DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Anna, stále ještě rozčilená, vešla do vrat. Strnula. Co je zas tohle?
Vrazila do kuchyně. „Co tady dělá Ferda? Pěnkavovi už jsou dávno pryč!“
Vašek pokrčil rameny.
„Ten novej ho chtěl dát na jatka. Přišel se zeptat, kde jsou nejbližší. Tak jsem mu řekl, že to zařídím.“
„Ty povedeš Ferdu na jatka? Chudák kůň. Celej život soumaří v lese a teď má jít do salámu? Na to zapomeň!“
„Mami,“ usmál se Vašek, „za koho mě máš? Zůstane u nás. Maruška už mu zapletla hřívu a děti se těší, že na něm budou jezdit.“
Soumrak života prožil Ferda jako v ráji.

Na chalupě jsme dělali dřevo, bylo teplo a tekl z nás pot, ale bylo potřeba to udělat. A navíc, zítra byla neděle, tak jsme se snažili stihnout vše do večera.
Tu vyšla babička s podnosem s jablky a studenou limonádou.

,,Dřete se tu jako soumaři, pomůžu vám!"

Ve výrazu mého bratra se objevil nadšený výraz, ale když si všiml, jak káravě se na něj tatínek podíval, raději sklopil zrak a usrkl ze skleničky.

No jen si to představte, kdyby bylo po jeho, babička by udělala všechnu práci za nás. Taková neslušnost!

Tak jsme se dál pustili do práce a zpívali.

Hermes pověsil zlaté střevíce na hřebík, protože nemohl překročit hranice okresu. Chránit cesty, po kterých nikdo nechodil a obchody, které nikdo neprovozuje, ho poněkud nebavilo.
Pythie byla celá říčná, protože věštit v situaci, kdy se každým týdnem zjeví nová opatření, to aby byla jedna snad jasnozřivá.
Afrodita si lámala hlavu, jak to sakra zařídit, když se nesmí stýkat lidé z více domácností.
Sysifos se dával do řeči s každým pocestným, protože mu svitla naděje, že se dostane do karantény a nebude se muset valit do práce.
Dionýsos, zdrcen zákazem konzumace alkoholu na veřejnosti, protestně abstinoval.
Soumrak bohů měl letopočet 2021.

"Zvířata!
Už si nikdy nenecháme sedřít naše ztrápené, zkrvavené hřbety bičem člověka. Nyní totiž nejsme soumaři, ale soudruzi. Naše záda se nebudou prohýbat pod cizím majetkem, ale budou hrdě nosit náklad, který patří nám, společně. Kopýtka už nebudou zoufale klouzat bahnem, nohy se nebudou podlamovat, naše v olovo ztuhlé svaly budou pracovat, sice tvrdě, ale jen pro dobro naše a našich mláďat …“
„Ten má co mluvit,“ podotkla kočka. „Pokud vím, byl krmným vepřem, celý život proválel u korýtka.“ Konec její námitky však už nikdo neslyšel. Přehlušilo jej písklavé chrochtání, ke kterému se připojila ohromná vlna chrochtavého nadšení a aplausu kopýtek.

Od vraha s černou duší přes ztraceného umělce až po vznešeného chudáka, kterému nový život stoupnul do hlavy. Od duté krajkované matrony přes ustrašenou novomanželku až po drobnou slečnu, která cestou sem tam prohodila jemné slovo na adresu oslíka i jeho průvodce, aniž by jí mohli rozumět či odpovědět. Všichni už čekají pod střechou na strohou klášterní večeři.
Zasněženého hřebene se dotýkají poslední paprsky dne.
V závětří, hřbety vysušené a vyčesané, kopýtka ošetřená, šediví pracanti dostali své kupičky květnatého sena. Lidská slova, příběhy, povahy. To je jim všechno tak trochu jedno. A trochu není. Váhu člověka na kila měřit neumějí.

