Ze života Piškota

Už tenkrát, když jsem opustilo slepičí dvorek a poprvé udělalo svůj cestovatelský krok, jsem vědělo, že to skončí dobře.
Odevzdalo jsem lístky sakury a šlo se pořádně zabydlit. Přineslo jsem si domů suchý mech na hnízdečko a potom vyšlo před svůj byteček.
Slunilo jsem se a bylo mi krásně, když přede mě najednou spadl obrovský balík. Po dlouhém boji, ve kterém vyhrávala převážně tráva, kterou to bylo převázané, jsem ji roztrhlo a podívalo se dovnitř, borůvky, maliny a žížaly a uprostřed nich, ne, to přece není možné, dopis od maminky!

Milý Piškote, okamžitě pojď domů, nebo se naštvu.

A sakra.

Sesbíralo jsem spadané lístky sakury a spokojeně se vracelo na místo, kde čekal původní majitel bytu, který bude už za chvíli můj. Právě jsem se propletlo vzdušnými kořeny jednoho velikého stromu, když jsem spatřilo něco růžového.
Něco růžového, konkrétně obrovský prasák se nebezpečně přibližoval, oči vypoulené jak okoun a náladu asi takovou, jakou by jste měli, kdyby vám exekutor chtěl vzít třeba játra (za ty už budou slušné peníze).
Rozeběhlo jsem se zpátky ke kořenům a hloupé prase rovnou za mnou. Samozřejmě že já jsem tam proběhlo jako nic a prase se tam zaháknulo, nemohlo dozadu ani do předu.
Chudák.

Probudilo jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem dokončilo svůj baletní výstup. Vstalo jsem a vydalo se dál. Prošlo jsem spoustu míst a vždycky se stejným výsledkem, který se později rozdělil na další tři možnosti:
Vyhlédlo jsem si krásný vyvrácený strom, ovšem pak přišli původní majitelé.
Zeptalo jsem se, ale vždycky mi odpověděli, že nemají, nebo o ničem neví.
Vevnitř padal strop, bylo moc mokro, nebo podobné nástrahy matky přírody.
Pak se na mě ale usmálo štěstí, objevilo jsem fantastickou trhlinu ve stromě, se zavedenou vodou. Když se vrátil majitel, rozhodl se, že mi ji prodá, za pár kvítku sakury.

Bylo jsem smutné, copak mě nikdo nemá rád?
Lehlo jsem si pod rozkvetlou sakuru a přemýšlelo nad tím, jak je všechno smutné, nikdo se se mnou nechce bavit, všichni přede mnou prchají a maminka mi ještě neposlala jídlo ani odpověď…
Nechtělo jsem tam jít, smrdělo to tam po kravském hnoji a pudru, ale šlo jsem tam. Za dveřmi stála recepční, na sobě rudé plavky a v ruce kachničku do vany, kousek opodál tam seděl starý muž, spokojeně si cumlal prst u nohy a zpíval ukolébavku. Copak se všichni zbláznili? Ulízlo jsem si peří na krku a ladně začalo tancovat balet.

Obešlo jsem už pěknou spoustu míst, ale všude někdo bydlel, nebo to bylo nevhodné pro mé rozměry. Pak jsem se rozhodlo optat se místních obyvatel, jestli tu někde není nějaké opuštěné pěkné místečko. Hledalo jsem všude, až jsem se setkalo s malou zelenou žábou, sedící na kraji řeky.
„Dobrý den, prosím vás, není tu někde volný byt, mých rozměrů a bez syčivých žížal?" zeptalo jsem se slušně a čekalo na odpověď, místo toho, ale žába ladně vklouzla pod hladinu. Tak to šlo i se všemi ostatními, zajíc odhopkal, vlaštovka odletěla a hlemýžď se schoval do svého domečku.
COPAK VŠICHNI OHLUCHLI?

MOJE. Všechno je tu jen moje, moje jeskyně, moje studánka, moje hlína a bohužel i moje žížaly. První tři byli dobré, velké, dlouhé a jejich maso se mi rozplývalo na jazyku. Ale ta čtvrtá, s tou byl menší problém...
Všechno začalo obyčejně, zrovna jsem dojídalo tu předposlední, když jsem dostalo nepřemožitelnou chuť, dát si ještě jednu, tedy tu čtvrtou. Začalo jsem hrabat v hlíně a po chvíli jsem vytáhlo další, jen na ní bylo něco zvláštního. Byla větší a podivně nazelenalá, když jsem se ji snažilo sníst, začala syčet.
Pospíšilo jsem si ven, myslím, že si najdu nějakou hezčí jeskyňku.

Nejsem sice žádné cítě, ale tohle bylo moc, ta řasa páchla jako *** (slovo, které se neříká když máte slušné vychování), byla vlhká a navíc mi obarvila mé krásné peří na žluto-maskáčovou barvu. Zbytek noci jsem proto hřadovalo na nižším keři blízko stromu a brzo ráno jsem se vydalo hledat nějakou zátočinku s mělkou a pomalou vodou, abych se mohlo očistit a odsmrdit od té řasy.
Po vykoupání jsem se vydalo dál, až jsem narazilo na perfektní místo, kde bych mohlo bydlet. Malou jeskyňku se studánkou a kouskem hlíny, kde, jak jsem po chvíli zjistilo, je spousta žížal a brouků.
Domov.

Začalo se smrákat a na mě začala padat dřímota, rozhodlo jsem se na dnešní noc ubytovat tady, u velkého spadlého stromu. Už když jsem bylo malinké, tak jsem obdivovalo vlaštovky a jejich schopnost, stavět si pěkná hnízdečka. Teď jsem se jejich uměním inspirovalo a šlo shánět věci na hnízdečko.
Po chvíli jsem si ke stromu přitáhlo říční řasu, peří z bůh ví čeho a pár větévek, po dokončení svého úchvatného architektonického díla jsem bylo moc spokojené.
Vyčistilo jsem si peří, ochladilo jsem si nožky na kraji řeky a pak se šťastně usadilo ve svém hnízdečku.
Ta řasa nebyl dobrý nápad.

Chvíli jsem uvažovalo o cestě domů, přece jen všude dobře, doma nejlíp a navíc, českým žížalám není na světě rovno, ale stejně rychle, jako mě to napadlo, tak rychle jsem od toho upustilo. Teď jsem doma tady, i přes spoustu nepříjemností, co se mi tu staly, cítím že tohle je místo, kam patřím.
Po svačině jsem se vydalo dál, chci si totiž najít nějaké hezké místečko, kde bych mohlo bydlet, jeskyňku nebo tak...
Bylo jsem šťastné, ale mělo zvláštní tušení, jsem svobodné, ale i přes to mám pocit, že mám na nožce nějaký řetěz, co mě k tomuto místu poutá.

Člověk co vytáhl kuře jménem Piškot za nohu, ho se zhnusením odhodil, křičíc při tom samé urážky, adresované právě kuřeti. Člověk kvapně odešel a celé mokré Piškot došlo ke kmeni spadlého stromu a se slzou v oku prohlásilo:
"Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…"
Piškot se na starém stromě pohodlněji posadilo, načechralo si peří a z jeho zobáku vyskočila další dvě velice chytrá moudra:
"Každé zbytečné slovo je zbytečné."
"Možná si říkáte, proč taky nepřemýšlím. To proto, že já to organizuju."
Po dopovědění poslední chytré věty se Piškot lehce ne zas tak šťastně usmálo.
"Copak jmelí, ale jmelí!"