DMD č. 5. pro 5. 4. 2021. Téma: Jako vejce vejci

Nejspíš mě vážně slyšel, domyslelo jsem ti to podle jeho vražedného pohledu, kterým mě už delší chvíli propaloval. Doufalo jsem, že mi nechce ublížit, na celém světě totiž určitě není nikdo mi tak podobný, aby mě mohl nahradit.
A ošidit naši planetu o něco tak úžasného jako jsem já... to přeci nejde. Rozplakalo jsem se a snažilo se v něm vzbudit dojem, že jsem moc roztomilé na to, aby jsem ty urážky na jeho adresu mohlo myslet vážně... Nepodařilo se. Medovník se celý načepýřil až získal velikost dospělého krocana, vyrazil ze sebe ohlušující bojový křik a zatlačil mě do kouta...

Přišel čas namalovat velikonoční vajíčka, upéct mazanec, nádivku…
Karel se zájmem přihlížel: „Zajímavé, některé zvyky zachovaly svou podobu celá staletí.“
Přešel k oknu a začal se rozhlížet. Jeho zkoumavý pohled na sotva se klubající lístečky naší vrby se mi vůbec nelíbil.
„Zvyk omlazování se taky zachoval? Ten jsem v Čechách zavedl já.“
Zkusila jsem to zapřít, ale nevyšlo to. (Opravdu jsem ho neměla učit, jak se hledá na internetu.)
Pak jsem použila tvrdá data a ukázky kosmetických zázraků.
„Dneska se omlazujeme jinak!“
Vypadal tak zklamaně, že jsem mu nakonec pár švihnutí vrbovým proutkem povolila. Třeba to zafunguje líp než facelifting.

Mám hlad a jsem na Letné. Doufám, že druhá skutečnost vyřeší tu první, a beru za kliku nejbližšího krmelce.
Uvnitř najdu brýlatou slečnu s mastným drdůlkem. Umělecké tetování jí stoupá od prstů po rukáv trička s geometrickou liškou.
“Dobrej, něco s sebou.”
Slečna začne předčítat nabídku.
Kiš s příběhem.
Vegan vafle s vegan slaninou.
Crépe.
Creepy.
Zamumlám pozdrav a vypadnu. Hned vedle jsou další dveře, další krmelec.
Zkouším to.
Uvnitř najdu brýlatou slečnu s mastným drdůlkem. Umělecké tetování jí stoupá od prstů po rukáv trička.
“Máme kiš s příběhem," hlásí. "A vegan vafle!”

Pochopil jsem. Letná je časoprostorová multiplikační smyčka.

Ahoj můj milý
Vejce jsou snědená
A dny jeden jako druhý
K uzoufání stejně bolavé

Den za dnem stále stejně plynou
V jakémsi bezčasí odcházejí
Stále stejně vykreslené
Opakují se prostě tak

Jako vejce bez naděje plynou
A mne napadá zda to vejce
Může vůbec mít naději
Nevíš to můj milý

Naděje můj milý
Včera zítra a dnes
Možná se někde skrývá
Pro lásku která je ukrytá

Naděje pro lásku
Když dny jako vejce
Jsou si zkrátka podobné
Nepřináší lidem proměnění

Lásku můj milý
Tahle doba zabíjí
Budem jako vejce vejci
Podobnost v odlidštěném světě

Podobnost v digitálním objetí

Amen

„Madame, děkuji za příjemné přivítání,“ pronesl s lehkým úsměvem. „Musím říct, že vy a vaše slečna dcera jste si podobné jako vejce vejci.“
„Posaďte se,“ přerušila ho paní Sternbachová příkřeji, než očekával.
Zaujal místo.
Jeho oponentka si ho změřila jediným pronikavým pohledem. „Pane Rochi, vybrala jsem si vás na toto místo na základě vynikajících referencí. Vítám vás tu. Ale jednu věc si vyjasněme – Karolina je ještě dítě.“
Nadechl se k odpovědi, ale nebylo mu přáno.
„Mluvila jsem s vaším strýcem. Nevím, co jste provedl v Paříži, ale doporučuji vám, abyste se tady snažil sám sobě podobat co nejméně. Rozumíme si?“

„Měl by sis zajít ke cvokaři,“ nenechal se zviklat přítel, „možná ti po autonehodě zašili rány, ale zapomněli na hlavu.“
„Nech to bejt, máš pravdu,“ jestlipak je on on? Kdo všechno zasvěcen do spiknutí?

