Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
V noci se neznámé fregatě podařilo Skřivánka setřást. Za rozbřesku je přivítala jen nekonečná zčeřená hladina oceánu. Ani plachta na horizontu. Ani kýlová brázda nerušila neposedné šošolky vln. Ocelová šeď neklidné hladiny odrážela zklamání. Vyhlídka na boj i vzrušení z lovu se rozplynulo v denní rutině. Skřípění pískovce po dřevěných fošnách. Vrčení bocmana. Ráno stejné jako ta před ním. Stejné jako ta která přijdou po něm.
“Dělali jsme, co jsme mohli,” potřásla Frances hlavou k prvnímu důstojníkovi.
Pan Keith jen krátce přikývl.
“A teď?”
“Mám za to, že by o ní měli vědět i ostatní.”
Víc říkat nemusela.
“Kurz jihojihovýchod!”
Hagridova cesta TAM… ale jak zpátky?
Předchozí kapitola: Ten nejvzácnější
Hagrid, stále sedící, ztěžka povzdechl a čistou rukou sáhl do kapsy pro kapesník, aby si otřel oblemtanou dlaň. Překvapeně zamrkal. Byla úplně čistá! A na místě, o které se před malou chilkou rukou opíral, lezl… malý soumar!
„No todle!? Vy ste tady byli dva?“
S nečekanou energií vyskočil na nohy. V měkké hlíně se mu ale jedna zabořila, a ve snaze najít rovnováhu, tou druhou tvora rozšlápl.
Strnulý a uslzený opět zíral na něco jako rozbité vajíčko.
A pak se to stalo. Vzduch se jakoby na chvíli zachvěl, sliznatá louže zmizela, a na jejím místě lezl nachlup stejný malý soumar.
U Drenzových se téměř vždy dělo něco zajímavého.
Pět dospělých a pět dětí.
Kamal tak měl čtyři sestry v přibližně podobném věku, ale dva bratři byli o hodně starší a již měli vlastní domov.
Mael byl v jejich rozlehlém domě vítán.
Chlapci rádi poslouchali Quisang Duovo vyprávění o eskapádách, které zažil se svým bratrem.
"Život nás zavál každého jinam.
Ale než nám bylo dvacet, byli jsme nerozluční.
Podobní jsme si nebyli nikdy, on zrzek, já tmavovlasý.
Každý od jiného otce.
Jemu šla matika, mě zas jazyky.
Krásně jsme se doplňovali.
Jak ze dvou vajec, jedno od orla, druhé od pštrosa."
Otravná chřipka. Hlava bolí, že ani číst nemůžu. Ležím na gauči pod dekou a přepínám kanály na televizi.
Co program, to nějaká blbost.
A hele, tohle neznám.
Ale nééé, to už je stopadesátý díl nějakýho seriálu. Hmmm, ale mají pěkný šaty.
Tohle je nezbytnej klaďas. Bohatej. A tohle bude darebák číslo jedna. A jedna formátová mrcha. Jo, jasně, klaďas tu mrchu na začátku opustil kvůli téhle naivce. Něžná blondýna, srdce plné lásky. Miluje bohatýho, ale těch stopadesát dílů se schází a rozchází. Pomluvy, vyjasnění situace, únos blondýny, záchrana.
Nakonec se samozřejmě vezmou.
Stačí znát jeden zamilovanej seriál a znáš všechny.
Jóóó v devadesátkách to frčelo. Pokojíčky plné plakátů z Brava a na nich tváře téměř k nerozeznání.
Začalo to poměrně nevinně. Několika souložemi, ze kterých vzešlo celkem devět kousků. A každý ten kousek má úplně odlišnou národnost, ale mluví hned několika jazyky.
A aby toho nebylo málo, každé dítko je obdařeno nekonečným hudebním talentem!
Zvyklé na skromný život a putování rodinným autobusem napříč Evropou i celým světem.
Kadeře tak dlouhé, že kdyby se všechny jejich houževnaté kštice spojily v jednu, pokryje to délku čínské zdi.
Jen se ví, že ten blonďáček je Angelo, ten co pěje "I wish I were An Angel"...
Ale ta podoba! To jsou klony!
A kdo je tady vlastně holka a kdo kluk?
A já jim přišla na chuť až v roce 2018.
Teď už se ale rozeznat od sebe dají a někteří už ani ty vlasy tak dlouhé nemají.
Viděla jsem je živě, vím co pravím.
Kdyby to někoho mátlo, příběh má letos dvě roviny, snad se to někde sejde.
"Rybičky, škebličky, žabičky... Vždycky jsi byl slaboch." pronese někde uvnitř něj jeho otec. Karl ten hlas nenávidí. A tu jeho zastaralou němčinu.
"Někoho utopit, to ne! Na to jsme moc nóbl. Ale to máš po matce, taky byla taková ustrašená!"
"Mámu do toho netahej."
"Co taky chtít po lidský chátře! Porodila mi budižkničemu. Celej vona, takys nikdy ničeho nedosáhnul!"
"Mlč už! Stokrát radši se budu podobat jí než tobě!"
"Vodník, co netopí lidi. Co by mouše neublížil. Fujtajksl! Zašla na to a ty na to taky zajdeš."
"Ale tebe jsem zabil. Zabil!"
"Ale zbavit ses mě nedokázal! Přesně jako ona."
Cvetajeva pro Markétu
Do dneška chce se mi,
když zem je pustá,
spálit si hrstěmi
jeřabin ústa.
„Marianno, vyčaruj mi světýlko.“
Markéta do mé komnaty vbíhá jako pták, bez klepání a beze strachu, jak její otec před lety.
