Neznámý noldorský vojín

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

To, jak nám brali míry, si příliš nepamatuji. Živě však vidím, jak nám pak předávali výstroj.
Stáli jsme předpisově nastoupeni a v ústrety nám přicházela řada žen. Každá z nich přinášela balíček šatstva. Ten pak s obřadnou poklonou předala svému vojákovi.
Později jsem zaujatě sledoval lem rukávu. Švy byly naprosto identické, nikdy předtím jsem neviděl tak precizní práci.
"Společnost královských švadlen neuznává nedokonalost," řekl. "Taky je veliká pocta se k nim dostat. Vede je Nilmairë, která se učila ve Valinoru u Míriel Serindë, a její sestry."
"Jak to všechno víš?" podivil jsem se.
"Jednoduše," zasmál se. "Nilmairë je moje matka."

Projížděli okolo nás a byli nádherní. Gil-galadova zbroj se zlatě leskla a bohatě vyšívaný tmavomodrý plášť se lehce vzdouval. Velekrál nebyl uplně vysoký, ale držením těla a výrazem tváře tak působil. Lord Elrond klusal po jeho boku a královská zástava, kterou nesl, se skvěla stříbrem a démanty.
Opřel jsem se o štít a zasněně na ně pohlédl.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se.
"Jaké by to bylo..."
"Jako co?"
"Být tím hrdinou. Tím, o kom budou psát písně."
"Po tom teda netoužím. Ani na den."
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
"A ty bys jako chtěl v tomhle marastu pobíhat bez helmy?!"

Být připraven za úsvitu znamenalo vstávat ještě za tmy. Rozčesat a zaplést vlasy, ošetřit řemení zbroje, vyčistit boty, přeleštit plech.
Účesy, výzbroj, výstroj. Všechno stejné. Všechno dokonale nahraditelné.
Ale pod tím vším tváře, z nichž každá měla svůj příběh.

S prvními paprsky jsme spatřili jezdce. Byl to Dúnadan.
"Hledám velitele Lúvaela," křikl.
"To jsou lučištníci, pane. O tři řady dál."
Voják odcválal mezi stany.
"Zatracení elfové," zaslechli jsme ještě. "Všichni vypadají stejně."

"To byl Isildurův herold?" zeptal se.
"Spíš Anárionův," uvažoval jsem. "S těmi vousy mi všichni připadají stejní."
Rozesmáli jsme se ve stejnou chvíli. A doufali, že nás neslyšel.

Slunce klesalo a odráželo se v zálivu. Posunul jsem si helmu a zahleděl se k západu, kde úzkou cestou z Emyn Beraid sestupovala karavana mezků, kteří sem naváželi bílé kamenné kvádry.
"Nevím, jak tobě, ale mně je zima," řekl.
Poslední zvíře klopýtlo a sedřelo si nohu až na kost.
"Myslíš, že to zvládne?"
"Možná. A kdyby ne, bude holt zase guláš."
"Vsadím se, že napíšou, jak tyto mocné věže vystavěl Velekrál Gil-galad pro přítele Elendila, ale co tu jedly hlídky, to nikde nezmíní."
"Nestěžuj si. Pořád lepší než tuhle ta kaše se slanečkem."
Zadoufal jsem, že to ten mezek nedá.

Být vojákem je vlastně snadné. Jednoduše děláte to, co vám někdo řekne. Když máte jít, řeknou vám, ať jdete, když máte stát, řeknou vám, ať stojíte. Myslí a rozhoduje za vás někdo jiný. Za nic nenesete zodpovědnost. Jen za to, abyste splnili rozkaz. Ve všech bitvách, ve kterých jsem byl, jsem se cítil lehce. Až doteď.

"Tangado haid!"
Držte pozice. Stojím, štít mám pevně zapřený o rameno.
"Tangado haid!"

Koutkem oka zahlédnu pohyb. Šíp nikdy nevidíte, vždycky až to, co zasáhl. Muž vedle mě padá. Udělám úkrok, je třeba doplnit řadu. Chtěl bych se přesvědčit, zda ještě dýchá.
"Tangado haid!"