módními kreacemi – objevili všichni oblečení podle vlastního vkusu.

„Tady jsou vaše kajuty,“ ukázal na řadu dveří.
„Super. Zabíráme tu první, kotě!“ hnal se Bodie dovnitř.
„Fajn. Spíš nahoře nebo dole?“ zeptala se Hermiona věcně, ukazujíc na palandu.
„Možná by pro vás byla vhodnější tahle. My manželskou postel tolik neoceníme,“ uculoval se B.J.
„Ani sadu hřebenů,“ doplnil Hawkey.

„Jak se ti podařilo tak rychle všechno zařídit?“ zajímala se Lisa, když se ubytovali.
„Já nic… To TARDIS, holka šikovná. Přenášela, zařizovala. Bavila se.“
„Kam se hrabou soumaři,“ zhodnotil Cowley.

"Můžeme si vzít speciální vybavení, tak toho využijeme." rozhodl se Gustlík.
"Tomáši, kde jsi?"
Támhle, je cítit zpod hory batohů.
"Počkejte chvíli, jsem těma krámama ověšenej tak, že jsem skoro neprůstřelnej!" oddechoval Tomáš.
"Tak budeš neprůstřelnej úplně, bezpečnost především! Co bychom ještě... pořádný světlomet na hledání v soumraku!"
"To si k němu nafasuj i soumara. Mně tak neříkejte, u nás na to používali osly a voly, to bych si mohl vzít osobně!!!"
"Nech ho, víc toho neunese." přimluvil se Jenda.
"Tak půjde dvakrát! Však mu nohy neupadnou."
Rup! Buch!
"Nohy ne, ale batohy jo. Gřeši, kde seš s tím tankem?!"

Hagrid se ztěžka opřel rukama o zem, a pokusil se vstát. Pod jednou dlaní ucítil křupnutí. Zvedl ji. V šoku zíral na něco jako rozbité vajíčko.
„Ale né! Co sem to proved?! Dyť ty seš možná ouplně poslední! Já tě chtěl zachránit! A taky šecky ty mudly kolem…“
Před očima, najednou plnýma slz, viděl stránku z Obludného obludária:
Nejmenší a nejvzácnější z třaskavých skvorejšů, zvaný soumar, má tvrdé rovné krovky. Snáší na nich do svého doupěte potravu. Unese až trojnásobek své vlastní váhy.
Kouzelníkům není vůbec nebezpečný. Při doteku mudly však extrémně silně exploduje. Zničí vše v okruhu jedné míle.

Slunce vypadalo jako obrovský pomeranč těsně nad obzorem.

Západ slunce je tady vždy krásný, pomyslel jsem si a zabočil jsem.

„Důstojníku Philby.“

„Pane.“

„Jak to pokračuje? Něco nového?“

„Už to máme jen pět mílí do Kisumu, pane.“

Díval jsem se, jak kuliové končí směnu a začínají čile balit.

„Přišli jsme o další tři, pane. Na jednoho se sesypaly koleje a zbylí podlehli spavé nemoci.“

Hemžení stovek rukou a nohou, ohnutých bolavých zad, zpocené sežehnuté kůže, plné unavených pokřiků bylo stejné den co den.

„Vždyť už jsme skoro tam. Mimochodem, z Mombasy vám došel dopis od Margie. Brzy ji uvidíte, Philby.“

"Pepíku, salátek!" poručila si Coco.
"Honzíku, řeřichu na koupel," poručil si Ferdík.
Kolem prošla maminka a povídala: "Andulčata udělala z
velkých andulek teda soumary... Dones salátek, řeřichu na koupel..."
"Kiki, jablíčko," řekl Monclík.
"Jsme snad soumaři, že jim musíme nosit věci a sloužit?" zamyslela se Pepinka.
"Pepinko, okurek!" nakázala Izzy.
Karlíkovi, jednomu z andulčat, se to nelíbilo a letěl si stěžovat mamince do
kuchyně.
Maminka přišla na zahradu k voliéře a rázným hlasem řekla: "Dost! Už je soumrak
soumarů, andulčata. A máte to! Jsem zvědavá, jestli to ještě zopakujete."
Andulčata se velkým andulkám omluvila a už se to nikdy neopakovalo.

Anežka se shýbne pro další snopek a sváže ho povříslem. Srpnové slunce rudě žhne, vzduch je nehybný jako tůň.

Olízne si sůl z rozpraskaných rtů a spolkne představu vody ze studánky. Bratr by nepovolil, žene je dál jako soumary.

Inu, teď to vydrží a po žních... Po žních se provdá na velkostatek.

Udělala štěstí, oznámil jí bratr a nedokázal při tom skrýt trn žárlivosti.
Udělala štěstí,  radovala se švagrová přejícně a tiskla jí dlaň, jako by Anežka už to štěstí držela v hrsti a stačilo je nepustit.

Srpnové slunce žhne, do kůže se zadírá obilný prach a do srdce pochyby.

"Ready?"
Maddie nodded slightly.
Vishal took her by the hand, door creaked and the blindfolded empath was lead through. She wrinkled her nose almost at once. Her hand made contact with something leathery.
Her shield cracked and she gasped.
"Hey, friend," she shushed automatically, fighting for control. "You're safe now. Whatever happened... we'll fix it."
The emotions were... different. Powerful and unchecked. Raw.
Which didn't make them any less unpleasant. Or overwhelming.
A hand removed her blindfold.
"No creature should be experiencing this," she said, shuddering.
Vishal shrugged.
"If we had money to buy out every working elephant in India..."