DMD č. 5. pro 5. 4. 2021. Téma: Jako vejce vejci

V jednotnosti byla krása Prvního řádu.
Stovky a stovky hladkých bílých přileb lesknoucích se na slunci. Stejných, jednotvárných, neodlišitelných.
Jenže to se najednou změnilo.
"Mají snad všechny barvy duhy!" soptil Kylo: "Někteří dokonce i vzorečky! A třpytky! Kde sakra přišli k třpytkám! A jak je to vůbec napadlo?“
"To ta poslední akce na Kashyyku," zamumlal Hux: "mají tam nějaký svátek jara a naše jednotky..."
"To mě nezajímá!" Hux by přísahal, že mu na tváři přistály kapky Kylových slin.
"Jde o to, jak mám teď mezi nimi vyniknout!"
A to se ještě nedozvěděl o madeirovém zdobení, povzdechl si v duchu Hux.

Maruška byla její kolegyně.
O něco starší než Ona, její křivky byly o něco… velkorysejší, ale vzhledem si byly hodně podobné.
Ne však v duši – Maruška se totiž odmítla hubnutím zabývat.
Pravila, že má co dělat i bez počítání kalorií. Honička kolem práce a domácnosti obsazené nedůtklivými puberťáky vyžaduje sílu a odolnost, kterou nemůže mít bez dostatečného přísunu živin. A kávy. A čokolády. A občasného frťana. Z toho nemůže slevit, pokud nemá někoho zabít.
Maruška dokonce ráda nakupovala oblečení! Nebála se barev…
Neměla hlas hubnutí? Dokázala ho vypnout?
Ona měla svůj tajný sen.
Až jednou opravdu… vyroste, bude jako Maruška!

Další taková. Jo, měl jsem to tušit. A přitom mi to na začátku přišlo celkem nadějný, už jen proto, jak krásně se smála očima.
Ale moje máma, ta to odhadla hned, jak jsem ji poprvé přivedl domů na večeři. Prý že jsem se “…naparoval jako kohout, ale tahle slepice je stejná jako ta, kterou sis přivedl před měsícem, nejmíň desátá stejná v řadě…jako vejce vejci, synku.“ A hluboký mateřský povzdech. Jó, máma, ta se vyzná.
Zase další holka, která pršela na můj ráj. Ale co, díky dešti je ten ráj zelenější…a zelená pastva láká další slípky. Mám to tak rád.

Přebíhám mezi tématy. Nechávám se zlákat náhodnými odbočkami na cestě myšlenek. Takhle se nikdy nedoberu výsledku. Měl bych si sestavit plán!
Jenže… jenže, co když se upnu na plán a přehlédnu tu nejslibnější myšlenku? Většina včerejšího progresu vzešla z náhodné odbočky!
Ovšem, každý den je jiný. Pomohlo by stanovit si pevnější režim? Střídat úseky strukturované práce s volným myšlením?
Možná bych jen potřeboval větší klid...

´To musí tomu mudrlantovi lézt na mozek,´ pomyslel si strážný, když dveřmi prostrkoval misku s vězeňským přídělem. ´Jeden každej den čumět do stejný zdi, jíst stejnou šlichtu a nevědět ani jestli je noc nebo den...´

"Prý Vám slepice nenesou," haleká starý Koreček z bryčky. "Tak Ti něco vezu, ať máš do kremrolí."

Anežka spráskne ruce nad košíkem vajec: "Že si děláte škodu, pantáto, vždyť jich je nejmíň kopa."

"Veselá kopa, půl zdraví," zasměje se Koreček vlastnímu vtipu. "Slávek tě nechává pozdravovat."

Anežce povadne úsměv: "Co že nepřijel sám?"

"Však víš, moc práce. A pak, nechce se vnucovat."

Slávek jako kdyby ani nebyl ze stejného hnízda jako otec, tichý a nesmělý,  uhlazený, ale jaksi bezkrevný, spíš úředník než hospodář.