Když pláče, tiskne si oči pěstmi, chce slzy zastrašit. Nenávidí prudce, směje se nakažlivě.
Obrázek Martinova dětství, stejnou tuší malovaný.
Leč kontury má jiné. Martinovi příslušela vláda a meč. Prvorozené dceři náleží vyšívání a matčino zklamání.
Kde Martin má kouzla mlčky přijal, ona překypuje jiskřivým hladem. Horečnatými proč nepřipomíná ani Hanu, poslušnou mých pokynů – a nic víc.
Její touha mluví ozvěnou mého mládí.
Čarodějnice se nedělí.
Podám jí starý náramek, cetku prodchnutou ždibcem moci.
„Vyčaruj si ho sama, vlaštovko.“
Pro jistotu připomínám legendu:
Martin je pán tvrze a otec, Hana je paní tvrze a matka, Markéta je jejich dcera. Marianna je čarodějnice, která Martina vychovala a je mezi nimi hodně blízký a ne tak úplně běžný vztah.
Anakinův výcvik byl náročný, stejně jako jeho mistr. Kromě fyzického cvičení tu byly i meditační seance, a Anakin se pomalu ale jistě seznamoval se všemi spletitými zákonitostmi Síly.
Dnes ho měl mistr zasvětit do základů ovládání meče. Anakin čekal v postranní místnosti cvičebny. Police tu byly plné cvičných mečů. Vypadaly přesně jako skutečné, ale jejich energie byla slabší, aby si nováčci neublížili.
Anakin si meče prohlížel a přemýšlel nad skutečným mečem. Pak ucítil záchvěv Síly a otočil se. Jeho mistr byl tu.
"Rada by se mnou nesouhlasila, Anakine, ale já myslím, že je zbytečné tu ztrácet čas. Letíme na Ilum."
Na Ilumu se nachází jeskyně s krystaly do světelných mečů. Až si Anakin najde pomocí Síly ten "svůj" krystal, bude si moci vyrobit skutečný světelný meč a stane se plnoprávným padawanem.
Toto drabble je pro Esti Veru, která mě tím svým inspirovala. :D
Jinak pro kontext? Přemýšlím, že bych se jednoho dne dala na informatiku. Ale zatím mám pocit, že nic neumím, a podle toho to taky vypadá. :D
V informatice je budoucnost, říkali. Na to se hodíš, říkali. Pokud nelhali, tak jsme se asi špatně pochopili.
Přehřívám se já i notebook, všechno je jaksi rozostřené. Už dávno od sebe nedokážu rozeznat závorky normální, hranaté a složené (fakt se jim někdy říká chlupaté?). A program – překvapivě – stále nejede.
Předčítám ho nahlas, abych si uvědomila, kde je chyba (metodu gumové kachničky prý používají všichni ajťáci).
F5, nic. Chyběl středník.
F5, nic. Špatně zapsané proměnné.
F5, syntax error. Snažím se nelitovat životních rozhodnutí.
Frustrovaně praštím do klávesnice. A aniž bych cokoli změnila, program najednou funguje.
V žilách mi koluje tekuté vítězství.
(podobné jako vejce vejci jsou si ty závorky, pokud to není z drabblu jasné :))
"Už si nás všimli," vzdychl Beauchamp. "Tak co, jako obvykle? Budou se napřed modlit nebo střílet?"
"Dávám přednost modlení," pousmál se Coutelle. "U Maubeuge to bylo taktak - naštěstí neuměli mířit, první ranou přestřelili a druhou podstřelili. Měl jsem nahnáno, ale zařval jsem Ať žije republika! Ať vědí, kdo proti nim stojí."
"Věda ve službách armády." pronesl Conté. "Generál Bonaparte se zajímal o nový Lavoisierův způsob vyvíjení vodíku i o to, jak dokážeme balón udržet ve vzduchu měsíc bez doplňování plynu. Napouštění prý máme urychlit. Ocenil noční komunikaci pomocí barevných luceren a denní... "
"...pomocí gravitace," zasáhl Coutelle. "Hoďte zprávu. Přeskupují se."
Ve dne se zprávy posílaly dolů tou nejpřímější cestou, a to v pytli se zátěží, spouštěném po provaze.
Jsme svědky jednoho z prvních nasazení pozorovacího balónu. Odvážní vědci, vybavení dobrými dalekohledy, vystoupali do výšin, a hlásili dolů informace o pohybu nepřátel. Proč zrovna oni a ne někdo z jejich pomocníků? Ona je jedna věc ten ďáblův vynález postavit a druhá ztratit duši tím, že do něj vlezete a vznesete se k nebesům. (Navíc dodejme, že vše v Napoleonově armádě bylo organizováno zcela vojensky, takže pánové měli i svou hodnost, jednotku a z nouze dělostřeleckou uniformu - aviatickou měli slíbenou, ale jaksi na ni nikdy nedošlo.)
V rozhovoru je zmíněno první nasazení balónu u Maubeuge (2.6.1794), nyní jsme byli 26.6.1794 u Fleurus, kam byl balón posléze přeložen.
Balón celou dobu letu přidržovaly dvě skupiny mužů pomocí lan v jakési obrovské síti, takže ho mohly kdykoliv stáhnout dolů, vystřídat osádku anebo jej nechat připoutaný u země (napouštění před každým letem by bylo nehospodárné a dlouhé).
Více podrobností o Napoleonových vzduchoplavcích včetně obrázků najdete zde: http://napoleon-knihy.blogspot.com/2014/11/bez-spojeni-neni-veleni-3-ca…