Porozumění najdu v náručí Helenky.
„To je dost běžné, že ti za pobytu v nemocnici vymění rodinu. K nerozeznání podobní, ale přece jiní, že?“
„Přesně tak! Co s tím?“
„Musíš je zabít! A najít svou původní manželku a děti.“

Zabít?! Ale mám jistotu, Helenko?
A jsi ty ty?

Potkám se u výtahu.
„Kam to bude?“
„Do trojky.“
„Trojky? Co tam?“
„Tam bydlím.“
„Tak to jsme dva.“

Hlasy mu plnily hlavu.
Jehla se neomylně zabodla. Vyprázdnil obsah stříkačky do krve.
Tiskl svou dlaň na její ústa. Pečlivě bodal. Měl jen půl minuty.
Tělo mu v rukou ochablo. Položil ho na postel.
Šmik, šmik. Z krásných vlasů zbyl zubatý smutek. Obličej dívky se změnil. Poznal ho. Hlasy vystřídalo tepání v hlavě. Začal jako pomatený dívce do úst cpát ostříhané chomáče.
Dusila se. Pozoroval její utrpení. Trnul, aby thiopental nepřestal účinkovat.
Ztichla. Zkontroloval tep. Chvilku slyšel jen vlastní dech.
Pak se vrátily. Nadávky, posměšky, křik, kopání, facky...
Netušil, jak se dostal domů.
Až je všechny odstraní...
Bude zase ticho.

Být připraven za úsvitu znamenalo vstávat ještě za tmy. Rozčesat a zaplést vlasy, ošetřit řemení zbroje, vyčistit boty, přeleštit plech.
Účesy, výzbroj, výstroj. Všechno stejné. Všechno dokonale nahraditelné.
Ale pod tím vším tváře, z nichž každá měla svůj příběh.

S prvními paprsky jsme spatřili jezdce. Byl to Dúnadan.
"Hledám velitele Lúvaela," křikl.
"To jsou lučištníci, pane. O tři řady dál."
Voják odcválal mezi stany.
"Zatracení elfové," zaslechli jsme ještě. "Všichni vypadají stejně."

"To byl Isildurův herold?" zeptal se.
"Spíš Anárionův," uvažoval jsem. "S těmi vousy mi všichni připadají stejní."
Rozesmáli jsme se ve stejnou chvíli. A doufali, že nás neslyšel.

Zírám na monitor. V duchu proklínám ústav anatomie a jeho online pitvy.
Doktorka ve videu ukazuje ductus deferens.
„Tuto brkovitě tuhou strukturu poznáte pohmatem.”
Super, to teď fakt využiju.
Přepínám na prezentaci o hlavě. První obrázek vypadá jako talíř špaget, ke kterému někdo náhodně připsal číslíčka.
„Cévy od nervů poznáte snadno, mají lumen.” Jojo, to si na online testu taky určitě vyhmatám. Na fotce z pitevny mi to připadá všechno stejné.
Zaúpím.
Spolubydlící se starostlivě usmívá: „Tak co, jak to jde?”
„Když se koukám, kolik máme na hlavě struktur, které se musíme naučit, mám chuť si tu hlavu radši uříznout.”

Všichni tušili, že toho poutníka nejspíš zabil on, bohatý kupec. Našlo se hodně svědků, kteří viděli, jak poutník vešel k němu do krámu. A pak ho našli ležet v zapadlé uličce mrtvého, s krvavou ranou na hrudi. Ovšem kupci nikdo nic nedokázal.

Několik lidí zahlédlo, jak další den večer ke kupcovu domu přijel jezdec na černém koni a vešel dovnitř. Údajně byl k nerozeznání podobný onomu mrtvému poutníkovi.

Černý kůň ujížděl temnou nocí. Prý na něm seděly dvě postavy.
Na druhý den ráno našli kupce ležet mrtvého pod strání za městem.
Od té doby se tomu místu říká Čertův sráz.