Říct, že byl zmatený, je slabé slovo.
Žili si spokojeně, přes týden praxe, o víkendech výlety, divadla, večeře s přáteli. Jen občas měli pocit prázdnoty. Zvlášť Jane trápil, neustále se jí vracel sen o děvčátku s kučeravými vlasy.
Až jednou narazili na mladou ženu. Místo pozdravu spustila:
„Soumrak soumarů;
sombréro somráků;
smrákání smrků.“

Zaplavila je vlna vzpomínek. Podobné hříčky si hráli s Hermionou. Hermiona! Jejich dcera.
Nevěřícně naslouchal, když jim vykládala o válce mezi kouzelníky, o nebezpečí, jež jim hrozilo, a o tom jak jim vymazala paměť.
Chápal, proč to udělala, ale že rozhodla o nich bez nich, ho hněvalo.

„Nic neříkej, Marigolde,“ zarazil barda, který se rozzářil při spatření zaklínače vedoucího mulu.

„Ale vždyť je taková hezoučká! Vlastně vím o šikovném jméně, které by se pro ni hodilo!“

„Varuju tě,“ procedil mezi zuby. „A moc k ní nepřilni, máme ji jen jako návnadu.“

Uvázali tedy nebohé zvíře u stromu a netrvalo dlouho a přiletěla wyverna. Než ale mohl Geralt vytasit meč, mula otevřela tlamičku a bestii spolkla. V celku.

I zaklínač se může mýlit a soumar nakonec soumarem vůbec nebyl. Co to bylo ve skutečnosti za příšeru, to ovšem zaklínač s bardem, vzhledem k jejímu apetitu, nijak netoužili zjišťovat.

Zavřel za sebou dveře a zasalutoval.
"Ty vagony dorazily prázdné, kapitáne," zahlásil a v očekávání výbuchu se celý zaťal.
Kapitán se ale ani nepohnul. Pak jeho prsty vyčuhujících ze zkrácených rukavic začaly rytmicky klepat do desky stolu.
"Telefon."
Pobočník mu mlčky a opatrně podal zrekvírovaný aparát.
Klepání do desky bylo blesk. Hrom udeřil zasáhl mosazné mluvítko.
Jak byl hovor přepojován, střídaly se nadávky, výhružky a prosby.
Sluchátko zazvonilo ve vidlici.
"Nemáme jídlo. Nemáme píci. Cesty jsou neprůchozí. Máme střelivo. Dnes dostanete příděl kořalky."
Ztuhle odešel.

A bylo jaro.

Do tváře ho udeřilo bahno od řvoucího a v bahni utopeného náklaďáku.

Milý Tasemníku,

lidé jsou divná stvoření. Že se má Tvůj pacient objektivně stále líp? To nehraje roli. Důležité je, jak se cítí. Jeho pocit, že se dře jako soumar, určitě podporuj. Důležité teď je umně ho vést k tomu, aby hledal, kdo je vinen tím, že se má (údajně) tak zle. Může to být žena, vláda, lidé na dávkách. Nejuspokojivější bude, dokážeš-li ho přesvědčit, že za to může samotný život. Život, který je jen pachtěním soumarů. Život, kterého se dá zbavit snáze než vlády nebo nepracujících. Takto ho můžeš dovést k tomu nejvýhodnějšímu konci (pro nás, samozřejmě).

Líbá
Tvůj Zmarchrob

No řeknu vám, mám já tohle za potřebí? Tahat se někde po horách a po polích, trčet v dešti, pořád na cestách. Ani žádná jablka za to nedostanu!
Mohli jsme hezky zůstat tam v teple, kde byly ty horké prameny a kde mně ty lidé v bílých róbách krmili nejčerstvější travičkou. Kde jsem byl jediný a nejhezčí oslík! Ale nééé. Pán musí pryč, protože... ani nevím proč, lidi jsou prostě divný.
Takže už mu na to kašlu, žádné soumaření nebude! Hezky ho dotáhnu zpátky, on zahraje na flétnu a bude klid! A já si užiju oslí důchod, s nejsladšími jablky!