"Lidi si nakonec pomyslí, že se mi nedvoří on, ale vy," vzdychne Anežka.

Koreček se jen zachechtá.

Přichází každé jaro. Objeví se, nějakou dobu u nás pobudou a zase se odeberou do svých lovišť. (Předpokládám, že nikoli věčných, protože o rok později se návštěva opakuje.)
Většinou je moc neřeším, ale letos to přehnali. Jsou u nás už skoro měsíc a pořád se nemají k odchodu. A jsou jich mraky. Jeden jako druhý, k nerozeznání. Jak mám poznat, zda jsou to ti, které jsem vymetla včera nebo nějací noví?
Když se pokusili odnést nám oběd rovnou z talíře, povolily mi nervy.
„Pokud hned nezmizíte, koupím jed na mravence!“
Mají mě na háku. Po obědě si odnesli velikonočního beránka.

Tři chlupatá kiwi sedí na větvi a podřimují
svět ze své dřevěné vyhlídky pozorují
jedno zívne a pacinkou otře si čumáček
miniaturní medvídek je to, takový plyšáček

Jako naklonovaní, knedlíci synchronně pohnou hlavičkou
huňatou, naježenou mají ji celičkou
pak ji zvednou a jeden se postaví na zadní
za roztomilost ho člověk hnedka rád odmění

Vypadají, že jsou všichni stejní
však jejich nálada někdy se mění
povahu má taky každý svoji
jednomu je všechno jedno, druhý se bojí

Třetí, to je myška dravá
prsty okousat by ráda
ať mi nikdo neříká, že hlodavci osobnost nemají
když žádného hlodavce v životě neznali

Vždycky jsem chtěla vypadat jako moje krásná a dokonalá matka, ale mám to marný, nikdy nebudu vypadat jako ona, když si vůbec, ale vůbec nejsme podobný. Všichni sice říkají, že jsme jedna jako druhá, ale matka nesouhlasí. „Chlebárnu“ prý mám po tátově sestře, hlavu kulatou po babičce, jsem menší a vůbec. Jedinou podobnost připouští v otázce zpěvu. Že prý po ní neumím zpívat. V tom s ní ovšem kupodivu nesouhlasí většina ostatních.
Dnes přišla moje dokonalá matka zvenku v šoku. Můj spolužák na ni hulákal z chodníku na druhé straně ulice.
„Ty vole, Peggyno, kam to čumíš, že mě nevidíš?“

„…Mám pro tebe další úkol,“ zasmál se „víš, jak máte v ředitelně takové ty výroční destičky ze zlata?“

Přikývl jsem.

„Výborně, Spark ti předá kopii. Jak bych to řekl, jsou si podobné jako vejce vejci, tak to říkáte ne? No prostě… půjdeš je vyměnit a zpátky je předáš, je to jasný?“

Přikývl jsem.

Ohlédl jsem se za sebe. Spark se opíral o dveře učebny a držel lesknoucí se destičku. Když spatřil, že na něj zírám, mávl na mě.

Zvedl jsem ruku „Můžu si odskočit?“
Když mi bylo pokynuto, vzal jsem si tu věc od svého hlídače.

Jde se na to.

„Boží, brácho,“ vydechl George, když viděl jeden a půl stopy vysoké duhové číro na hlavě svého dvojčete.
“Potřebuju zrcadlo,” zazubil se ten, o němž teď Lily se stoprocentní jistotou věděla, že je Fred. “Kdyby to viděla mamka, tak ji z toho šlehne,” plácal se do stehen, jakmile si zrcadlo vyčaroval.
George mu poklepal na rameno. “Percyho šlehne, až tuhle krásu přičarujeme jemu.”
Fred se smíchy zlomil v pase.
“Alespoň vás teď člověk od sebe snadno rozezná,” konstatovala spokojeně Lily.
Fred na ni šibalsky mrkl. “Myslíš?” Mávl hůlkou a namířil ji na svého bratra.
“Hm, tak zase nic,” povzdechla si Lily.